Staří angličtí burani zachraňují Evropu

Když se svět dozvěděl výsledek britského referenda, měl jsem samozřejmě chuť se vyjádřit. Nabyl jsem však dojmu, že tisíce příspěvků na facebooku a stovky blogů, glos a článků oslavných či uplakaných již řekly vše potřebné a s ničím novým bych nepřišel. Dnes mě však (a není to poprvé a bohužel ani naposledy) k tomuto blogu vybičovaly večerní Události České televize, komentáře ke zveřejněným statistikám a detailním rozborům proběhnuvšího referenda ve Spojeném království.

[ad#clanek-respo] 

Velké pozornosti se dočkaly statistiky zobrazující, jak se při výběru „Leave“ či „Remain“ rozhodovaly různé sociální skupiny, mladí a staří, vysokoškoláci a „nevysokoškoláci“, obyvatelé velkých měst a venkované, Angličané a Skotové atd. Výraz „nevysokoškoláci“ používám záměrně, protože objektivní slovní protiklad k „vysokoškolákům“ neexistuje, poněvadž míra vzdělání a moudrosti nikdy nebyla a nemá být měřena počtem vysokoškolských titulů, ač tomu tak bohužel v dnešní době bývá. A to je zásadní problém a jeho scestný výklad je zásadní, leč zcela neobjektivní a pokrytecký argument zastánců setrvání v Evropské unii, nebo spíše českých „vzdělaných“ elitářů, kteří by nejraději dali volební právo jen doktorům, inženýrům, imigrantům a permanentně sjetým mladým sluníčkářům a „správným Evropanům“, vlastně těm intelektuálům, kteří jsou prý naší budoucností… To vše píši coby mladý občan, za tři měsíce zahajující studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci… asi jsem se nepovedl, s obecnou charakteristikou dospívající generace jsem měl málokdy co společného, natožpak s názory těch hlasitých levicových aktivistických vysokoškoláků („hlasitých“ proto, že si i dovoluji pochybovat, že tvoří většinu) a jejich idolů typu Dominik Feri, Matěj Stropnický a Matěj Hollan.

Z těchto statistik si samozvaní odborníci udělali jasný závěr. O budoucnosti Británie bez EU rozhodli staří zpátečníci a hloupí venkovští burani. A o čí budoucnosti že se to rozhodovalo? Mají tihle komentátoři na mysli budoucnost těch kolovrátků a špatným školstvím stvořených robotů, kteří chodí studovat vysoké školy jen proto, že je to dneska vlastně bráno jako povinnost a to, co je lepší, než přispívat společnosti manuální prací či podnikáním? Mají na mysli budoucnost těch, co vědí, že na vysokou nemají (dnes s těmi desítkami směšných oborů vlastně mají, před dvaceti lety by zaručeně neměli), ale přesto tam jdou, aby nemuseli pracovat, nedejbože zakládat rodiny a o někoho se starat, když se o ně samotné může starat stát a daňoví poplatníci? Mají na mysli budoucnost těch mladých lidí, kteří se sice umí „našprtat“, ale je jim naprosto jedno, co se kolem nich děje a nejsou schopní si alespoň jednou za týden zjistit, s čím přicházejí ti, kteří de facto ovládají jejich životy (politici v Praze, byrokrati v Bruselu, mocní dirigenti světa), případně jakou alternativu nabízejí jejich oponenti, nebo snažit se to sami změnit? Na mainstreamové zpravodajství „nemají čas“, což ovšem na druhou stranu beru spíše jako pozitivní faktor, než negativní. Souběžně s těmi zmiňovanými statistikami se měla zobrazovat také statistika volební účasti u těchto věkových kategorií. O volební účast tihle mladí, kterým staří prý ublížili, jeví dlouhodobě naprosto minimální zájem. „Nezájem.“ „Nic neovlivnim, na politiku se…“ „Co bych nad něčím takovým přemejšlel, radši si dám jointa.“ Tak ať se pak nediví, že za ně rozhodují jiní. A nutno podotknout, že je dnes tolik medializované hlasování podle věkových kategorií „házením do jednoho pytle“ od lidí, kteří toto úsloví používají a zneužívají jinak velmi často. Ne každý mladý hlasoval pro setrvání v EU, ne každý vysokoškolák hlasoval pro setrvání v EU, ne každý ekonom hlasoval pro setrvání v EU (ano – menšina ekonomů, ta neomarxistická většina je pro média podstatná).

V případě hlasu pro odchod Spojeného království z Evropské unie ti proklínaní staří angličtí burani hlasovali ve prospěch nezávislosti, svobody a demokracie. Slovy Borise Johnsona, hlasovali ve prospěch naděje, kterou teď získávají miliony lidí napříč Evropou. Ukázalo se, že to jde. Že jde opustit chřtán obludné totalitní Evropské unie. A tisíce europeistů pláčou nad vlastním selháním, nad tím, že se rozpadá naivní sen o sjednocené Evropě, o evropském multikulturním národě, a kopou, vztekají se a hrají si na siláky. Ale oni už žádnou sílu nemají. Zkazili, co mohli a moc dobře vědí, že jim až na pár pomatených „intelektuálů“ už nikdo netleská. Volný obchod je možný bez EU. Volný pohyb osob je možný bez EU. Demokratické fungování suverénních států a svobodný život jejich občanů je možný jedině bez EU.

Televize nám prostřednictvím svého „nezaujatého“ zpravodajství vlastně vypráví, že bez EU nastane pomalu konec světa, vypuknou války, hospodářství nezávislých států bude v koncích a to kvůli tomu, že hrstka nevzdělaných venkovanů se ne a ne vzdát zdravého selského rozumu. Zastrašování, europropaganda vyvolávající u mě a některých dalších zhnusení, u mnohých však žádné velké emoce, neboť je nutné uznat, jak je nenápadná, plíživá a velmi efektivní obzvláště u těch mladších. To je to, co má teď zachránit Evropskou unii. „Zpátky ni krok“, jinak přijde katastrofa. Brexit ovšem žádnou katastrofou není a já se těším, že nám to Britové dokážou a stanou se prvním dílkem domina. Největší katastrofou poválečné Evropy je Evropská unie.

[ad#clanek-respo]