[ad#velkadolni]
Petr měl vždycky podnikatelské sny a vždycky trošku megalomanské. Vyučil se truhlářem, pár let pracoval v místní nábytkářské firmě, ale chtěl něco vlastního. Jenomže truhlařina už mu pomalu začínala lézt krkem a co víc, věděl, že ve městě se vedle oblíbené firmy těžko sám uživí. „Neměl jsem ani vlastní dílnu a nikoho k ruce. Firma, pro kterou jsem pracoval, navíc sama měla co dělat, aby se uživila, další truhlář by se tam sám těžko uchytil. Velké zakázky bych nepojal a z malých bych nevyžil,“ hodnotí zpětně svoji tehdejší situaci.
S truhlařinou jednoho krásného dne seknul, přišel domů, políbil ženu a jen tak mimochode jí sdělil, že začíná podnikat. „Budu prodávat do obchodů koženou galanterii z dovozu,“ oznámil doma. Žena zůstala štajf, kabelky měla ráda, ale o mužově zálibě v koženém zboží neměla ani tušení. Ani on ne. Prostě se chytil „příležitosti“, která mu spadla do klína. Že to je příležitost ke vstupu do pekel, ještě netušil.
Z nuly na sto za pár týdnů
Prvotní investice zabolela, ale poměrně rychle se mu ji podařilo splatit. Kožené zboží v té době frčelo, asijské produkty tady ještě neměly takovou základnu a rodina byla spokojená. Manželka měla co týden novou kabelku, brzy přišla první Audi. Značka ideal. Zatímco rodinka měla pocit bezstarostného života, Petra doma poplácávali po ramenou, on začal řešit jeden problém za druhým. „Tři firmy mi neuhradily velké faktury. Bylo celkem běžné, že firmy platily se zpožděním, to zná každý živnostník, čekat na peníze jsem se naučil. Ony ale pořád nepřicházely a menší zakázky už pomalu nestačily na pokrytí těch dlužných,“ vzpomíná na začátky svého konce Petr K.
Od splacení první půjčky do začátku, kterou tchánovi vrátil během pouhého čtvrt roku, si Petr K. nikde nepůjčil. Neměl úvěry, nedoplatky, dluhy. Když ale na konci jednoho měsíce zjistil, že na účtu nemá ani korunu na výplaty, bylo zle. Věděl ale, že v polovině měsíce přijdou peníze z nové velké zakázky. Jenomže nepřišly. „Obvolal jsem všechny své dlužníky, bylo to k ničemu. I oni čekali na peníze a já musel s nimi. Čekat a čekat, jiná možnost nezbývala,“ vypráví. On narozdíl od svých dodavatelů vlastním věřitelům dál platil. Během čekání na peníze ale neodešla první platba DPH.
Propouštět? Zabalit to? Poslat na dlužníky někoho, kdo jim to „vysvětlí“? Hodit si mašli? Petrovi K. se hlavou honily různé myšlenky. Průšvih se rozhodl řešit překlenovacím úvěrem v bance. Banky byly přeochotné, nabízely několikanásobně víc, než vůbec potřeboval. Půjčil si na to nejnutnější a propustil prvního zaměstnance. „Nezapomenu na den, kdy jsem mu to šel říct. Bylo mi zle, v životě jsem brečel jednou, když zemřela máma, teď se mi chtělo podruhý.“ Podobně mu během dalších tří měsíců bylo ještě sedmkrát. Z uhrazených menších zakázek jim vyplatil poslední mzdy, až na firmu zůstal sám.
Zatracené DPH
Špatně spal, nejedl, ale rodině nechtěl přiznat nic. Se zaměstnanci se rozloučil potichu, a protože jim nezůstal nic dlužen, skandálu se vyhnul. Ale co s tím nezaplaceným DPH, které se kupilo? Na finančáku zažádal o splátkový kalendář, ale na rozhodnutí, zda mu ho vůbec přiklepnou, čekal dlouhé tři měsíce! „Nechápal jsem, co na tom rozhodují takovou dobu, myslel jsem, že mi to potvrdí nebo nepotvrdí do týdne,“ vzpomíná. Resty na DPH narůstaly a o jeho problémech se začalo vědět. Jenom manželka nic netušila.
Přesto se mu podařilo sehnat další zakázku a spolu s ní přišla euforie. Po pěti letech si vzal první dovolenou a vyvezl manželku i děti na dva týdny do Španělska. Báječná dovolená s debetní kartou a výhledem, že bude líp. Jenomže nebylo.
Jedna exekuce za druhou!
Když se vrátil do firmy, našel ve schránce několik dopisů z finančního úřadu. V jedné z nich bylo rozhodnutí o exekuci na dodávku. Dodávka skutečně ve dvoře nestála. V druhém zamítnutí splátkového kalendáře a v dalším pokuta za nedodržení termínu odevzdání věci podléhající exekuci. Nikdo ho přitom do Španělska nekontaktoval. Nikoho nezajímalo, že není v Česku. Exekuce na firemní účet přišla další den.
„Nejsem žádný podvodník, vždycky jsem měl všechno v pořádku. Dojel jsem na neplatiče a sám se stal neschopný platit DPH. Svým zaměstnancům a dodavatelům jsem ale nezůstal nic dlužný, i když sám jsem neměl. A najednou byl ze mě zločinec, který nebyl schopen zaplatit dépéháčko z faktur, které mu nikdy nikdo neproplatil,“ rozčiluje se i po letech. „Na úřadě mi řekli, že si můžu podat novou žádost o splátkový kalendář. Bezvadné. A čekat další tři měsíce na zamítnutí?“
Všem pro smích, sobě k pláči
S pocitem, že se mu úřady vysmívají, zvedl telefon a znovu zavolal největšímu dlužníkovi. Nedovolal se. Ani nemohl, mezitím, co si s rodinou užíval Středozemního moře, krachnul s dluhem několika milionů korun a nulovým majetkem. Petr K. přestal věřit, že se z bryndy, do které ho dostala důvěřivost v nesolidní odběratele, někdy vůbec vyhrabe. Podnikatelskou činnost proto ukončil a zaťukal na dveře pracovního úřadu. Doma už to věděli, když si exekutor přišel pro manželčino Audi, nešlo už dál předstírat pohodu.„Nechtěl jsem do toho rodinu tahat. Chtěl jsem mít alespoň doma klid,“ vysvětluje Petr.
Když najednou začnete jezdit MHD, to se rozkřikne. Z úspěšného podnikatele se najednou stal neatraktivní člověk. Zatímco ještě před rokem ho přátelé pořád tahali na jedno, dneska už nikdo nezavolá.
[ad#velkadolni]
Konec, nebo nový začátek?
Teď už je Petr K. zase zaměstnaný. Nechce říct kde. Práce ho nebaví, rád by dělal na sebe. Podnikání teď ale nepřichází v úvahu. Dokud nesplatí dluhy a penále za neodvedené DPH (z faktur, z nichž dosud neviděl ani korunu), bude mít obstavený plat.
ZDROJ: Živnostenské listy
Loading...