Sovětský imperialismus: Stěhování národů

[ad#clanek-respo]

Nejdřív bylo z Krymu v roce 1941 vystěhováno 63 000 obyvatel německé národnosti a 700 Italů, což se zdá pochopitelné. Podobnou preventivní akci udělali i Američané z Japonci. Jenomže v roce 1944 je následovalo 191 000 Krymských Tatarů, 15 040 Řeků, 12 242 Bulharů, 9 000 Arménů a 3656 Turků a Peršanů. Mířili do Uzbekistánu, na Sibiři a na Ural. Do svých “domovů” se mohli vrátit až v roce 1988. 150 000 jich zůstalo v Uzbekistánu. neměli se kam vrátit. Jejich domy byli obsazeny a někteří si zvykli.

Počet obyvatel Krymu se snížil o dvě třetiny. Místo nich přišli veteráni z Ruska, důstojníci NKVD a prověření političtí pracovníci. Je nad slunce jasné, proč takzvané “referendum” skončilo “připojením” k dubisku – Rusku.

Během akce Ulussy v roce 1943 byla deportována většina obyvatel Kalmycké národnosti a ruských žen provdaných za Kalmyky. Asi polovina Kalmyků vyhoštěných na Sibiř, před tím než jim byl v roce 1957 povolen návrat, zemřela.

23. února 1944 pod názvem Čečovice (čočka) začala deportace kavkazských národů do Střední Asie. Výsledkem této akce byla smrt desítky tisíc lidí. Kromě Čečenců a Ingušů, byli na přímý Stalinův rozkaz do kazašských stepí deportovány další národy Kavkazu – Karačejevci, Balkaři, gruzínští Turci.

Vyhnání probíhalo násilně a tragicky. Například 27. února příslušníci NKVD upálili ve stodole v horské vesnici Chajbach 700 lidí, především starců, žen a dětí. Údajně proto, že jejich transport do nížiny by byl příliš nákladný a technicky náročný. Na živu zůstali jen ti, kteří nebyli v okamžiku deportace ve vesnici (nepřipadá vám to povědomé?)

Cestou v dobytčích vozech lidé umírali hlady, ale nebylo je možné pohřbít. Když vlak zastavil, aby mohli vyložit mrtvé, bylo tolik sněhu, že mrtvoly vyhodili ven a zahrabali do sněhu. V místě vyhnání dostávali poukázky na jídlo – 100 gramů chleba pro děti, 200 gramů pro dospělé.

Když se v roce 1957 mohli vrátit, byla většina domů obsazena, především Rusy. Nezbylo jim než nocovat venku, než nový majitelé opustili nebo prodali svá, dříve jejich, obydlí. Nebo spali venku, než si postavili provizorní chatrče.

Čerkéských obyvatel zůstalo v původní domovině pouze kolem 5 procent. Toto dokázali komunisté a na to by se nemělo zapomínat. A nemělo by se zapomínat, proč zoufalí Čečenci podnikali zoufalé činy, poté co je Rusové znovu okupovali, protože Čečenci bojovali za svou samostatnost. Bohužel podlehli mnohonásobně silnějšímu sousedovi – okupantovi.

[ad#clanek-respo]