8.11.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Soumrak státu (I.)

Sdílejte článek:

DFP

aneb Když vás chce nepřítel zničit bez boje, nejprve poškodí vzdělávací systém…

[ad#textova1]

Divný stát

Mezi vyspělými zeměmi jsou tři typy států. V první skupině jsou ty, které aktivně vyhledávají talenty, podporují je a v případě, že se prosadí a vymyslí něco užitečného, sešikuje se za nimi tým následovníků, kteří pomáhají v rozšíření slávy tohoto génia po celém světě.

Ve druhé skupině vyspělých států jsou ty, kteří až tak aktivní nejsou, ale váží si špičkových odborníků, neházejí jim klacky pod nohy a snaží se jejich dílo využít alespoň uvnitř vlastního státu.

A pak jsou tady česky mluvící země. A to je zcela samostatná kategorie. Neznám jiný stát, který by se mohl pyšnit tolika talenty v nejrůznějších oblastech, a který v okamžiku, kdy se talent objeví, proslaví a bylo by možno jeho geniality využít v domácím i mezinárodním měřítku, tohoto génia vyžene nebo zašlape, udupe, zničí, počká až zemře a pak v další generaci si milostivě vzpomene, co to bylo za úžasného člověka a postaví mu pomník nebo po něm pojmenuje ulici.

Něco podobného umíme jen my, v českých zemích. Chcete příklady? Kde chcete začít? U Jana Antonína Bati, jeho uloupeném díle, zničeném srdci zlínského impéria a přesunu duševního a podnikatelského know-how do ciziny? U Karla Čapka, uštvaného českými okopávači kotníků k smrti? U Voskovce & Wericha, jednoho vyštvaného nesvobodou do ciziny, druhého oceněného titulem umělce národního, aby mu nedlouho poté byla znemožňována činnost? Prostudujte si sami, jak se naši čeští lidé zachovali ke stovkám jiných našich géniů – namátkou mě napadají nakladatel Kramerius, ekonom Rašín, bankéř Preiss, komik Burian, cestovatelé Zikmund s Hanzelkou, vědci Wichterle, Sousedík a další.

Všichni, které jsem jmenoval, jsou dnes uznávaní, pojmenovávají se po nich ulice a dáváme jim medaile. Proč? Protože jsou mrtví. Tento jev je jedním z nejodpornějších rysů našeho národa. Takto sebedestruktivně se sám k sobě nechová snad žádný jiný vyspělý národ.

Nevěříte? Myslíte si, že přeháním? Podívejte se tedy na jednoho z českých géniů, který dosáhnul špičkového postavení ve svém oboru. Medaile mu ale nedáváme, jeho nadčasové učení se naše děti ve školách neučí. Perzekvovaný za normalizace, záměrně zapomínaný po roce 1989. Proč? To je jednoduché. Protože ještě žije. To si tedy dovolil velkou drzost – považte, žít! A jak se zdá, český úředník (v jakémkoliv režimu) úspěch neodpouští.

Máme know-how, které jinde nemají a osobnost, která vymyslela propracovaný sytém

Přibližme si tedy osobnost Davida Grubera (*1955). Počet absolventů jeho kurzů v malých skupinkách přesáhl dvanáct tisíc osob, počet prodaných tištěných publikací přesáhl milion a sto tisíc. Připomeňme si otázky, které si položil jeden z nejrenomovanějších našich psychologů profesor PhDr. Vladimír Smékal, CSc., když studoval příčiny jeho úspěchu:

Zajímavá osoba, řeknete si. Proč se o něm nemluví více? Proč o jeho objevech dospělí nemají dostatek seriózních informací? Proč se jeho učení, psychovzorce a rychločtení nevyučují děti na základních školách?

David Gruber psal ve čtyřech letech povídky, od čtrnácti úspěšně řešil všechny olympiády – matematické, chemické i fyzikální – vynikal ve sportovních disciplínách právě tak jako v poezii, tvůrčím psaní, vědomostních i kreativních soutěžích i ve znalostech cizích jazyků. Není divu, že jeho studijní průměr na všech vysvědčeních byl vždy 1,0 a v normálním světě by následovalo přijetí na univerzitu, její zrychlené absolvování a úspěšná praxe v mezinárodním měřítku.

Jenže nebyli jsme v normálním světě. Byla polovina sedmdesátých let, doba nejtvrdší normalizace, kdy se normalizátoři mstili všem, kteří si zachovali rovnou páteř. A mstili se celým rodinám. A tak se maturant David Gruber tvrdě dověděl, že pro něj platí absolutní a doživotní zákaz studia na univerzitách. Po nekonečných průtazích byl přijat mezi posledními na Hutnickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě poté, kdy pedagogický sbor jeho gymnázia hrozil všeobecnou stávkou. Kdo zná tehdejší poměry počátku sedmdesátých let, ví, jaká to musela být od učitelů odvaha.

V roce 1984 založil novou vědní disciplínu – „techniky duševní práce“, později nazvanou „beneopedie“. Stárnoucím normalizátorům se už nedařilo brzdit jej, výsledkem byly vlastní autorské pořady v České televizi, publikování v Mladém světě a především obrovská poptávka po kurzech rychločtení a rozvoje osobnosti, které byly celosvětovým unikátem. Nikdo jiný toto vědění v hlavě neměl – museli jej tedy vzít na milost, protože jej potřebovali. Na místo v jeho kurzech se čekalo i několik měsíců…

David Gruber se tedy stal autorem celého oboru „techniky duševní práce“, na který v devadesátých letech navázaly desítky podoborů, od koučování a time managementu, až po populární zvládání prokrastinace a učení se cizím jazykům. Gruber vytvořil komplexní systém jednotlivých dovedností, do kterého už nelze nic přidat, právě tak jako Mendělejev vytvořil komplexní tabulku prvků, do které není co přidat.

Další podrobnosti jeho zajímavé kariéry, shrnuté univerzitním profesorem Smékalem v odborné expertíze, si můžete přečíst zde.

Ovšem nezodpovědná otázka zůstává. Pokud máme mezi sebou génia, autora a zakladatele celého oboru, člověka s prokazatelnými výsledky, jak je možné, že se jeho přístupy nevyučují na školách? Jak to, že ani rodiče obvykle nevědí, že tyto přístupy jsou obdobně klíčové jako ovládání mobilu nebo počítače? Kdo brzdí rozvoj našich dětí? Je to jen obyčejná česká hloupost a závist, která brání řádné legální implementaci jeho učení do školských osnov, anebo je to snad záměr?

Proč došlo k „soumraku metod“? A proč jsme si toho nevšimli?

Tak už to na světě chodí. Věci, které byly ještě včera progresivní, moderní a ulehčovaly každodenní život, jsou dnes morálně zastaralé a zítra mohou být škodlivé a pokrok brzdící.

Z technického světa můžeme vzít jako příklad cokoliv – není to tak dávno, kdy novináři a spisovatelé s sebou vozili kufříkový mechanický psací stroj, ještě na počátku devadesátých let to nikomu nepřipadalo divné. Dnes jsou psací stroje muzeálními kousky. Soumrak psacího stroje trval celá devadesátá léta.

Soumrak papírových notýsků a kalendářů trval podstatně kratší dobu. Během nedlouhé doby se obchodní život přesunul do kalendářů Outlooku, Googlu a iPhonů nebo Androidů. Dnes už si nedokážeme představit organizaci konferenčního hovoru mezi třemi světadíly bez sdílených kalendářů, schopných reflektovat časová pásma a aktivity jednotlivých účastníků.

Dodnes pamatuji, jak jsem před pár lety objednával letenku v kanceláři jakési společnosti. Asistentce trvalo hodinu, než vše vyřídila, než zaúčtovala přijatou sumu peněz a vytiskla hromadu papírů, které byly k nástupu do letadla potřebné. Nástup nízkonákladových společností způsobil soumrak těchto neefektivních postupů, dnes si vše během pěti minut zajistím na webu sám. Nástup nových postupů způsobil bohužel také soumrak těch, kteří nepochopili nastupující dobu. Výsledkem je například prázdné mošnovské letiště Ostrava, jehož šéfové (nebo lokální politici) před deseti lety ohrnovali nos nad nízkonákladovými aerolinkami s povýšenou odpovědí „naše krásné letiště nepotřebuje nízkonákladové, o nás se budou přetahovat vysokonákladové společnosti“. Přepočítali se. Z nedalekého katowického letiště dnes odlétají desítky nízkonákladových linek denně, z mošnovského jen tři – ale týdně… Díky nepochopení nových trendů jsme přišli o pracovní příležitosti, investice a v neposlední řadě o spoustu peněz a pohodlí našich cestovatelů.

A právě proto mluvíme o soumraku metod. Podobně totiž přicházíme o pohodlné dosahování životních cílů, když ignorujeme multimetody. Proč to proboha chceme všechno dělat tak komplikovaně a složitě? Proč do této dřiny nutíme naše děti? Jednotlivé metody organizace práce, zvládání e-mailové smrště, rychločtení, prokrastinace, učení se cizím jazykům atd. atd. jsou dnes překonané a nahrazené psychovzorci. Efektivní člověk dneška musí mít jednotnou soustavu, kterou použije na vše, s čím přichází dennodenně do styku. Můžete se klidně naučit jakoukoliv populární, líbivou metodu – například myšlenkové mapy Tonyho Buzana. Pokud ji ovšem nezahrnete do celkového kontextu Gruberových multimetod, budou se vaše barevné obláčky hezky vyjímat ve vašem deníku, ale svých cílů stejně nedosáhnete.

Z Gruberových multimetod si totiž každý myslící člověk sám odvodí jednotlivé metody a nebude muset ztrácet čas studiem „nových“, „moderních“ metod, přicházejících k nám z ciziny i z domova. Porovná je se systémem, který je ověřen u tisíců našich manažerů, vědců a duševně pracujících lidí vůbec – absolventů Gruberových kurzů a pilných čtenářů jeho naučných knih.

Neztrácejme čas! Know–how, které máme, je původní a jedinečné.

[ad#pp-clanek-ctverec]

 (Pokračování)

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky