20.11.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Šokující zážitky Slováků, kteří žijí v Norsku: Děti smí jíst sladkosti jen v sobotu, na návštěvu si musíme nosit svoje jídlo …

Sdílejte článek:

CVC

Průzkumy ho označují za jednu ze zemí s nejvyšší životní úrovní, i za jednu ze zemí, kde žijí lidé nejšťastnější život. Norsko také dostalo do vínku krásnou členitou krajinu a ropu, která drží jeho ekonomiku vysoko. Některá přísná pravidla, kterými se musí tamní lidé řídit, však vyznívají pro Slováka tak nepředstavitelně, až má problém uvěřit v jejich existenci. Jak vnímají život v Norsku a jak si zvykli na tyto velké rozdíly, prozradili Martina a Marián Tkáčovi, kteří v zemi žijí se syny Markem a Šimonem téměř deset let.

[ad#textova1]

Sladkosti jedí norské děti jen v sobotu, ostatní dny jsou přísně zakázáno. Škola rodičům říká, co děti mohou, musí a nesmí jíst a pít, učitelé pravidelně zjišťují, co dělala rodina přes víkend a u koho byli na návštěvě. Zdá se vám to přehnané? V Norsku jde o zažitá pravidla. Marián Tkáč (39) odešel na sever Evropy, aby vydělal na dům, který si chtěli s manželkou postavit. Otec však začal v rodině se dvěma chlapci chybět, a tak mělo padnout rozhodnutí mezi Slovenskem a Norskem. Rodinná rada zahlasovala za život ve Skandinávii.

Martino, jak si vnímala váš odchod ze Slovenska? Vaši synové chodili do školy, tys měla práci.

Martina: Bylo to rychlé rozhodnutí a naše okolí z něj bylo překvapené. Nevěděla jsem, jak se to všechno vyvine, neměla jsem dopředu vybavenou práci, neboť nejdříve se musíš naučit jazyk, až potom můžeš jít dál.

Jaký byl tvůj první kontakt s norštinou?

Martina: Začala jsem se ji učit ještě doma, připadala mi jako jednoduchý jazyk. V Norsku jsem čtyři měsíce chodila na kurz a dost mi to pomohlo. Starší syn nejprve prohlásil, že se po norský nikdy nenaučí, jazyk mu připadal nesrozumitelný. Když jste však v kontaktu s jazykem každý den, jde to rychle. Dnes už Marko s norštinou nemá problém.

Vaše děti si dělají školu v Norsku i na Slovensku. Proč jste se tak rozhodli?

Marián: Dosud jsme za Slovenskem definitivně nezavřeli dveře, proto jsme chtěli, aby si dokončili povinnou desetiletou docházku, ze které se vždy budou umět odpíchnout. Marko se nakonec rozhodl i v pokračování na slovenském gymnáziu, tady v Norsku chodí na střední školu se zaměřením na počítače. Chlapci dostávají učivo mailem, mají knihy, ze kterých se učí a dvakrát ročně chodí na zkoušky.

Co vás překvapilo na norském školství? 

Martina: Hned, jak děti nastoupily, naše škola nás zavolala na setkání. Řekli nám, jakou svačinu děti mohou jíst, co absolutně nemohou, o kolik musí chodit spát přes týden a o kolik přes víkend. Ptali se nás, co doma jíme, kam chodíme na výlety i to, ke komu chodíme na návštěvu.

V Norsku bojují proti obezitě zajímavými způsoby. Co děti nemohou a musí jíst? 

Martina: Do školy si vůbec nemohou přinést sladkosti, sladké pečivo, chipsy, slazený čaj, džusy ani sladké limonády. První rok to učitelé pravidelně kontrolovali, děti musely ukázat, co mají v chlebu a co v láhvi. Jednou se mi stalo, že jsem synovi nabalila sladké pečivo a vzali mu ho.
Marián: Chléb tu mají označený podle obsahu cereálií, děti mohou jíst jen pečivo s jejich tříčtvrtinovým nebo plným obsahem.

Co jste si o těchto pravidlech pomysleli? 

Martina: Že mají pravdu, že je lepší, když děti pijí vodu jako slazené limonády. A řekla jsem si, že to vydržíme.
Marián: Protože to tady takto funguje, ani naše děti se tomu nebránili a nevzdorovali. Kdybych jim to řekl doma, tak by si o mně pomysleli své. Nyní si už na to tak zvykli, že i když přijdeme domů, pijí hlavně čistou vodu.
Martina: A když vidí, jak naše děti jedí sladké pečivo a zapíjejí ho kolou, diví se tomu. Limonády jsou pro ně již velmi sladké.

V Norsku mohou jíst děti sladkosti jen v sobotu. Toto vám nedělalo problém? 

Martina: Ano, sladkosti, zmrzliny, koláče, slané pochutiny, to vše jen v sobotu. Od začátku jsme to chtěli dodržovat, aby i děti porozuměli, že je tu takový systém a pokud zde chceme žít, musíme ho přijmout. Zvládli jsme to. No když už byly chlapci starší a chtěli jeden bonbón nebo zmrzlinu, a nebyla právě sobota, tak ho dostali. Až tak jsme to nepřeháněli. Sobota v Norsku je však doslova svátek pro děti. Když přijdeš do potravin, vidíš, jak stojí se svými penízky v ruce a do papírového sáčku si sypou sladkosti.

A co alkohol? Marián, ty máš jako Slovák určitě rád pivo, jsou zde i regulace v pití alkoholu? 

Alkohol si můžeš koupit, ale je drahý. My pijeme málo, občas si s manželkou v pátek večer otevřeme vínko. No když jsem sem přišel, šli jsme se s kolegy zabavit ven a zjistili jsme, že když tu máš vypito, nepustí tě do baru. Vyhazovač se tě něco zeptá a dívá se, jak reaguješ. Pokud se mu nezamlouváš, máš smůlu.
Martina: No některá pravidla tu i Norové potají porušují.
Marián: Vidět to v pátek večer, to tu vládne vysloveně anarchie. Jdeš po městě, slečna si před tebou dřepne, stáhne kalhotky a vyčurá se na chodník. Je to důsledek těch zákazů, možná by bylo lepší pít po troše, než jednou a potom nepoznat hranice.
Martina:A co se ještě alkoholu týká, ve škole nám říkali, že vysloveně nemůžeme pít alkohol, když jsou doma děti. I na to se jejich učitelky ptají.

Nepociťujete to tak, že vám stát až příliš vniká do soukromí? 

Martina: I Norové to tak vnímají, proto si nacházejí své cestičky a potají pravidla porušují. Nebo to prostě přeženou tehdy, když mohou. Nyní například běží v telce reklamy, že když přijdou Vánoce nebo letní dovolená, neznamená to, že je třeba se upít na smrt.

V poslední době se hodně mluví o přísném severském sociálním systému. Jaké s ním máte zkušenosti? 

Martina: Děti ve škole mají často soukromé rozhovory s učitelem i se psycholožkou. Pozorně sledují, jak se dítě tváři, kam se dívá, jakou má mimiku. Děti jsou naučené, že cokoliv se doma děje, třeba to říci a skutečně to říkají. Úplně všechno.

Máte pocit, že pokud by bylo ve škole šikana, tak ho okamžitě odhalí? 

Martina: Šikana se zde řekne mobbing a toto slovo má velmi silný význam. Ve škole dětem odmala vštěpují, že se to nesmí dít a jakmile cítí jen náznak, okamžitě to mají říct. Náš mladší syn Šimon se jednou vyjádřil, že spolužák ho šikanuje, protože mu řekl, že neví dobře jazyk, že neví hrát fotbal a když šli se spolužáky ven na houpačky, nechtěl ho vzít do party. Šel tedy za učitelem a řekl mu, že nedostal šanci hrát se a učitel to hned řešil. Ve škole však děti učí také rozeznat hranice, vyprávějí se s nimi o tom, kdy to mobbing je a kdy není.

Dětem pracuje fantazie a někdy řeknou i to, co není pravda. Myslíte si, že tento systém může ohrozit rodinu, že se může stát nepravost? 

Martina: V Norsku to skutečně funguje tak, že co řekne dítě, to je pravda a nikdo velmi nezkoumá druhou stranu. Pokud dítě řekne, že doma ho zbili, okamžitě jej bere sociálka.
Marián: Stát se to může, i náš Šimon si už něco navymýšlíte, proto jsme se mu pak snažili vysvětlit, aby si dobře rozmyslel, co řekne. Já si však myslím, že vystrašení jsme spíše z toho, co slyšíme jako z toho, co se reálně děje. Líbí se mi, že takové věci škola řeší a nemám pocit, že by byl jejich postoj extrémní. I když je například zcela běžné, že učitel volá rodiči do práce s otázkou, proč na něj křičel a výčitkou, že se mu třeba více věnovat. Mně například zavolali, že syn si rozbil ve škole telefon a rozplakal se. Zeptali se mě, jestli bude nějaký problém, zda ho mohou pustit domů. Byl jsem z toho překvapen, určitě nebudu bít dítě pro telefon.
Martina:Asi nepochopili, že se rozplakal, protože mu to přišlo líto. My jsme naučeni na to, že věci si vážíme a oni si to vysvětlili jinak, protože je pravda, že zde mají děti mnoho a velmi si to neváží.

Máte v Norsku skutečné přátele? 

Marián: Ano, mám tu dobré kolegy, chodíme s nimi i na chatu a na výlety. Jsou to výborní lidé, ale mám i kolegy, což jsou typičtí Norové, tedy milí a usměvaví, ale jen navenek.
Martina: I já mám kolegyni, se kterou si můžeme říci o všem, a pak druhou, která si drží odstup. Na začátku mi řekla, že se jí nelíbí lidé, kteří nevědí mluvit po norsky, a že když s ní budu mluvit, mám používat dokonce její dialekt.

Pro Nory prý pohostinnost není zrovna typická. Máte s tím zkušenosti? 

Martina: Ano, máme. Když jsme se nastěhovali do domu, kde momentálně bydlíme, udělali jsme uvítací večírek. Pozvala jsem i kolegyni a ona si na ten večírek přinesla své jídlo i pití. My jsme pro hosty nachystali občerstvení a ona tomu nerozuměla. Ještě více zmatená byla ze snídaně, neboť zde to tak nechodí, že ti dají najíst. I když jdeš na návštěvu, máš jen to, co si sám přineseš. I já musím synem na večírky připravit koláč, slané pečivo a pití. Lidé v Norsku se jednoduše nedělí. A když tě tu pozvou na svatbu, vše, co si snědl a vypil, si nakonec platíš sám kreditní kartou. Nebo, když jdou lidé ven, nehrozí, aby někdo jinému koupil pivo. Když to Marián udělal mé kolegyni, nejdříve nechápala a potom nevěřila.
Marián: Kolega nás pozval na chatu, ale nepřipravil žádné jídlo. Na druhý den jsme již byli hladoví jako psi, tak jsme šli o šesté ráno nachytat ryby. Pak si našel rumunskou přítelkyni, a ta ho naučila našim zvykům. Nyní, když k němu jdeme na chatu, nechce nás po první noci pustit domů, říká, že Aňa uvařila na celý víkend.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Človečina

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,54 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Člověk a politika

    ANDREJ FANDÁK 17|03|2016 Tento text není jen o Ficovi, ale o vztahu svobodomyslného člověka a politiky. Bylo to před