26.1.2016
Redakce
0
Kategorie: Historie

Socialistická demokracie a jiné zhůvěřilosti

Sdílejte článek:

PAVEL EXNER 26|01|2016

Socialistická demokracie byla samozřejmě jen parodií na demokracii. Stačí si jen připomenout, pokud někdo vzal vážně právo občana být volen, jako to udělal Pavel Wonka, neštítili se komunisté ani sprosté justiční vraždy. Ovšem tam, kde se nedá volit rukama, tam se volí nohama. A občané socialistických demokracií tak také činili. Jedině ostnaté dráty a samopaly ochránců hranic bránily úplnému vylidnění lidově demokratických států. Mimochodem demokracie znamená vláda lidu. Lidová demokracie je tedy lidová vláda lidu. Absurdní nesmysl byl obsažen již v samotném názvu.

[ad#clanek-respo]

Navíc marxismus vlastně ani pojem lid nezná. Zná třídy. Třídu pracujících a třídu vykořisťovatelů. Mezi nimi je dialektický spor. K vyřešení takového sporu si marxisté vytvořili speciální zákon, kterému říkali zákon jednoty a boje protikladů. Protiklady jsou ve vzájemném sporu, vlastně se vzájemně vylučují, proto je mezi nimi ten boj, na druhou stranu nemohou existovat jeden bez druhého, proto je mezi nimi jednota. Řešením takového dialektického rozporu je pouze zánik obou stran sporu. Marxistická dialektika pak říká, že po zániku starého rozporu vzniká nový na vyšší úrovni. Boj dělnické třídy a třídy kapitalistů končí revolucí. Podle vlastní marxistické filozofie pak musí následovat zánik obou tříd a vznik nějakých nových sporných stran. Kupodivu podle ofociální komunistické doktríny dojde k něčemu úplně jinému. Jedna strana rozporu zaniká (kapitalisté), naopak druhá zůstává zachována a ujímá se vlády. Ze dvou pólů dialektického rozporu zbyl jen jeden. Což ovšem zcela odporuje marxistické teorii. Komunistům to kupodivu nevadilo. Aplikovali na něj zákon dialektického mlčení, který říká: existuje-li nějaký komunistům nepříjemný problém, budeme se tvářit, že neexistuje.

To nebyl jediný případ, kdy se komunistická praxe dostala do rozporu s vlastním učením. Problém vznikl i s aplikací Marxovy poučky, podle které si výrobní síly vždy vynutí takové výrobní vztahy, které jim nejlépe vyhovují, které jim zaručí nejlepší rozvoj. K tomu přidal Lenin praktickou radu jak poznat, který společenský systém je lepší: ten který umožňuje vyšší produktivitu práce. V osmdesátých letech i oficiální komunistické statistiky uváděly, že v Západní Evropě, případně ve Spojených státech, je produktivita práce o šedesát až sto procent vyšší než u nás. Ve skutečnosti to bylo ještě mnohem víc, ale to už je jedno. Důležité je, že se ukázalo, že jsou to kapitalistické výrobní vztahy, které nejlépe vyhovují výrobním silám a které jim zajišťují nejlepší rozvoj. Podle výše citovaného Marxova zákona si tedy musí výrobní síly v socialistických státech logicky vynutit změnu výrobních vztahů zpět na kapitalistické. Podle Marxe je to navíc objektivní ekonomický zákon, který působí nezávisle na vůli lidí. Podle marxistické teorie byl tedy zánik socialismu nezbytností.

Dalším podobným rozporem byla socialistická revoluce. Podle Marxe k ní dojde tehdy, když zastaralé kapitalistické výrobní vztahy začnou brzdit další rozvoj výrobních sil. Neboli ekonomika bude tak vysoce rozvinutá, že kapitalistické vztahy ji začnou bránit v dalším rozletu. K revoluci tedy mělo logicky dojít tam, kde budou výrobní síly na nejvyšší možné úrovni. Tedy v některém vyspělém západoevropském státě. Na zaostalé Rusko nepomyslel Marx ani náhodou. Lenin však chtěl provést revoluci právě v Rusku. Zde ovšem rozvoj výrobních sil odpovídal tak právě přechodu mezi feudalismem a kapitalismem, neboli podle Marxe, mělo zde dojít k revoluci, která odstraní zaostalý carský feudální systém a nastolí moderní kapitalistickou demokracii. Tady tedy musela být Marxova teorie opravena. Problém je v tom, že právě tato část marxismu je vlastně pro provedení revoluce nejdůležitější, neboť vysvětluje historickou nutnost a nevyhnutelnost revoluce. Nicméně Lenin si pomohl a vymyslel teorii nejslabšího článku řetězu: podle ní existuje pevný řetěz imperialistických kapitalistických států, a takový řetěz nejlépe praskne ve svém neslabším bodě. Prohlásit Rusko za nejslabší článěk řetězu kapitalistických států již bylo snadné. Problém nastal tehdy, když ve vyspělých kapitalistických státech k žádné revoluci vědecky předpovězené Marxem nedošlo, což Marxovu teorii v praxi vyvracelo. Tím byl velice překvapen sám Lenin, který s vědeckou jistotou předpokládal, že revoluce v jeho rodném neslabším článku vyvolá zcela jistě řetězovou reakci v dalších státech a povede ke kýžené revoluci celosvětové.

[ad#clanek-respo]

Ani o tomhle problému samozřejmě teoretikové marxismu-leninismu bádat nesměli. Ani je to ostatně nenapadlo. Měli jiné problémy. Tak třeba v době, kdy jsem navštěvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, řešila katedra politické ekonomie socialismu závažný problém, zda ve Slušovicích je ještě socialismus anebo zda už nám tu náhodou tajně nekvete kapitalismus. Po výjezdu do Slušovic dospěli k názoru, že se stále ještě jedná o náš milý socialismus. Když jsem o několik let později mohl shlédnout slušovický bordel na vlastní oči (konkrétně se jednalo o výrobu jejich tehdy proslulých počítačů), musel jsem jim dát ovšem za pravdu.

ZDROJ: Pavel Exner

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky