O čem se nepíše: Vzpomínka na 21. srpen 1975

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století se v dějinách českého národa označují jako éra takzvané normalizace, kterou nám v srpnu 1968 násilně vnutily statisícové armády našich tehdejších spojenců ze zemí socialistického tábora. Lidé se uzavřeli do sebe a žili v jakési schizofrenii – něco jiného se říkalo doma a něco jiného na veřejnosti. S odstupem let si někteří novodobí historici vytvořili zjednodušenou kategorizaci občanů, kteří se v té době snažili věnovat svým každodenním povinnostem: Do prvé skupiny jsou zařazeni exponenti a aktivní přisluhovači totalitního režimu, do skupiny druhé jejich odpůrci z řad disidentů.

Skupina třetí a absolutně největší, kam spadala naprostá většina národa, je nazývána šedou zónou. Chodili jsme volit, devadesát devět procent obdrželi kandidáti Národní fronty, o státních svátcích jsme za svými okny vyvěšovali československé a rudé, posléze sovětské praporky, v televizi sledovali normalizační seriály, ale hlavně se snažili o alespoň trošku slušný a důstojný život v tom hrozném marastu. Vždyť zadat si s totalitním režimem znamenalo nejen ohrozit svoji osobu, ale i své blízké a hlavně děti…

Příběh dnes šedesátiletého Milana K. se však jakékoli z uvedených kategorií zcela vymyká…

Dvůr jisté státní organizacev Praze. Milan K. zametá koštětem drobný nepořádek. Na otázku, jak se má a proč on, úspěšný absolvent stavební průmyslovky zametá dvůr, Milan odpovídá:

Jsem zaměstnán tady jako pracovník nádvorní čety, jsem spokojený a nemám žádné starosti. Autorovi blogu vysvětlení nestačí a podotýká, že je to práce pro průmyslováka poněkud nedůstojná. Chce vědět, proč Milan skončil právě zde a na tomto dvoře.

Vraťme se do roku 1975, místo činu Prostějov, náměstí

Tak tady se to jedenadvacátého srpna 1975 stalo. Vpodvečer jsme společně se čtyřmi kamarády roztáhli před sídlem tehdejšího Národního výboru transparent s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy, ovšem ten byl přeškrtnut a nad něj jsme připsali slovo nikdy. Během pěti minut na nás vyrukovala policie, stačil jsem ještě utéct, ale za tři dny mě v Praze zatkli a dostal jsem dva a půl roku na tvrdo.

Milan dále vzpomíná na své kamarády, jeden z nich dostal sedm let!!!, a na otázku, proč do toho šel, odpovídá: Hrozně mi vadilo, že proti totalitnímu režimu tehdy nikdo aktivně nevystupoval. A tak jsme si s kamarády řekli, proč bychom to nemohli být zrovna my.

Milan líčí, jak ničili komunistické plakáty a jak po několika měsících vyvrcholila jejich činnost právě v Prostějově. Pět minut demonstrace mě stálo 30 měsíců života.

Plzeň, Borská věznice

V rozporu se zažitými představami, že v té existovaly ve věznicích tři tzv. nápravně výchovné skupiny, od té nejlehčí k nejtěžší, Milan tvrdí, že v podzemí Borů existovalo oddělení, na které se nevztahovala žádná z pravidel pro zmíněné tři skupiny. Byli zde lidé věznění pouze za politické přečiny. Na rozdíl od pamětí některých disidentů Milan tvrdí, že se vězni mezi sebou nenáviděli a že to bylo hlavně díky bachařům: Vězeň nemá mít ani minutu klidu! 

Pracoval v relátkárně a normy zde byly takové, že aby mohly být splněny, musel pracovat šestnáct hodin denně. Mě nezajímá, jak dlouho to budete dělat, mě zajímá sto procent, říkal dohlížející bachař. Tresty za nesplnění byly od zamítnutí balíku od příbuzných (vězni ho mohli obdržet pouze jedenkrát za tři měsíce) až po pobyt v tzv. černé díře. Milanovi trvalo rok, než dokázal normy plnit a mohl se při práci z jeho hlediska flákat, i když neznalí civilisti by řekli, že i tak maká jako barevnej. Musíme si uvědomit, že v době nástupu Milana do vězení mu bylo necelých devatenáct let a že i tehdy existovala možnost podmínečného propuštění po půlce trestu. Milan to zkusil a před soudem svolaným u této příležitosti v borské věznici prohlásil: Pochválen jsem nebyl ani jednou, naopak jsem byl pětkrát kázeňsky potrestán. Na Borech si tedy odpykal celý trest.

Milan vzpomíná, že po maturitě v roce 1975 pracoval několik týdnů v Energoprojektu v Praze 7, po jeho srpnovém zatčení jej pochopitelně vyhodili. Vzpomíná také, jak po propuštění z výkonu trestu téměř dvacet let pracoval jako kopáč u podniku Inženýrské a průmyslové stavby. Po roce 1989 se mu jako politickému vězni představitelé Energoprojektu omluvili. Nabídli mu i zaměstnání, jenže Milan byl dlouhá léta mimo obor a už by to nezvládl. Nastoupil tedy u firmy Jena (Letenské sady, Praha 7), kde v létě uklízel cesty a v zimě je posypával popelem. V roce 1994 bral tři tisíce, dnes v nádvorní četě bere o deset tisíc víc. Milan se nikdy neoženil, ale ničeho nelituje. Žádné ocenění za aktivní odboj proti totalitě nikdy nezískal a ani po tom netouží.

Zatímco mnozí radí jak se měli lidé v roce 1968 a potom za totality chovat, pak tady máte příklad člověka, který páteř neohnul. Jenže Milan to šeredně odskákal a stejní lidé by ho označili za mladistvého blouznivce, který si zbytečně zkazil mládí. Oni by na protiruskou demonstraci v roce 1975 (a vlastně ani já) koule neměli! O prostějovské akci se nepsalo ani tehdy, ani dnes.

Milan se prostě nekamarádil s těmi správnými lidmi z disentu, tudíž jako by neexistoval a neexistovala ani jeho „protistátní“ skupina. Prostě obyčejným lidem se metály nerozdávají, což je smutné konstatování.

[ad#pp-clanek-ctverec]