11.8.2015
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Sluníčková schizofrenie aneb není levice jako levice

Sdílejte článek:

VÁCLAV JANOUŠEK 11|08|2015

Přečetl jsem si nedávno dva články bloggerů, kteří se pozastavují nad tím, že Zelení a jiní tzv. “sluníčkoví lidé,” podporující celosvětový mír, pravdu, lásku, bratrství všech se všemi, všeobecné porozumění a respekt, ekologii, alternativí životní styl, alternativní energie, multikulturalismus a islám, feminismus a kvóty pro ženy v mocenských pozicích, gay parády a podobné další sluníčkové aktivity se dostávají do zásadního rozporu sami se sebou. Jde o to, že podpora islámu na jedné straně a podpora například feminismu na straně druhé nemá zdánlivě logiku, neboť islám nadřazuje muže nad ženou (Korán 4:34) a homosexualitu trestá smrtí. Články těchto kolegů bloggerů naleznete zde a zde. Opravdu tento přístup postrádá logiku, nebo je všechno úplně jinak?

[ad#hornisiroka]

Zpočátku jsem také nechápal tuto zdánlivou schizofrenii. Trochu škodolibě jsem si říkal, že politická korektnost naráží na politickou korektnost, což zřetelně ilustruje zblbělost této ideologie. Nicméně, rád přicházím na kloub různým problémům  a jevům, zejména v oblasti mezilidských a společenských vztahů. Začal jsem o tomto fenoménu přemýšlet do větší hloubky a vyhledávat si informace. A zjistil jsem, že tento rozpor mezi jednotlivými složkami politické korektnosti je pouze zdánlivý, a že ve skutečnosti všechny uvedené postoje mají svoji železnou a mrazivou logiku.  Abychom si tuto logiku objasnili, musíme podniknot menší exkurz do dějin marxistického hnutí.

Klasičtí marxisté předpokládali, že proletářská revoluce zvítězí v nějaké průmyslově vyspělé zemi (Velké Británii nebo Německu), odkud se postupně rozšíří do celého světa. To se ovšem nestalo. Předpokládali rovněž, že v době války se dělnící jednotlivých zemí budou identifikovat se svými proletářskými soudruhy v zemích protivníka spíše, nežli se svými buržoazními vládami. Ani to se však nestalo a proletáři šli s nadšením do boje za svoji buržoazní vlast. Tito proletáři netoužili ani po světové revoluci, nýbrž toužili po společenském vzestupu do střední třídy.

Marxističtí teoretikové a filozofové dospěli k závěru, že hlavní překážkou realizace světové revoluce jsou tři základní pilíře moderní společnosti: křesťanské náboženství, vlast a rodina. Rozhodli se, že v zájmu dosažení světové revoluce tyto základní pilíře společnosti zničí. Dále se rozhodli pro postupný, pomalý a nenásilný postup namísto krvavé revoluce. A konečně dospěli k závěru, že k dosažení dlouhodobých a trvalých změn ve společnosti se nebudou snažit o ovládnutí klasických silových struktur společnosti, jakými jsou policie a armáda, nýbrž vsadili na ovládnutí vzdělávacího systému a médií. Tuto strategii nazvali “Dlouhý pochod institucemi.”

2000px-Gay_flag.svg

V roce 1923 založili členové německé komunistické strany na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem Institut marxismu, který později přejmenovali na Institut sociálního výzkumu. Ten brzy vešel ve známost jako Frankfurtská škola. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se Frankfurtská škola přesunula do Spojených států.

Jako zbraň pro svůj boj proti západní společnosti vyvinula Frankfurtská škola tzv. kritickou teorii. Podstatou kritické teorie byla destruktivní kritika všech hlavních prvků západní kultury, zejména křesťanství, kapitalismu, vlastenectví, národního uvědomění, kulturně-národního sebevědomí a především tradiční rodiny.

Klasičtí dělničtí proletáři tedy zklamali ve své roli avantgardy revoluce a bylo nutné nalézt nový proletariát. Herbert Marcuse, jeden z předních myslitelů Frankfurské školy, tento nový proletariát nalezl.

Novým proletariátem byla radikální mládež bouřící se proti životnímu stylu a konvencím svých rodičů, feministky, černošští bojovníci, homosexuálové, odcizení, asociálové, revolucionáři třetího světa, představitelé různých obskurních náboženských sekt, prostě všichni, kteří měli pocit, že jim západní společnost ubližuje a že jsou jejími pronásledovanými oběťmi.

Tato strategie začala nést své plody v podobě kontrakulturní revoluce šedesátých let, kdy tehdejší mládež, bouřící se proti životníu stylu svých rodičů, pod vlivem myslitelů Frankfurtské školy podkopala základy tehdejší křesťanské společnosti. S tím, jak tato mládež dospívala o věku, kdy lidé přebírají mocenské pozice, se výsledky této kontrakulturní revoluce institucionalizovaly a daly vznik jevu, který dnes známe jako politická korektnost.

Shrneme-li si tuto analýzu, tak můžeme říct, že myslitelé Frankfurtské školy – tzv. neomarxisté nebo také kulturní marxisté – vynalezli strategii na rozložení tradiční západní společnosti a politická korektnost, která  vzešla z této teorie, je praktickou realizací této strategie.

[ad#velkadolni]

Z tohoto pohledu můžeme na ideologické působení Zelených a jiných sluníčkových stran a hnutí, hlásíscích se k tzv. nové, moderní levici, nahlížet jako na zcela logické a pragmaticky zaměřené na základní strategický cíl: likvidaci tradiční rodiny, národního státu a národního sebeuvědomění jeho občanů.

Levicové hnutí se tedy rozdělilo na dva základní proudy, z nichž jeden se hlásí k tradičnímu levicovému pojetí boje za sociální práva chudých a úsilí o zlepšení jejich ekonomické situace, zatímco druhý proud představuje již výše zmíněnou novou, kulturní a neomarxistickou levici, která sama sebe označuje za levici moderní.

Pokud máte trpělivost, napsal jsem o tomto jevu podstatně podrobnější článek, který si můžete přečíst například tady: Fenomén politické korektnosti.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky