Šálivý půvab elektronických voleb

Dnešní systém

Volič obdrží sadu hlasovacích lístků s předstihem, pokud ne, nic se neděje, vyzvedne si je ve volební místnosti. Hlasování se (až na malé výjimky) odehrává ve volební místnosti. Komise zkontroluje totožnost voliče a odškrtne si ho ve volebním seznamu, aby nemohl volit opakovaně. Vydá mu úřední obálku a volič za zástěnou, kde musí být ze zákona sám (až na malé výjimky), upraví vybraný volební lístek, vloží jej do obálky a poté ji před komisí vloží do volební schrány.

Na regulérnost voleb dohlíží okrsková volební komise, kontroluje regulérnost hlasování a počítá volební lístky ve svém okrsku. Členem volební komise může být kdokoliv. Obvykle jsou to zástupci politických subjektů, ale mohou to být i běžní lidé, kteří ve volební komisi působí brigádně — základní odměna člena volební komise činí 1800 Kč, plyne z ní nárok na pracovní volno a náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Obvykle nebývá počet nominovaných členů komise dostatečný, takže starosta volební komisi doplňuje z řad dobrovolníků, často i úředníků.

Hlasuje se obvykle dva dny, takže první večer jsou veškeré materiály i volební urny zapečetěny a před pokračováním voleb se druhý den kontroluje jejich nepoškozenost. Není proto možné (jak často zní pochybnosti), aby přes noc někdo s volebními lístky nebo urnami manipuloval.

Po ukončení voleb jsou urny rozpečetěny, obálky s volebními lístky zamíchány, počty lístků porovnány se seznamy o počtu voličů a spočítány. O výsledku voleb se sepíše protokol, který podepíší všichni členové komise, a předá se Českému statistickému úřadu, který výsledky započítá a bezodkladně je zveřejní. Všichni členové komise se navzájem při práci kontrolují. Každý člen komise se může přesvědčit, že zveřejněné výsledky se shodují s protokolem, který podepsal; manipulovat s výsledky tedy nemůže ani Český statistický úřad, ani nikdo jiný. Kontrolu mají i kandidující subjekty a mohou kdykoliv nechat výsledek volebního okrsku znova přepočítat.

Parametry stávajícího systému

Pro důvěryhodnost „papírových“ voleb je klíčových těchto pět základních bodů (cituji zdroj):

1. Je jednoduchý a snadno pochopitelný pro kohokoliv, kdo má znalosti matematiky na úrovni základní školy.
2. Proces voleb a sčítání hlasů může kontrolovat kterýkoliv kandidující subjekt a ve své podstatě kterýkoliv občan tím, že se stane členem volební komise. Opět k tomu nejsou třeba žádné zvláštní znalosti a schopnosti.
3. Je zachována svoboda volby. Každý z voličů hlasuje osobně, svobodně, nezávisle a tajně.
4. Nelze prokázat — nebo ani zjistit — jakým způsobem konkrétní volič hlasoval.
5. Není závislý na institucionální důvěře. Žádný z participujících subjektů sám osobně ani ve shodě s jinými nedokáže ovlivnit výsledek voleb.

Klíčové je, že všechny existující či navržené elektronické systémy těchto pět bodů nedokážou splnit současně.

Ad 1: Mechanismus musí být funkční a bezpečný a snadno pochopitelný, ale hlavně tak musí být obecně vnímán.

Ad 2: Možnost kontroly je prioritou absolutně nejvyšší a bohužel u elektronického systému ji nelze věrohodně zaručit, ani kdyby softwarové vybavení bylo vyvíjeno jako otevřený kód (open source). Z praxe bohužel známe případy, kdy i v open source produktech přetrvávaly triviální a bezpečnostní chyby celá léta (dokonce desítky let). Otevřenost kódu při takto komplikovaném softwaru prostě nestačí. (Nehledě k faktu, že nikdo nedokáže zaručit, že kód, který byl nasazen do ostrého provozu, je identický s tím, který je zveřejněn.) O 100% bezpečnosti datového úložiště a transferu dat lze rovněž pochybovat.

Ad 3 a 4: Osobně, svobodně, nezávisle a tajně… Zde spočívá jedno z největších úskalí elektronických voleb. Zachování svobody volby a nemožnost prokázat, jak volič hlasoval, jsou extrémně důležité pro to, aby se zabránilo hlasování pod nátlakem či nakupování hlasů. V současném modelu papírových voleb je v podstatě nemožné ověřit, komu nakonec volič svůj hlas nakonec dal. U elektronického modelu bylo možné problém zdánlivě vyřešit tím, že by šlo dodatečně svůj hlas změnit, pokud byl vynucen nátlakem, ale to by systém velmi silně zkomplikovalo a zvýšilo riziko propojení identity voliče s konkrétním hlasem. I ve stávajícím modelu je sice možné voliče do volebních místností vozit, přesvědčovat je k nějaké konkrétní volbě, nebo jim za ni dokonce platit, ale je to logisticky náročné, drahé a hlavně — snadno se na to přijde. V elektronické formě by takovýto podvod byl jednodušší, levnější, spolehlivější a velmi obtížně odhalitelný.

Ad 5: Zde spočívá asi nejslabší místo všech elektronických forem voleb. Všechny elektronické systémy vždy budou mít nejméně jedno místo, kde se dá s výsledkem nějakým způsobem manipulovat. Protože volby jsou jediným legálním způsobem jak změnit systém úřadů a institucí, je třeba maximálně omezit možnost, aby takováto instituce (byť jen teoreticky) mohla jejich výsledek pozměnit nebo ovlivnit (a snížit tak důvěryhodnost volby). Právě mechanismus papírových voleb a riziko, že budou výsledky znovu kontrolovány (po dobu, do kdy jsou všechny hlasovací lístky uloženy), toto nebezpečí významně snižuje.

K návrhům na zavedení elektronických voleb se obvykle místo argumentů spíše používají emoce typu, že papírové volby jsou nemoderní, doba pokročila a podobně. Jen už se neuvádí, že neexistuje žádná elektronická varianta, která by měla stejné parametry jako ta papírová. Samozřejmě, mohli bychom některé z výše zmíněných pěti bodů v elektronické formě vypustit, ale o tom se debata vůbec nevede a předpokládá se, že elektronické volby budou mít všechny zmíněné atributy plus tu nezbytnou modernitu informační a technologické společnosti. A to prostě není proveditelné.

Dalším argumentem, který se používá, je, že elektronické hlasování by přitáhlo více voličů, zejména mladých. Když vynechám poťouchlost, že právě u mladých lidí bych se velice obával jejich snadné ovlivnitelnosti různými progresivistickými směry ve školství, příčinou nízké volební účasti není to, že je stávající systém fyzicky náročný. Nízká volební účast jde spíše na margo nezájmu o politiku všeobecně, pocitu bezmocnosti a v nedůvěře v demokratický systém jako takový. To elektronické hlasování neodstraní.

Jedním z platnějších argumentů pro elektronické volby je hlasování pro voliče v zahraničí. Pan Valášek uvádí příklad:

„Je pravda, že současný systém hlasování na zastupitelských úřadech je pro řadu lidí, zejména ve větších zemích, faktickou překážkou. Nádherným případem je Austrálie, kde je velvyslanectví v hlavním městě Canberra a konzulát v Sydney. Nicméně z druhého největšího města státu, Melbourne, je to k nejbližšímu hlasovacímu místu téměř sedm set kilometrů. Ze čtvrtého největšího (Perth) pak skoro čtyři tisíce kilometrů napříč celou Austrálií. Hodně Čechů je třeba v USA, a například ti, kdo v Redmondu pracují pro Microsoft, mají nejbližší možnost hlasování v Los Angeles — dvě a půl hodiny letadlem. Nemyslím si ale, že se jedná o tak velkou skupinu lidí, aby bylo nutné kvůli ní ohrožovat stávající systém elektronickým (nebo korespondenčním) hlasováním.“

K napsání článku vedl autora mj. i návrh ministra Hamáčka zakázat osobám v koronavirové karanténě volit z důvodu nebezpečí nákazy. Zákon na podobnou situaci sice pamatuje (omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu), ale tím je spíše míněn velmi výjimečný a sporadický jev, nikoliv masová plošná karanténa. Pokud by takovéto nebezpečí skutečně hrozilo, pak soudím, že jediný legitimní způsob je odsunutí voleb na jiný termín, i když i zde je veliké riziko. Odklad voleb by musel mít velmi přesně zadané parametry, aby se volby účelově neodkládaly z jiných, než epidemiologických důvodů, nebo aby nebyl manipulován oficiální obraz nákazy.

Jo a ještě dva body:

(A) Občas se vyskytne hlas, že by volby měly být povinné a dokonce pod sankcí. Je pravda, že například v Austrálii to tak mají, ale pokládám to za hloupost. Obrovská masa lidí k volbám prostě nechodí proto, že si buď z té nabídky profesionálních šmejdů, panoptikálních figur a slibotechnových programů nedokáže nikoho vybrat, anebo prostě proto, že politiku vůbec nesledují a nevědí o ní vůbec nic. (Jakkoliv se to může zdát odsouzeníhodné.) Já také kupříkladu nevím, jestli Formuli 1 vyhrál Tiger Woods anebo Jarda Jágr. Profesionální sport mě prostě naprosto nezajímá, nic o něm nevím a ta jména se mi vybavila v hlavě čistě náhodou. Když budete takové lidi nutit, aby volili, budou volit zkratovitě, snadno podlehnou marketingu, nebo budou švejkovat a nic dobrého z toho nekouká.

(B) Pokud jde o volby ze zahraničí a všeobecně o korespondenční hlasování, jsem k němu zatvrzele skeptický. Soudím, že volit by měli pouze lidé žijící trvale na území republiky (a snad bych se značnou mírou sebezapření povolil ještě hlasování těch občanů, kteří jsou v okamžiku voleb služebně dočasně mimo území republiky — zaměstnance vyslanectví apod.). Zdá se mi nelogické, aby člověk, který nežije v této zemi, měl právo určovat, jakým způsobem v ní budou žít ostatní občané. Volit by podle mého soudu neměli ti, kteří žijí trvale mimo území republiky a zejména by neměli mít volební právo ani ti, kteří (nepochopitelně) užívají dvojího občanství. Pokud jde o korespondenční volby, dohlédnout na jejich průkaznost se v podstatě nedá. (Vzpomeňte si jen na nedávné volby rakouského prezidenta, jak zázračně Van der Bellen v posledních minutách zvítězil po sečtení korespondenčních hlasů.)

Na závěr si ještě jednou ocitujme autora původního článku:

„Elektronizace hlasování ve volbách by otevřela pandořinu skříňku problémů, které neumíme v současnosti řešit, a vedla by nevyhnutelně k dalšímu snížení důvěry voličů v celý politický systém. Nemyslím si, že si takový nezodpovědný experiment můžeme dovolit.“

•  PeTaX