4.11.2022
Kategorie: Politika

Rozpaky českého voliče

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM

V roce 1984 byl v tehdejší Československé televizi odvysílán seriál, dodnes občas reprízovaný, Rozpaky kuchaře Svatopluka. Na principu kinoautomatu se děj v přímém přenosu vysílaného dílu v jeden okamžik zastavil a diváci v sále nebo i před televizními obrazovkami hlasovali, jak má děj dále pokračovat a jak se má nerozhodný, údajně sympatický kuchař Sváťa zachovat.

 

Trik spočíval v tom, že děj se vždy vrátil po několika scénách zpět do předem vytyčené linky až k jednomu jedinému závěru. Diváci dostali možnost hlasovat víceméně o podružných a nepodstatných aspektech děje. O tom, zda kuchař Svatopluk vynadá opilému podřízenému hned nebo až potom. Jestli má poradit kolegyni, jak správně vařit knedlíky. Zda vydat strávníkům zkaženou omáčku nebo nechat svého šéfa, ať tu šlichtu vydá hostům sám. A tak všelijak podobně.

Finále každé epizody bylo vždy jasně dané. Bez ohledu na omáčku nebo na konflikt s opilým kuchařem či na to, zda se kontrolorům z obchodní inspekce nabídla svačina či nikoliv. Iluze však byla téměř dokonalá. Divák měl skutečný pocit, že svým hlasováním něco ovlivnil.

V širším slova smyslu tento interaktivní seriál o nerozhodném kuchaři ilustroval a interpretoval socialistický, totalitní politický systém. V něm sice formálně existoval jakýsi systém voleb, ty však sloužily svým přísným omezením jen na povolené a předem schválené kandidáty Národní fronty jen k jakémusi potvrzení politického statu quo. Lidé si zvolili. Mohli si vybrat, kteří kandidáti Národní fronty budou řídit to, co se snad i v prostředí totalitního Československa mohlo nazývat věcmi veřejnými, nebo kteří budou poslušně zvedat ruce na zasedáních Národního či Federálního shromáždění. Bez ohledu na to, jak však volby dopadly, výsledkem byl vždy komunistický totalitarismus. Lidé si pouze vybrali, zda zvítězí Strana či Strana.

V poslední době se skoro zdá, že se vracíme zpět v čase. Že sledujeme reprízu pořadu z 80. let minulého století. Nebo lépe řečeno jakýsi pokus o remake. Protože dramaturgie toho, to sledujeme, je přece jen poněkud odlišná.

Co má na výběr dnešní občan, který si přeje svým voličským hlasem napomoci změnám ve své zemi? Babiš, Fiala, Okamura. Agrosocialistické hnutí ANO nebo tzv. protibabišovský, tzv. demokratický blok poslušně sloužící zhoubné myšlence nadnárodního eurosocialismu, nebo třeba idiokratičtí národní socialisté pod vlajkou SPD. Dá si kuchař Svatopluk ke snídani kávu nebo raději čaj? Děj další epizody, jejímž vyústěním je vytvoření nové vlády a vytyčení dalšího politického směru naší republiky na příští čtyři roky končí stále stejně: tím směrem je socialismus. A jeho odstín je podružná, nepodstatná dějová linka. Cesta neomylně vede k nové formě socialistické totality.

Média, která v našem pravidelném seriálu vlastně hrají podobnou roli moderátora, jakou tehdy během přímých přenosů jednotlivých epizod seriálu o nerozhodném kuchaři hrál Josef Dvořák, provázejí našimi volbami do značné míry manipulativně. Nepopisují děj, neprovázejí jím, nepomáhají se v něm orientovat, nekomentují jej, ale napovídají, jak by se měl divák volič rozhodnout. Především se ze všech sil snaží uplatnit jeden důležitý dramaturgický prvek. Variant máme ve skutečnosti k dispozici daleko více. Naše volba se neomezuje jen na kandidáty Národní fronty a rozpačitý kuchař Svatopluk si může vybrat i alternativu, která může vést ke zcela jinému závěru celé epizody. Ke skrytému finále, k jakémusi bonusovému obsahu. Role našeho moderátora, tedy českých médií, tak spočívá v tom, tuto možnost před diváky zakrýt, zamlčet, a když už by náhodou pojali chuť otočit vypínačem jinak, předem v nich vzbudit dojem, že je to velice špatná volba. Ale máte svobodu si vybrat. Dá si kuchař Svatopluk ke snídani rohlík nebo chleba? O to tady běží! To je leit motiv celého našeho příběhu!

Jak vlastně vypadá dramaturgie a obsazení našeho napínavého pořadu, který pravidelně, každé čtyři roky, připoutává k obrazovkám miliony diváků ochotných soutěžit o to, jaké rozhodnutí a jaký dějový zvrat má zvítězit? V hlavní roli stojí nerozhodný občan, jehož kroky jej vedou buďto cestou socialismu nebo cestou socialismu. Může si dokonce, když dějovou linku sledujeme skutečně pozorně, oproti mainstreamu i mnohé minoritní cesty k socialismu. Nacionální, protibruselskou, protizápadní, protimodernistickou, naoko antiglobalizační, možná i jaksi naivně romanticky panslovanskou – přesto však socialistickou se všemi důsledky, které z toho nevyhnutelně vedou. Nebo lépe řečeno vedly by, kdyby sám divák nebyl přísně veden, aby si vybral z těch cest, které moderátor, tedy média, označí za přijatelné. A že by si snad vybral úplně jiný děj? Nemyslitelné. A jaká je vlastně ta před diváky přísně zatajovaná dějová linka?

Zatímco u nepodařeného, nudného či pobuřujícího pořadu máme možnost vypnout televizi a jít se věnovat něčemu smysluplnějšímu, politické dění, i když na něj znechuceně rezignujeme, nás stejně bude ovlivňovat, ať děláme co děláme. Můžeme se nestarat o politiku, politika se ale i tak stará o nás. V naší zemi je takových znechucených diváků bezpočet. Právem je znechucuje chabý scénář i šmírácké výkony podřadných protagonistů. Hlasování se neúčastní. Dějové zvraty, které ve skutečnosti žádnými zásadními zvraty nejsou, je nudí.

Sledujeme jednu socialistickou dějovou linku za druhou. Přitom stačí pochopit podstatu a volit úplně jiný dějový obrat. Kapitalismus. Vybrat si něco, s čím celý pečlivě vystavěný děj vlastně vůbec nepočítá. Jako kdyby diváci v roce 1984 v přímém přenosu ve studiu hromadně prohlásili děj seriálu o kuchaři Svatoplukovi za nezajímavý a volbu ze dvou nabízených banalit za absurdní – šlo o přímý přenos, stát se mohlo alespoň teoreticky cokoliv.

Všechny problémy, jimž naše země čelí, energetickou krizí počínaje a inflací konče, jsou způsobeny socialistickým přístupem k řízení státu. Myšlenkou, že trh a kapitalismus jsou nemorální. Že člověka je nutné svázat okovy tisíců předpisů a zákazů. A daní. Že člověk nesmí být svobodný.

Dnešní situace i to, co nás teprve čeká, je vyústěním našich dřívějších rozhodnutí. Nejsme jen pasivními diváky, ale sami si určujeme děj. A musíme čelit nevyhnutelným důsledkům naší volby. Děj, který žijeme, není pohádka. Neexistují žádná kouzelná, zázračná řešení dnešních problémů. Žádný bůh na létajícím stroji. A každý další posun v ději směrem k socialismu přináší jen další a další problémy, jichž si dnes ani nemusíme (a většinou snad ani nejsme) vědomi.

Zvolit si cestu svobody a kapitalismu znamená začít věci skutečně řešit, na racionálním a morálním základě. Čestně a otevřeně. A navíc i ve prospěch příštích generací.

Proč nám média, moderátoři našeho dramatického pořadu, o této cestě vůbec nic neříkají?

Nehledejme v tom žádnou konspiraci. Spíše musíme opustit představu, že média jsou takzvaně vyvážená a nestranná. Je vlastně nepředstavitelné, že by média nezastávala žádný politický či ideologický proud. Platí to samozřejmě i o tzv. veřejnoprávních médiích. Zastoupení alternativních názorů je v našich médiích přinejmenším mizivé. A pokud by se objevil mediální zdroj, který by se rozhodl mluvit i o jiných možnostech, bude okamžitě označen za zdroj dezinformační, populistický a nepřátelský. Na mediální svět se tedy příliš spoléhat nelze. Roli nestranného moderátora naší politické scény absolutně nezvládají a vlastně se o to ani příliš nesnaží.

Co s tím? Nezbývá než se sami stát moderátory, pídit se po informacích, přemýšlet o politických ale i daleko hlubších otázkách samostatně, vlastním rozumem a nenechat se ovlivňovat. Protože v opačném případě si možnost volby značně omezujeme a následně si marně klademe otázku, proč vlastně žádné volby nepřinášejí do naší politiky zásadnější kvalitativní či morální změnu.

Další epizoda nás čeká už za pár měsíců. Blíží se prezidentské volby. A moderátor nás už dnes připravuje na výzvu: „Občané, přistupte k vypínači a zvolte si socialistu nebo socialistu.“

Luboš Zálom, blogosvet.cz

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (28 votes, average: 4,18 out of 5)
Loading...
48 komentářů