2.2.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Řekni, kde „ty lidi“ jsou, co se tady mohlo stát…?

Sdílejte článek:

DARJA TUNKLOVÁ

Řekni, kde „ty lidi“ jsou…kde mohou být? Ano, upravila jsem si větu ze známé skladby Petera Seegera Where Have All the Flowers Gone?, ale nebudu se pouštět do filozofického pojednání o smyslu života a jeho pomíjivosti na základě textu této písně. Schválně jsem v nadpisu užila nespisovnou formu češtiny, protože se domnívám, že k tomuto mému pojednání se hodí.

[ad#textova1]

Inspiroval mě článek v novinách, že na trhu chybí bezmála 300 tisíc řemeslníků (tuším, že i v televizi byla/bude jakási debata na toto téma). Nezávisle na tom, si dovolím dvojí pohled, na který si troufnu, protože se pohybuji jak v pražském intelektuálním prostředí, tak v prostředí těch, co tzv. dělají rukama.

Sama pracuji v centru hlavního města plného vysokoškoláků, úředníků, bankéřů apod., manžel naproti tomu pracuje na periferii a vlastní malou řemeslnou firmu. Já ráno nazuji boty na podpatku, na ksicht si namaluji obličej a vyrazím mezi high society, manžel se nasouká do odrbaných džín, sedne do ošuntělé dodávky a vyráží do terénu zkontrolovat stavbu, řešit, jestli dodali správné kabely, svítidla, žlaby, nadávat na projektanty, kteří od stolu namalovali zásuvky za topení atd….potom čeká přes tři měsíce, jestli mu investor zaplatí (splatnost faktur bez zádržného, které přijde když dobře za tři a více let, je např. u firmy SKANSKA 95 dní). Do toho samozřejmě musí papírovat, odevzdávat různá hlášení (kontrolní a další výmysly) a nemůže si dovolit ani onemocnět.

Ale co řeší prioritně, to je nedostatek lidí. Nepotřebuje ale „ruce“ případných nekvalifikovaných cizinců, které k nám vozí různé pracovní agentury, případně ruce těch, kteří se sem plaví po Středozemním moři. Potřebuje kvalitní řemeslníky, kteří jsou vyučeni v oboru a jsou schopni pracovat a rozhodovat se samostatně.

A teď se vrátím k prostředí, ve kterém se pohybuji po většinu pracovního dne: kolem mě je spousty studentů právnických, filozofických, sociologických, psychologických, humanitních, genderových, kulturně-antropologických a já nevím ještě jakých pofiderních oborů a všichni žijí v představách, že na ně čeká svět s otevřenou náručí. Jejich představy ale v momentě, kdy úspěšně obhájí diplomku na téma „Pohled bezdomovce na zemětřesení v jižní Americe“ naráží v momentě, kdy se mají uplatnit na trhu práce. Holčina, coby absolventka oboru Řízení lidských zdrojů má krásně utopické představy, že nastoupí do nadnárodní společnosti a nejlépe do vrcholového managementu za královský plat, dostane notebook, iPhone (automobil by byl taky fajn). Kluk, který vystudoval obor Politologie a diplomacie posléze zjistí, že v Bruselu pro něj místo opravdu nemají a on vlastně nic pořádně neumí.

Hrdost rodičů při promocích a vítězoslavné obličeje čerstvých absolventů se mění v rozčarování nad realitou. Nikdo se o ně nepere, nikdo je nepřetahuje od jedné lukrativní nabídky ke druhé, žádné nepřijaté hovory od Headhunterů. Přičemž tyto pseudoobory chrlí několik stovek uchazečů ročně! V praxi to vypadá tak, že na vrátnici, pardon, recepci sedí doktorka literatury (konkrétní případ ve firmě, kde pracuje má sestra) a magistr humanitních studií jezdí pro PPL (nic jiného moc dělat nemůže, možná mimo prodavače, jelikož nepozná kombinačky od štípaček).

Ano, v devadesátých letech byl tlak vyrovnat se „Západu“ v počtu vysokoškoláků, ale zároveň nikdo neposlouchal hlasy, které upozorňovali, že je sice fajn, mít 80% vysokoškoláků v populaci, ale IQ populace se tolik nezměnilo oproti minulým letům. A aby mohlo tolik lidí mít vysokoškolské vzdělání, je nutno vymyslet obory, na které se stačí nabiflovat a nemusí se u nich moc logicky přemýšlet. Ono brát si nekriticky příklad ze všeho západního není úplně ideální. Průměrná vysoká škola (mimo těch prestižních) je tam spíše na úrovni našich průmyslovek, tudíž se neměřila dovednost ale množství diplomů/rok.

A zpátky na stavbu: architekt udělá krásný projekt, projektant vyšvihne konkrétní zadávací dokumentaci, designéři vymyslí atypické prvky a vypíše se výběrové řízení na realizaci. Přihlásí se pár velkých stavebních firem. Ta, co to postaví nejlevněji vyhraje (často se firmy domluví mezi sebou „dneska já a zítra ty“). Tyto velké firmy však nemají většinou vlastní zaměstnance z řad řemeslníků, končí to na úrovni stavbyvedoucích, takže „přeprodávají“ jednotlivá řemesla (za samozřejmě ještě ořezanější ceny – něco manažerům musí zbýt) po kouskách malým firmičkám, které poté nesou riziko, záruky, a je na nich, aby si sehnali lidi. A tlačí na cenu, takže kvalifikovaný řemeslník nemá potřebu pro ně pracovat. Nakonec se spokojí s nekvalifikovanými cizinci a odvedená práce podle toho mnohdy vypadá.

Jak z toho ven? Apelovat na rodiče, aby nekriticky nedávali děti, které na nemají na studia „hlavu“, na humanitní (zbytečné) vysokoškolské studium, ale aby se pokusili je přitáhnout k řemeslu? Obnovit prestiž řemesel mezi veřejností? Ukázat, že dobrý řemeslník si může vydělat více než špatný politolog? Není asi jednoznačné řešení, je to kombinace více faktorů, ale co by mohl nový ministr školství udělat, to vím naprosto jistě: zavést opět mezi osnovy v základních školách DÍLNY.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (30 votes, average: 4,87 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky