Referendum – zlé svědomí politiků

Jsme přímo ubíjeni blekotáním politiků, a to zejména provládních a proeurounijních, o tom, jak je referendum, součást naší dosud demokratické ústavy, vlastně „šíleně škodlivé“, protože „občané jsou hloupí, nevzdělaní a většina z nich jsou ruští agenti“. Proto vygenerování prováděcího zákona k příslušnému bodu ústavy není možné, a je naprosto nežádoucí a nebezpečné.

Referendum

Referendum je hlasování o otázce, na niž je odpověď typu „ANO“ x „NE“. Má stejné atributy jako hlasování při volbách (volební komise, plenta  atd.), čili nemůže být stoprocentně nahrazeno průzkumy veřejného mínění.

Problematická je, pochopitelně, otázka, která má být naprosto jednoznačně formulována. Nesmí dojít, ani zprostředkovaně, k situaci, kdy občané hlasují o dvou věcech, případně dokonce protichůdných, zároveň.

Jako negativní příklad referenda je často uváděno referendum v Rakousku, které rozhodlo o nespuštění již dostavěné a připravené jaderné elektrárny ve Zwettendorfu. Je ovšem nutno uvést, že lidé tehdy hlasovali o dvou různých věcech, protože se spuštěním jaderné elektrárny slovně spojil svou další existenci na kancléřském křesle tehdy již silně neoblíbený B. Krajski, takže řada lidí hlasovala spíš proti tomuto politikovi než proti elektrárně.

Čili není to negativní příklad na korektní referendum, ale příklad na referendum totálně zprasené.

Jistěže není problém, aby lidé zároveň hlasovali o více věcech, tyto věci by však měly být jasně odděleny (různé volební lístky, možná i různé urny atd.).

Stejně je běžné, že bývají referenda spojena s některými volbami, aby se výdaje za ně rozdělily mezi více volebních aktů (a ty se současně slevnily).
MMCH, Krajski pochopitelně svůj slib nedodržel (jak je to u politiků normální) a smrděl na kancléřském křesle dál.
MMCH ještě jednou, Zwettendorfská JE měla varný reaktor, z něhož jde pára z reaktoru rovnou na turbínu. Takové reaktory se sice pořád občas staví, ale oddělení páry z reaktoru a páry pohánějící turbínu je IMHO bezpečnější.

V souvislosti s referendy je také poukazováno na referenda v nacistickém Německu, nicméně pro ten stát platil onen známý Stalinův bonmot, že není důležité, jak lidé hlasují, ale kdo sčítá hlasy. Je otázka, jak ta referenda dopadla v reálu.

Referendum versus „zastupitelská demokracie“

Problém zastupitelské demokracie spočívá především v tom, že zastupitelé nejsou nijak vázáni svými předvolebními sliby. Konec konců, současná vládní koalice splnila, a to mnohdy jen částečně či ryze formálně, jen kolem třetiny toho, co před volbami slibovala (a to ještě musíme být hodně tolerantní), čímž povýšila zastupitelskou demokracii na novou úroveň kvality.

Další úroveň je, pochopitelně, zrušení výsledku voleb tehdy, když dopadnou „nesprávně“. Prostě, „správné“ výsledky voleb jsou takové, jak si to přeje Strana a vláda, jako za komunistů, nebo za Hitlera.

Je jasné, že referendum potenciálně může alespoň některé prasečiny „zastupitelů“ zrušit, a tím zajistit ono „nesprávné“ rozhodnutí.

Pochopitelně, nejde o to, aby referendum probíhalo o čemkoli a bylo každodenní rutinou, jak o tom blábolí jeho odpůrci. Jde o to, aby jako Damoklův meč viselo nad hlavami našich politiků a bránilo jim v těch největších prasečinách, které se již staly jejich denním chlebem. Aby nedocházelo k tvorbě zákonů, proti nimž je naprostá většina občanů.

Klasikou jsou církevní restituce, které procpaly prototalitní strany hlasem jednoho zločince (či alespoň sprostého podezřelého), přivezeného z vazební věznice, proti vůli vysoce nadpoloviční (mezi 3/5 a 3/4) většiny občanů, alespoň podle průzkumů. MMCH, když byl volen presidentem soudruh Havel, tak pro účelově zadrženého M. Sládka, jehož chybění „volbu“ zabezpečilo, nikdo nejel. I to je názorná ukázka hodnoty a přínosu „zastupitelské demokracie“.

Jsou občané opravdu „blbí“?

Je mi velice líto, naprostá většina občanů blbá není a je ochotna hlasovat ve prospěch svůj i prospěch státu, to druhé na rozdíl od valné části „zastupitelů“.

Naši soudruzi zastupitelé rádi prohlašují, že jen oni a nikdo jiný jsou s to posoudit politické otázky ve všech vzájemně souvisejících aspektech a vygenerovat ta nejlepší rozhodnutí. Problém ovšem je, že současná vládní garnitura, která má ve své politické historii boj proti referendu už někdy od raných 90. let (ODS a KDU-ČSL) vyvolává téměř masovou nespokojenost voličů a jí postavený premiér je nejméně oblíbený premiér ve státech, kde lze tuto charakteristiku korektně zjistit.

Naši politici se např. „děsí“ toho, že bychom „amorálně“ přestali „bojovat za klima“. Na rozdíl od „blbých“ občanů ovšem nereflektují fakt, že EU je se svými šesti a něco procenty emisí CO2 jediná státu podobná síla na Zemi, která proti těmto emisím bojuje. A že i jejich sražení na nulu se v podstatě do klimatu planety nijak nepromítne, dokonce ani v případě, že by platila ona lež o záhřevu planety antropogenními emisemi oxidu uhličitého.

Na rozdíl od politiků občané chápou, že ona „proklimatická“ opatření jsou natolik katastrofální, že za těch několik setin stupně Celsia (nanejvýš a jen za předpokladu platnosti klimatické lži) prostě totální zbídačení celé evropské populace, či dokonce jejího masového vymírání hladem a zimou, nestojí.

Na rozdíl od politiků významná část občanů chápe i to, že od instituce, léta vedené železničním inženýrem a majitelem firmy na spekulace s emisními povolenkami (IPCC), nelze očekávat pravdivé informace o klimatu, jeho změnách a příčinách těchto změn. Informovanější občané budou znát i konkrétní skandály a konkrétní selhání této pochybné politické, nikoli vědecké, instituce. Jako je zamlčení klimatického efektu odsiřování (od elektráren po lodní dopravu), které vedlo a muselo vést k oteplování, protože oxidy síry klima ochlazují. Jako je zamlčení mohutného skleníkového efektu podmořského sopečného výbuchu v roce 2022, jehož následky připsala IPCC bohorovně antropogennímu CO2, přestože šlo o dramatický nárůst koncentrace vodní páry v ovzduší. Jako je zamlčení mise CERES, která do loňského podzimu dvacet let sledovala zvyšování sluneční aktivity a současně snižování odrazivosti jak zemských oblaků, tak i povrchu planety (příčiny mohou jistě být i antropogenní, ale zcela jistě mezi ně nepatří antropogenní CO2). Někteří se jistě doslechli i o skandálech této organizace, jako jsou data z neexistujících (někdy až desítky let) meteorologických stanic, „dokazujících“ „strašlivé oteplení klimatu“, případně že byl tento fenomén „prokázán“ údajnými teplotami na širém moři či v pustinách, kde je nikdo neměří. Případně se k nim donesly i další skandály.

Zcela jistě si spousta občanů realisticky myslí, že „boj za klima“ je perfektní džob pro nemakačenky, mající zájem o obsah našich peněženek, a opět budou mít stoprocentní pravdu. Nehledě k tomu, že mezi ony nemakačenky lze s vysokou pravděpodobností úspěchu zařadit i některé „ekologicky uvědomělé“ politiky.

Takže lidé rozhodně blbí nejsou.

Ovlivnění

Samozřejmě platí, že lze snadněji ovlivnit 200 poslanců než několik milionů občanů, což je rovněž jeden ze zádrhelů zastupitelské demokracie.

Jistěže lze rozhodnutí občanů ovlivnit, ale to se nejčastěji děje tím, co ústava zakazuje, totiž cenzurou. Pochopitelně, pro vládní strany je doslova katastrofa, pokud se občané dostanou k úplným a pravdivým informacím o dění ve státě i mimo něj, a tak „necenzuruje“, ale „bojuje proti desinformacím“.

Trochu mi to připomíná jednoho lektora z marxismu, který nám, studentům, vysvětloval, že koluje vtip (v té době aktuální, protože se něco zdražilo, už dávno nevím, co), v němž se říká, že komunisté nezdražují, ale jen upravují ceny. Potom ta rudá opice začala bušit pěstičkou do stolu a blekotat: „Ano, my nezdražujeme, my jen upravujeme ceny“. Podobnost se současnou vládní garniturou je víceméně zákonitá: totalitář jako totalitář.
MMCH, i cenzura nepravdivých informací je cenzura. Jednak to, že nějaká negramotná či pologramotná či zkorumpovaná politická opice označí něco za „desinformaci“, má nulovou relevanci k pravdivosti, jednak i nepravdivá informace může mít pravdivé jádro, případně z ní lze pravdivou informaci nějak vydolovat.

Kdysi jsem četl článek jakéhosi kovaného katolíka, který obhajoval upalování lidí za názor, že je Země koule, tím, že Země vlastně není koule, ale geoid. A dokonce i ta placka, kterou katolická církev pomocí planoucích hranic celá staletí obhajovala, je vlastně pravdivá, protože nasazením neeuklidovské geometrie se ze zemského povrchu placka udělat dá. Takže do ohně se všemi, kteří tvrdí, že Země placka není! I s těmi, kteří tvrdí, že je kulatá. Pikantní je jistě to, že katolická církev v závěsu s dalšími kacéřovala matematiky, kteří přišli s neeuklidovskou geometrií. Upalovat je už tehdy nemohla, ale na vyhazov z některých univerzit jí síly ještě stačily.

Takže cenzura je prostě nepřípustná, kvalita cenzurovaných informací je zcela mimo rank jejího hodnocení jako takového.

Referenda s mezinárodním přesahem

Je mi líto: Podle ústavy je suverénem v tomto státě lid, tvořený občany. Suverénem není ani vláda, ani president, ani Pepek Vyskoč z Putimi. Pokud lid projeví vůli vytvořit nebo změnit nějakou orientaci státu s mezinárodním přesahem, tak na to má naprosté právo, daleko vyšší než jacíkoli „zastupitelé“.

Lid by tedy měl mít právo rozhodnout o tom, zda máme setrvat v rámci NATO nebo EU, či zda máme z těchto organizací odejít. Pochopitelně se to týká i dalších mezinárodních organizací, jako je OSN, WHO a řada dalších.

Jedině lid má právo rozhodnout o tom, zda jsou pro něj přijatelnější negativní důsledky nečlenství v těchto organizacích nebo negativní důsledky členství v nich. Nikdo jiný, včetně jakýchkoli politiků či soudců, takové právo nemá.

Něco k tomu nadpisu

Je mi velice líto: Odpor politiků vůči referendu je založen na tom, že mají velice silné obavy z toho, že by dopadlo zcela jinak, než jejich korupcí, nevzdělaností a zlými úmysly podložená rozhodnutí.

Referendum o členství v EU by dopadlo „špatně“ proto, že EU normálnímu občanovi této země prakticky nic nepřináší, jen mu zvyšuje životní náklady a rizika, že bude přepaden či rovnou zavražděn něčím, co sem bruselští politici po tisících navážejí. Že bude místo masa nucen jíst hmyzí exkrementy, nebo sajrajty plné hormonů a antibiotik, v EU zakázaných, dovážené v rámci dohody Mercosur. Že mu negramotný a zkorumpovaný úředník spolu s pochybnými aktivisty bude mluvit do bydlení, dopravy a dalších pro život klíčových aspektů. Že v rámci „boje za klima“ bude zrušena továrna, v níž pracuje a vydělává na živobytí své rodiny. Atd.

Stejně tak mohou soudruzi politici mít obavy z toho, že by byla referendy anulována některá opatření, která jim „sypou“, protože to jsou opatření naprosto bezcenná a jen lidem škodící.

Politikové tedy chápou referendum jako onu neviditelnou ruku, která napsala králi Balsazarovi na zeď hodovní místnosti: „Mene mene tekel ú-parsín“, čímž prorokovala konec jeho vlády.

Pokud se tedy politici bojí referenda, tak se fakticky bojí realistického zhodnocení toho, co dělají a co prosazují, běžnými občany. Velice dobře si jsou vědomi skutečnosti, že jejich aktivity jen občanům škodí, aniž by jim přinášely sebemenší výhody. A že referendum by představovalo jakýsi účet za jejich dosavadní činnost.

Referendum je tedy vysoce důležitá součást demokracie. Jeho absence nutně musí vést k degeneraci zastupitelské demokracie na svou parodii či blasfémii pro nemožnost korekce jejího sklouzávání k totalitě nebo jiným nedemokratickým formám vlády.