28.11.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

První plody inkluze aneb “Z deníčku dítěte učitelky”

Sdílejte článek:

TOMÁŠ TYL

Včera jsem měl poprvé možnost seznámit se s prvními plody inkluze paní ministryně Valachové. Možná Vás to zaujme… Dosavadní praxe byla taková, že pokud má žák problémy např. se čtením, psaním atd., škola ho odeslala do PPP (pedagogicko-psychologické poradny, nově “školské poradenské zařízení”), ta provedla vyšetření, stanovila, že má např. dyslexii a popsala, co se má se žákem dělat (např. větší časový prostor na porozumění textu). Stále více se mj. rozmáhal nešvar, kdy psychologové odmítali psát diagnózy (dysgrafie, dysortografie apod.) a místo toho věc řešili konstatováními typu “snížené pracovní tempo”. Výchovný poradce to sdělil učitelům, ti se podle toho zachovali.

[ad#clanek-respo]

Budiž… Přišla inkluze a vyhláška č. 27/2016 Sb. aneb “o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných” – najděte si, přečtěte si; je vidět, že každý právník, který se dostane do ministerského křesílka, tak po sobě musí zanechat pomníček v podobě vlastní normotvorby. Kateřinina vyhláška (a já myslím, že když paní ministryně studovala o dva ročníky nade mnou, tak si můžu lehce tyknout…) v jádru není špatná – až na to, že je to další pokus popsat přesným právním procesem věc do té doby fungující – a tak ji zcela dokonale zabít. A toto zabití má v tomto případě dopady na celý národ.

Takže za prvé – v TV jste možná slyšeli, jak paní ministryně říkala, že se to bude týkat nějakých 200 žáků v ČR. Ok, povídačky naší Kačky… Týká se to každého žáka, který je tzv. SVP neboli je žákem se “speciálními vzdělávacími potřebami”. Pro přehled je nutno dodat, že na každé škole jsou takových SVP žáků desítky. V roce 2014 se v krajích České republiky celkem vzdělávalo v základním školství 75 848 dětí se zdravotním postižením (z toho vývojové poruchy učení činí přes 35 000 žáků a lehké mentální postižení cca 14 000 žáků). Tyto počty se každý rok výrazně zvyšují.

Za druhé – každá PPP vyžaduje od školy řadu informací, které jsou podle mého názoru tak osobní, že do toho škole nic není. Já totiž pamatuji školství před a po listopadu 1989, kdy tady byl pokus o demokratickou společnost. Takovou tu “opravdovou”, kdy se pod tím stejným názvem myslelo na “svobodu a právo na soukromí”. Ta zjevně umřela dřív než Václav Havel, ale ačkoliv někteří protestanti nosí nápisy “Václav Havel žije”, nevšiml jsem si ani jednoho, který by měl nápis “Svoboda a demokracie žijí” – ty jsou totiž bezpečně mrtvé.

Vybírám z dotazníku jedné PPP, kdy má škola např. odpovědět: “Rodina: úplná – neúplná – nově doplněná – pěstounská / – výchova je přiměřená- méně podnětná- problematická:…” – sorry, ale kdyby o mně vedla škola záznamy typu “žák z nově doplněné rodiny s méně podnětnou výchovou”, tak tu školu žaluji nejen za obtěžování.

Za třetí – z dříve jasné zprávy psychologa se vyhláškou 27/2016 o inkluzi stala obdoba legislativního procesu. PPP nejprve něco navrhuje, škola se k tomu vyjadřuje (na to má lhůtu!), pak se k tomu případně vyjadřují rodiče, zákonní zástupci žáka či přímo zletilí žáci, pak teprve PPP vydává zprávu (vše se lhůtami), s níž jsou všichni zúčastnění seznámeni, přičemž: “Při vydání zprávy a doporučení je zletilý žák nebo zákonný zástupce žáka informován o jejich obsahu a poučen o možnosti podat žádost o revizi podle § 16b zákona. Zletilý žák nebo zákonný zástupce žáka potvrzuje svým podpisem, že zpráva včetně doporučení s ním byla projednána, že porozuměl jejímu obsahu a zvoleným podpůrným opatřením; o těchto skutečnostech musí být poučen.” – ok, takže vytváříme víceinstanční systém a když to rodiče žáka nepodepíší, tak co? Zakroutíme učitelce krkem, ne? Protože kdo pak za to bude reálně odpovědný a kdo bude bit? Rodiče? Chachá…! Nedejte se vysmát.

Za čtvrté – něco nám tam chybí, ne? Na ja, máte recht, jsme v EU, takže – EVALUACE! Nebojte, je to tady – “Škola ve spolupráci se školským poradenským zařízením, žákem a zákonným zástupcem žáka průběžně vyhodnocuje poskytování podpůrného opatření. Školské poradenské zařízení vyhodnotí poskytování podpůrných opatření ve lhůtě jím stanovené, nejdéle však do 1 roku od vydání doporučení. V případě vyhodnocení individuálního vzdělávacího plánu se uplatní § 4 odst. 2.” – prostě průběžně vyhodnocujete čili evaluujete, evaluujete a evaluujete… (a papírujete a papírujete a papírujete…).

Za páté – Všechno je to strašně krásný… Kdyby to nebylo TOTÁLNĚ ODTRŽENÉ OD REALITY a současně to nemělo zhoubné důsledky na celou naši společnost. Obyčejná škola je ráda, když má výchovného poradce – výchovný poradce je obvykle normální učitel, který většinou na plný nebo mírně snížený úvazek učí svoje předměty a nad to prošel nějakým vzdělávacím kurzem, kde se pokusil pochopit, o čem by výchovné poradenství mělo být. Obvykle pak (už neplaceně) sedí odpoledne nad papíry z PPP poté, co půlku dne na kolenou prosil žáky a učitele, aby mu konečně dodali podklady, které po nich chtěl, aby mohl evaluovat, evaluovat a evaluovat….

Ony jsou ty dotazníky z PPP strašně krásný, akorát k jejich vyplnění potřebujete 100% spolupráci všech učitelů, žáka i jeho rodiny. A to mmch. stojí čas. A kde ho vezmete? No, kradete ho vlastní rodině, protože škola Vám úvazek nenavýší, přesčasové hodiny nikdo neproplatí! Ok, dá se zvládnout, pokud máte nějaké jasné a jednoduché postupy. Pokud ale z pouhého vydání doporučení PPP uděláte legislativní proces o 3 instancích, je to práce na plný úvazek! Ale ten výchovný poradce je učitel, škola nemá peníze na dalšího výchovného poradce! A učitel je placený za učení… A když si to neodučí, tak ty peníze nedostane. Aha?!

Takže jooo, pojďme malovat diagramy navrhování, připomínkování, schvalování, hodnocení… Jsem pro – ale zaplatit! A ne – v tom zákoně ani nikde jinde to není! Prostě školy dostaly NOVÉ povinnosti, ale na takové penzum byrokracie nemají personál.

No a když už tedy odhlédneme od toho, že paní ministryně by si měla promluvit s úplně normální učitelkou a ne s řediteli (ti se vždy usmívají a nemají problém, to snad víme všichni, ne?! Přiznání problému by znamenalo přiznání neschopnosti a takový ředitel do 24 hodin končí, tak to vždy bylo, je a bude) a zjistit, jak to na školách OPRAVDU chodí (protože jak známo, pak přijde kontrola a kontrola ví nejlíp “co by se mělo udělat” – tedy kdyby to sama uměla…), ptejme se, co z tohoto ochranitelského systému vypadne jako produkt?

Řeknu Vám to zcela přesně: každý z nás máme nějaké slabší místo (tedy až na prof. Halíka, ten je samozřejmě Dokonalý), trvám na tom, že škola nemá vytvářet v mysli žáka “cysty neschopnosti” aneb utvrzovat ho v tom, že “má poruchu, je nemocný a protože je to vrozená vada, nemůže s tím nic dělat” aneb např. když špatně čte, tak se nemá pokoušet dohonit své spolužáky, ale a) buď nemá před třídou číst vůbec, b) třída se musí přizpůsobit jeho tempu. To je zcela mylná logika…

Ze své vlastní zkušenosti vím, že jistá úleva může být krátkodobě dobrá, ale rozhodně z dlouhodobého hlediska má devastující charakter. Moje úlevy z tělesné výchovy vedly jen k tomu, že jsem se nikdy nepokusil ani zjistit své limity, ke sportu mám negativní vztah a zdravotní problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kdybych nebyl nucen před třídou překonat své řečové problémy, kde bych dnes byl?! Ano, možná bych si četl Vergilia v originále jako skladník, protože jak víme, tak i skladník si může přečíst Vergilia v originále! (ale co já s tím, ve šroubárně?!).

Celá inkluze tak, jak ji nyní vidím, je nastavena zcela špatně, protože normou není ten nejlepší, ale ten nejslabší. Každý řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Inkluzí podle vyhlášky 27/2016 říkáme “buď slabý, jak chceš, je to v pořádku, přizpůsobíme Ti svět okolo Tebe”. Nepřipravíme Tě na život v realitě.

Fiktivní příklad: na přejití přechodu pro chodce na zelenou potřebujete jako zdravý člověk 10 vteřin, interval – než skočí červená – je nastaven na 20 vteřin. Ministerstvo školství nyní všem méně nadaným říká: “Vím, že potřebuješ na přejití přechodu 18 vteřin, takže vždy budeš mít někoho, kdo pro Tebe prodlouží interval na 25 vteřin a nemusíš spěchat…”. Žák, ač by to zvládl za 18 vteřin, přejde přechod za 23 vteřin. A pak přijde ten den, kdy vyjde ze školy – a nikdo mu ten pomyslný interval na semaforu neprodlouží! Ano, ty 3 vteřiny pro něho budou osudové.

Samozřejmě se neuplatní na trhu práce, protože nejde o to, že nebude tak skvělý jako ostatní, ale on vůbec nebude zvládat “normu”. Vytváříme tak budoucí nezaměstnané, resp. pobírače dávek sociálního zabezpečení již od okamžiku ukončení školní docházky. Budeme národem vyžadujícím “speciální zacházení” v době, kdy nás v tlaku sociální konkurence pak již hravě překonají i syrští inženýři a doktoři, natož jejich děti, které jejich rodiče šetřit nebudou a naopak se je budou snažit připravit na reálný život. Ti totiž ví, že “těžce na cvičišti, lehce na bojišti”. Ale to už pro nás bude pozdě, paní ministryně…

Sociálním experimentům s národem – NAZMAR!

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Tomáš Tyl

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (40 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky