Progresívní levice

Někteří soudruzi se dnes označují za “progresívní levici”. Co toto označení znamená? Znamená to zhruba skutečnost, že ti, kdo se k tomuto názvu hlásí, nejsou ani progresívní, ani levicoví.

Progresívní je pokrokový

Problém tzv. progresívní levice spočívá v tom, že pokud něco prosazuje, tak pokrok to rozhodně není.
Pokrok má přinášet cosi principiálně nového, navíc kombinovaného s tím, co se osvědčilo (případně s rozvinutím něčeho takového). Progresívní levice (jejíž součástí jsou i političtí ekologové) se chová k technickému pokroku, případně k moderním technologiím obecně, asi stejně, jako obrazoborci k výtvarnému umění. Pokud něco technického prosazuje, jsou to historicky prastaré (někdy sahající až do středověku či starověku) technologie, jen nepatrně, či spíše kosmeticky, oprášené. V principu velmi primitivní a s velmi nízkou využitelností i účinností. A zpravidla se vztahem k tomu, co reálně máme k dispozici, jako se vztahem volského potahu vůči modernímu traktoru.

Tohle se týká prakticky celého spektra OZE s výjimkou ekology stále více zatracovaných vodních elektráren, přestože ty svou historií sahají až někam na konec antiky. Nicméně, na rozdíl od dalších, prosazovaných a podporovaných, technologií, jsou alespoň v praxi použitelné, což jim mohlo vynést onen černý puntík.

Levice chrání zájmy chudých vrstev

Levicové strany vznikly jako strany, bojující za zájmy chudých vrstev obyvatelstva státními zásahy do ekonomické a politické sféry. Jejich zásluhou přestali v raně kapitalistických zemích lidé umírat hlady, kdykoli došlo k nějakému propouštění z továren, nebo jen narostly (třeba inflací) životní náklady nad úroveň mezd.

Pochopitelně, ony zásahy jsou jako koření přidávané do potravin: Špetka jednoznačně prospěje, lžíce jednoznačně uškodí. Což si, bohužel a k vlastní škodě, řada lidí z chudších vrstev neuvědomuje. Ti pak prosazují zvyšování (kvalitativní i kvantitativní) zásahů státu do ekonomiky a chodu společnosti, a pak se diví, že to celé jde do kopru ještě více než předtím. Paradoxně tohle už ovšem významná část chudších vrstev pochopila, což vedlo mj. k odlivu voličů tradičních levicových stran (a na naší politické scéně ke skomírání sociální demokracie a komunistů na hraně překročení prahu pro vstup do poslanecké sněmovny).

Lze tedy říci, že ona progresívní levice, která volá po stále rozsáhlejších a stále absurdnějších zásazích do ekonomiky i do chodu celé společnosti, se rozešla s vrstvami, které původní levice chránila a byla za to jimi volena. Typický volič progresívní levice je zaměstnanec na nějaké neurčité pozici, bohatě placené, ale s minimem osobní odpovědnosti. Zpravidla nemá rodinu a mnohdy žije v “mamahotelu”, aniž by se příliš staral o jeho zajištění (ekonomické i organizační). Mimo jiné právě proto nemá naprosto žádný pocit odpovědnosti za to, co dělá, a co podporuje. Dalšími typickými voliči progresívní levice jsou pracovníci různých politicky či sociálně orientovaných nevládních organizací, kteří opět nevykonávají naprosto žádnou užitečnou činnost, pouze překážejí jak mohou všem, kdo něco užitečného dělají, nebo se alespoň o to snaží.

Legendy

Aby nesmyslnost a bezcennost lidí, kteří jsou navázáni na onu progresívní levici, tolik neřvala, je nutné si vymýšlet legendy, které mají předstírat jejich užitečnost. Takovýmito legendami jsou např.

• ekologická sféra
• především ovšem onen naprosto nesmyslný “boj za klima”
• oblast “boje proti rasismu”, který ovšem v reálu neexistuje, a tak je nutné hledat jakési jeho “příznaky” (poslední “hit” v této oblasti je, že bude zakázán fyzikálně astronomický pojem “černá díra” jako ryzí rasismus)
• boj za práva imigrantů

Dalo by se toho vyjmenovat daleko více, ale tento přehled jasně ukazuje, že vše, co progresívní levice prosazuje, jednoznačně společnosti buď škodí, nebo pro ni dokonce znamená existenciální ohrožení.

Je třeba si také uvědomit, že lidé, kteří fungují ve škodících nevládních organizacích, nebo žijí na sociálních dávkách s tím, že cíleně a systematicky odmítají pracovat, nemají moc blízko k proletariátu, který se naopak snaží pracovat, ale má tu smůlu, že jeho kvalifikace ho předurčuje na hůře placená místa s neatraktivní pracovní náplní, o něž často bývá i nouze. Naopak se progresívní levicí podporovaní lidé blíží k lumpenproletariátu, tedy vrstvě obyvatel, která práci považuje za až poslední zoufalou možnost, jak přijít k penězům. Navíc charakter činnosti některých nevládních organizací (např. ekologický raketýring) má blíž ke členství ve zločinecké organizaci než k řádnému pracovnímu poměru (bez ohledu na to, že armády dobře placených advokátů těmto lidem, podobně jako v USA mafiánům) hlídají, aby nedošlo k právně prokazatelnému překročení zákona.

Z tohoto pohledu jsou tedy strany, hlásící se k progresívní levici, velice dobře charakterizovatelná právě jako strany lumpenproletariátu.

Co nastane

Ve velmi dohledné době nastane zásadní boj o charakter voleb, protože stávající systém presenční poskytuje jen velmi málo prostoru pro podvody. Pravděpodobně lze masovými podvody pro jednu stranu dosáhnou jejího nadlepšení o desetiny procenta, maximálně jedno procento, což se může projevit tehdy, když strana s těsnou nejistotou bojuje o překročení prahu pro vstup do poslanecké sněmovny, případně když jsou ve špičce volebního peletonu dvě strany s velmi těsně podobnými preferencemi, kdy to té jedné může pomoci pro účast v prvním kole sestavování vlády.

Všechny strany, které lze přiřadit k progresívní levici (i když se třeba k tomuto názvu veřejně nehlásí), bojují za distanční volby, které poskytují daleko rozsáhlejší prostor pro volební podvody, mající potenciál změnit výsledek voleb oproti skutečnému hlasování voličů o více než deset procent. Jedině takto lze totiž zajistit, aby se tyto strany dostaly nejen do parlamentu, ale i na takové počty poslanců, které by jim umožnily změnu politického kursu země na způsob změn po známém “Vítězném únoru”.

Uvedeným snahám o podvodné volby je třeba jasně říct ne. Osobně jsem toho názoru, že by neměly být umožněny ani distanční volby pro občany, dlouhodobě nebo trvale žijící v zahraničí. Jednoduše proto, že tito lidé neznají skutečné dění v naší zemi, většinou znají jen desinformační bláboly “veřejnoprávních” médií, a navíc nejsou motivováni ve smyslu: “když podpořím někoho špatného, tak budu muset pod jeho vládou žít”. Právě proto, že tu nežijí, a pokud by se po volbách situace zhoršila, tak se prostě nebudou vracet. Oni tohle mohou, my si vládu těch, které podpoří svými hlasy, a její důsledky, budeme muset vyžrat až do dna.

Z tohoto pohledu jsou nadcházející volby nesmírně důležité, protože buď se podaří nástup “progresívní levice” odrazit tak, aby nemohla naší společnosti škodit (pak se bude také muset daleko silněji a zjevněji odkopat jako tlupa bruselských agentů), nebo dojde k propadu do ještě horšího marasmu, než k jakému došlo po “Vítězném únoru”.

A pokud mi někdo nevěří, tak připomínám, že rozdíl mezi optimistou a pesimistou je, že pesimista říká: “Je tak zle, že hůř už být nemůže,” zatímco optimista říká “Ale může!”.