Proč nelze od EU čekat rychlou pomoc při řešení ekonomické COVID krize?

Největší problém je v tom, že konstruktéři EU vůbec nepočítali s tím, že by někdy mohla nějaká velká krize nastat. V kapitalistické ekonomice se neustále cyklicky opakují období hospodářského růstu, recese a poklesu. Autoři smluv, kterými byly založeny EU a její předchůdci to při jejich tvorbě jaksi zapomněli vzít v úvahu. Smlouvy o EU a jejím fungování byly psány s naivní vírou, že v důsledku evropské integrace nastane něco jako „ráj na zemi“ v němž už pro ekonomické krize nebude místo.

Praxe ovšem ukázala, že tomu tak není. Většina lidí si dones dobře vzpomíná na ekonomickou krizi, která přišla po prasknutí hypotéční bubliny na US akciových trzích. Krize se bleskově rozšířila do celého světa. Samozřejmě včetně EU. Následovala sanace bank ze státních rozpočtů a v jejím důsledku přišla dluhová krize. EU v okamžiku vypuknutí hospodářské krize neměla žádné nástroje k jejímu řešení. Tehdejší smlouvy o EU prostě neobsahovaly žádná ustanovení, podle nichž by Unie mohla členským zemím jakkoli pomoci. Smlouva o EU ale naopak obsahovala řadu ustanovení, které polovinu zemí v EU dostaly do velkých problémů. Státy si na sanaci bank musely půjčit formou vydání dluhopisů. Pokud se banky v EU neměly položit jako kostičky domina, musely do nich státy napumpovat stovky miliard. Jenže při sanaci bank polovina států porušila Pakt stability a růstu, který omezuje výši veřejného dluhu a deficitu veřejných rozpočtů.

I před 12 lety se premiéři a Komise dlouho nemohli shodnout jak problém řešit. Tehdejší italský ministr financí Giulio Tremonti nedávno v italském deníku Il Giornale obsáhle popsal neuvěřitelný způsob, jakým vedení EU tehdy krizi řešilo. Po 3 letech, kdy členské země sypaly ve velkém peníze svých daňových poplatníků do německých a francouzských bank na vlády šlápla Evropská komise, že porušují Pakt stability a růstu. Polovině zemí byly nařízeny rozpočtové škrty ve školství, zdravotnictví sociální oblasti a dokonce i u policie. Proti Řecku byla uplatněna „dluhová pomoc EU“, během níže byla země při privatizaci veřejného majetku řízení úředníky z Bruselu okradena o všechny ziskové přístavy a letiště. Koupily je pod cenou německé firmy.

Tremonti ve svém článku popsal i neuvěřitelný způsob vzniku Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). „V roce 2011 po několika summitech Rady, které kvůli právním potížím nedokázaly nic byl o půlnoci během jednání Evropské rady přiveden soukromý notář, aby napsal návrh řešení dluhové krize.“, popsal situaci Tremonti. Notář, který byl celý život zvyklý řešit soukromoprávní problémy, podle něj nad ránem předložil návrh ESM. V podstatě řešení, které se používá v soukromých fondech nebo v koncernech, ale které je naprosto nevhodné pro veřejný sektor. Všichni premiéři unavení několikátým celonočním jednáním jej na místě schválili. Teprve potom začali zkoumat a zjišťovat, jaké problémy to může přinést. V praxi všichni museli poslat do Bruselu více peněz, aby si někteří mohli půjčit. A to za naprosto zničujících podmínek. Naplno je pocítilo Řecko.

Lidem, kteří se někdy pohybovali ve veřejné správě, to může přijít neuvěřitelné. Každý stát má přece různé zákony, které umožňují řešit krizové situace jako povodně, zemětřesení nebo jiné velké pohromy. Zákony jako je náš krizový zákon. Jenže tyto zákony byly většinou psány v době, kdy většina lidí považovala stát za svého ochránce pro případy velké nouze. A ne za bič obřích korporací proti obyčejným lidem.

EU nemá žádné právní předpisy pro řešení krizí jako pandemie. Jednak proto, že jde o mezinárodní organizaci a nikoli o stát. A pak také proto, že EU byla od počátku konstruována jako nástroj nadnárodních korporací k boji proti státům a zájmům jejich občanů. Nyní se jasně ukazuje, že na obyčejné lidi architekti evropské integrace nikdy nemysleli.

Jenže přišla pandemie a s ní i další ekonomická krize. Nejvyšší představitelé EU se trumfují v tom, kdo vysloví větší číslo, které má být na její řešení vynaloženo. Nikdo však zatím nedokázal přijít návrhem jak to udělat, s kterým by všichni ostatní souhlasili. Představitelé různých států prostě reprezentují různé zájmy. Na minulém summitu byl schválen záměr zřídit 3 nové fondy. Evropský fond obnovy by měl podle různých verzí investovat do rozběhu ekonomiky od 1 do 2 bilionů eur. Kromě něj byl mělo být státům postiženým ekonomickou krizí kvůli COVID-19 umožněno čerpat úvěry z EMS až do výše 250 miliard eur. Dalších 200 miliard by měl podnikům poskytnout Záchranný fond EU. A s obnovou zaměstnanosti by měl pomoci Záchranný fond EU se 100 miliardami.

Soudě jen podle tiskových zpráv Komise by EU měla mít hromadu peněz, které by členským státům měly pomoci z potíží. Jenže tak tomu ve skutečnosti není. EU reálně má jen peníze, které jsou v rozpočtu EU. Tedy peníze, které do Bruselu poslaly členské státy. Většina příspěvků je ve formě odvodů podle hrubého národního důchodu a z konsolidovaného základu DPH. Kvůli koronavirové krizi ekonomiky členských států klesají. Zastavení výroby a obchodů znamená výpadek daňových příjmů členských států, jimž rostou rozpočtové deficity. Pokles hospodářského výkonu však znamená i „sekeru“ v rozpočtu EU. Momentálně je asi 6,4 miliardy eur. Ekonomové odhadují, že evropské hospodářství ve srovnání s loňskem klesne o 5 až 12%. Kolik to bude ve skutečnosti nikdo neví.

Smlouva o EU a fungování EU však vyžaduje, aby rozpočet EU byl vyrovnaný. Podle platného práva by tedy orgány EU měly provést škrty v rozpočtu EU. A ne plánovat další obrovské výdaje na oživení ekonomik členských států. Alternativou je zvýšení příspěvků, které členské státy do Bruselu platí. Což je ovšem problém, protože peníze chybí i členským státům. Je to začarovaný kruh. Dnes můžeme jasně vidět, že smlouvy o EU jsou psány naprosto špatně. Bez ohledu na ekonomické zákonitosti. Jak může taková Unie fungovat?

Komise před minulou videokonferencí Evropské rady navrhla vydat dluhopisy EU za 100 miliard. Výnosem z jejich prodeje měl být naplněn Záchranný fond. Jenže smlouva o EU a o fungování EU neumožňuje vydat dluhopisy EU. Nikdy s nimi nepočítala. Smlouva vždy vyžadovala vyrovnaný rozpočet EU, takže vydávání dluhopisů EU nemělo být podle autorů potřebné.

Ve stejném právním problému je i návrh na získání 1 nebo 2 bilionů eur do Fondu obnovy. Italský premiér Giussepe Conte navrhl, aby EU vydala dluhopisy na dobu neurčitou v objemu asi 1,5 bilionu eur. Dluhopis na dobu neurčitou je mimořádný finanční nástroj, který během 1. světové války použila k placení válečných výdajů Velká Británie. Fungovalo to tak, že věřitel státu peníze „půjčil“ s tím, že věděl, že mu jistina nikdy nebude splacena. Za to však získal poměrně vysoký úrok, který se mu vláda zavázala platit „navždy“. Tyto věčné dluhopisy byly anulovány během 2. světové války. Při dalším podobném finančním průšvihu. V té době, však již věřitelé měli na úrocích své peníze dávno zpět i se slušným ziskem.

Francouzský prezident Emmanuel Macron místo toho navrhuje vydat dluhopisy se splatností 50 nebo 100 let. Tedy zadlužit celou EU na desetiletí dopředu. S tím, že dluhy budou muset členské státy postupně splatit. Otázkou ovšem je, jestli je bude mít kdo splácet. Tou dobou už totiž žádná EU nemusí existovat. Dobře to tuší i bankéři a je proto otázka, jestli by někdo z nich takové organizaci vůbec nějaká eura půjčil.

Německá kancléřka Angela Merkelová zásadně nesouhlasí ani jedním z těchto návrhů. Místo nich prosazuje zvýšení odvodů členských států. Většině států již dnes peníze chybí, takže je nereálné, že by její návrh všichni schválili.

Holandský premiér Mark Rutte se zadlužováním EU také nesouhlasí. Naopak požaduje, aby na pomoc evropským podnikům byly použity přednostně peníze, které už EU má ve svém rozpočtu. Což znamená, že by musely být minimálně omezeny – spíše zcela zrušeny – výdaje na Zelený úděl. Znamenalo by to ale pravděpodobně rovněž škrty v dotacích zemědělcům a dotací z kohezních fondů. Pro ČR by to znamenalo, že se velmi rychle může stát čistým plátce do rozpočtu EU. Tedy, že do Bruselu víc zaplatí než z něj dostane. Totéž by platilo pro Maďarsko, Polsko a ostatní východní země. Umíte si představit, jak s něčím takovým souhlasí i maďarský premiér Viktor Orbán nebo polský předseda vlády Mateusz Morawiecki? Jenže bez jejich souhlasu nebudou žádná eura do žádného z fondů. Stejně jako bez souhlasu Merkelové, Macrona nebo Conteho.

Zeleného údělu se zase zarputile odmítá vzdát Evropská komise, která jako jedná může navrhovat změny rozpočtu a nové právní předpisy. Ještě pořád věříte tomu, že bude nějaký unijní „Nový Marschalův plán“ na obnovu evropské ekonomiky?

• MUDr. Ivan David