Proč máme číst hlavně špatné zprávy?

Že by ty dobré byly nějakým způsobem zavádějící či vadné? Nebo se k novinářům ani nedostanou.?

Co tím myslím, bude asi nejlépe patrné na příkladu, v kterém jsme dnes všichni – chtíc nechtíc – nuceni žít.

Není problém si na internetu najít informace, jak se vyvíjí situace ohledně takzvané pandemie koronavejra – uvedu konkrétní čísla – neděle 75 nových nakažených, pondělí 51 , úterý 119, středa 129, čtvrtek 105, pátek 143, sobota 53, neděle 59. Tolik fakta.

A teď zprávy – neděle a pondělí – ticho.

Úterý, středa, čtvrtek, pátek titulky typu „Nakažených opět razantně přibývá, Budeme znovu nosit roušky? Nebezpeční znovu hrozí!, Karviná vymírá!, V druhé vlně vymře Kutná Hora!“

Sobota, neděle – ticho.

V pondělí nejspíš bude Kutná Hora už vyhynulá.

Sleduji tento jev už dlouho. Všichni si pamatujeme zprávy o ptačí chřipce, kdy chcíplá labuť nalezená kdesi na jezu byla inzerována jako životu nebezpečná hrozba celému kraji, zprávička o tom, že nebohý opeřenec prostě jen uhynul stářím, se pak (pokud tedy vůbec) objevila někde mezi inzeráty na vizír.

Proč se tohle děje? Je v tom skutečně „jen!“ snaha vydavatelů médií nalákat senzacechtivé čtenáře či diváky na nesmyslně přifukovanou tragiku, někdy hraničící se sprostým hyenismem, čemuž je nemilosrdně obětováno to, co by mělo v novinařině prvotní? Tedy především maximální objektivita, nestrannost.

Nebo je tak strašně dlouhá setrvačnost myšlení vydavatelů z dob, kdy noviny byly pouze a jen tištěné a distribuce těch nejaktuálnějších probíhala prakticky výhradně prostřednictvím kamelotů vyřvávajících na ulicích právě ty největší senzace? Pokud ano, pak to ale nutně znamená, že stejnou setrvačností se vyznačuje i druhá strana téhle hry, tedy čtenáři a posluchači. A také to, že vliv médií na veřejné myšlení je neustále stále nebezpečně vysoký. Proč tomu tak je?

Často se nad tím zamýšlím a postupně se utvrzuji v tom, že běžný člověk, ani v dnešní době, kdy získat skutečně objektivní informaci je otázkou minut, prostě nic hledat nechce, a spokojí se s tím, co uslyší či uvidí jako to největší či nejhlasitější. Zbytek ho nezajímá, on svou informaci dostal a víc ho nezajímá. Setkávám se s tím denně – i v té hospodě, kdy se mnohdy snažím dodat některým svým spolupopíječům i jiný pohled než získali (třeba) z Blesku či Novy. Nahlas to nikdo z nich neřekne, ale ta obligátní věta „Psali to v Blesku, tak je to pravda“ z toho úplně čiší, a (nejen) moje snaha se tak následně dá popsat jen slovy klasika – je marný, je to marný, je to marný.

Bohužel, nejsmutnější na tom je, že i tahle (řekněme) „duševní lenost“ přispívává k tomu, že některé hnutí a skupiny mají svou třicetiprocentinu prakticky i dlouhodobě jistou. Co s tím?

Hezký den.

• Ladislav Nádvorník