[ad#hornisiroka]
Historie rodinné firmy Vavrušků se začala psát v roce 1912. Tehdy starý pan Vavruška koupil kolínskou sodovkárnu. Výrobu sodovky rozšířil o limonády lihoviny i ocet. Ale dlouho se ze slušně rozjetého podniku neradoval. Rok 1948 udělal z rodinné firmy národní bohatství. Starý pan Vavruška netušil, že se navrácení nedožije. Tak jako mnozí jiní, i Vavruškovi trpělivě čekali čtyřicet let a když podnik po revoluci získali v restituci zpět, jen se smutnýma očima sledovali zdevastovaný závod. „Vrátili nám sice budovy, ale ty byly ve velice špatném stavu. Z původních technologií se takřka nic nezachovalo. Za výrobní linky pořízené v komunismu jsme dokonce museli zaplatit pět milionů,“ vzpomíná na pětadvacet let staré události Pavel Vavruška (69), vnuk původního majitele. Pět milionů na účtě v roce 1990 pochopitelně neměl, zato vůli navázat na rodinou tradici ano.
Od desíti k pěti
I půjčil si. Jenomže podnikání v limonádách nešlo tak, jak by si přál. Nebýt jeho druhé aktivity, vývozu zboží do zahraničních hobbymarketů, z dluhů by se jen tak nevymotal. Zpočátku podnikal sám, dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Svoji manželku Helenu a dva syny vídal sporadicky, žili v Praze a o přesunu do Kolína v tu dobu nemohla být řeč.
Za vším hledej ženu a cukr a bič
Když synové dospěli, paní Vavrušková přispěchala manželovi, jehož podnikání šlo v té době od desíti k pěti na pomoc. „Zvažoval jsem, jestli má vůbec smysl pokračovat dál. Tehdy se do podnikání vložila manželka. Ačkoliv má doktorát z historie umění, začala se zabývat ekonomikou a personalistikou,“ vypráví Vavruška. To se psal rok 1995. Největší krize ale měla teprve přijít. V té době krachla většina sodovkáren a s každou další se rodinné firmě dařilo hůř.
„Nejhorší situace nastala kolem roku 2000, zhruba 65 sodovkáren postupně zkrachovalo. A ty podniky, které se dostaly na hranici krachu, hodně zlevňovaly a pro naši firmu bylo velmi náročné jim konkurovat,“ vzpomíná majitel Koli, který dosud podniká jako fyzická osoba. Těžká doba přinesla do výroby nápojů ještě jedno zlo. Zatímco ještě krátce po revoluci se vyrábělo podle starých norem, poctivě se sladilo přírodním cukrem, krize do sodovkáren přivála levnější umělá sladidla. Vavruška se domnívá, že to řadu zákazníků odradilo od pití českých limonád a houfně nasměrovalo k pití Coca-Coly. Je to teprve pět let na zad, kdy se Koli vrátila k přírodnímu sladidlu.
Noční můra EET
Manželka a následně i jeden ze synů, Pavel (37) přinesly do Koli čerstvý vítr. Pavel ve firmě začínal jako řadový obchodní zástupce, nyní zaslouženě vede obchod a marketing firmy. A začalo se dařit. Dneska Koli, která ještě na konci devadesátých let zásobovala s bídou region, posílá malinovky, citronády a grepové limonády do celého Česka. Jenomže skoro 90 % produkce putuje rovnou do hospod a restaurací. A tak ačkoliv se Koli dnes daří jako nikdy, za rok může být všechno jinak. Tou noční můrou je EET. Ne že by Vavruškovi neměli na registrační pokladnu a jednu účetní navíc, co ale bude s jejich malými odběrateli, to dneska nikdo netuší. A tak plánovanou investici do nových prostor raději odložili na neurčito. „Zavádění registračních pokladen zřejmě povede k zavírání hospod,“ potvrdil důvod rozhodnutí v rozhovoru pro časopis Ekonom Pavel Vavruška mladší.
[ad#velkadolni]
S koncem firmy ale rozhodně Vavruškovi nepočítají. Ve čtyřletém Pavlíčkovi, kterého svět dědečkovy sodovkárny fascinuje, roste už pátá generace podnikatelské rodiny.
ZDROJ: Kateřina Kotalová, ŽL
Loading...