Povinná solidarita aneb když socialista převezme otěže…

Kromě tohoto zákona, který společnost pouze polarizoval na dva nesmiřitelné tábory, se Hollande poctivě odvděčuje svým voličům z řad muslimských přistěhovalců (více než 90% z nich jej volilo), čímž vzbuzuje čím dál tím větší antipatie u řady Francouzů, kteří se radikalizují a dělá tak skvělou reklamu Marine Le Pen, která nejspíše co do úspěchů v politice vysoce předčí svého otce.

Pak také udělil azyl FEMEN “aktivistce” a levicové extrémistce Ševčenkové, která na počest Pussy Riot pokácela pilou pravoslavný kříž, který byl vystavěn na památku dětských obětí bolševického hladomoru na Ukrajině.

Tím však veškeré Hollandeho “úspěchy” končí. Pardon, zapomněli bychom na ekologickou daň.

A zůstává jen vzrůstající nezaměstnanost, recese, bouřící se zemědělci, kulturní obohacení prudkým nárustem kriminality zejména v místech, kde je obohatitelů nejvíce, řada protestů, jejichž účastníci se již odlišují barvou svých čepic, neboť je jich příliš mnoho. Podpora prezidenta poklesla pod 20% .

Jako každý správný socialista našel Hollande způsob, jak všem těmto nelibostem zatnout tipec. Zvýšíme daně! A ne jen tak ledajak! Francouzi vydělávající nad 1 milion eur budou nově muset odevzdat státu 75% svého platu v rámci jakési povinné solidarity. Stát jim tedy ukradne 3/4 jejich výdělku. No, nekupte to!

Jak známo, přerozdělováním se ještě žádný majetek nerozmnožil a každému normálnímu člověku průměrné inteligence dojde, že bude následovat exodus firem a bohatých občanů do zahraničí. Tím pouze vzroste nezaměstnanost, přičemž nejhůře na tom budou občané, kteří jsou na trhu práce nejméně uplatnitelní. Ano, nerozevřou se nůžky, bída se rovnoměrně rozdělí.

Zákon zároveň přirozeně demotivuje zejména mladé Francouze, kteří uvidí, že úspěch v jakékoliv oblasti se trestá, tudíž je nejlepší zůstat průměrným a možná se radši přidat k obohatitelům na sociálních dávkách, protože koneckonců pracovat a snažit se nemá smysl. Když v jakékoliv, tak v jakékoliv, protože odchodem hrozí i majitelé větších fotbalových klubů, poněvadž ani fotbalisté nemíní odevzdávat 75% svého výdělku.

Dalším zcela jistě pozitivním faktorem je potom takzvaná povinná solidarita. To znamená, že stát má prý jakési morální právo okrást člověka o 75% jeho platu a ten, kdo by tomu snad oponoval, je minimálně krajně neetický. Je oblíbenou taktikou socialistů tlouct do svědomí lidí, kteří jej mají. Solidarita je bezesporu krásná vlastnost, ale nedá se vynutit. Pokud je někdo k solidaritě nucen stylem, že odevzdá povinně 3/4 své úrody, jinak bude postihován a vláčen soudy, navíc ostrakizován coby amorální odpad, nejedná se o žádnou solidaritu, ale o sprostou, vynucenou krádež.

Na závěr jeden příběh, který jistě mnozí z vás již četli, nejsem jeho autorkou, autor je pokud vím neznámý, ponechávám jej v nezměněné verzi tak, jak se ke mně dostal:

Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale nedávno najednou nechal propadnout rovnou celou třídu. Při přednášce makroekonomie totiž studenti trvali na tom, že levicový socialistický model ekonomiky je správný a vzhledem k rovnosti práv občanů je správné, že by nikdo neměl být ani chudší a ani bohatý a všichni by měli být zhruba na stejné úrovni. Profesor tehdy jen pokrčil rameny a řekl:

“OK, udělejme tedy experiment a ověřme pravost teze socialistického modelu ekonomiky. Považujme Vaši třídu za uzavřenou ekonomiku, kde je 100% zaměstnanost, protože všichni pracujete (studujete), což je předpoklad socialistického modelu. Za svou práci ale v současnosti dostáváte tržní mzdu v podobě známek odpovídající kvalitě. Kdo pracuje (studuje) dobře, dostává výborné známky, kdo pracuje (studuje) méně, dostává známky horší. Místo toho já od teď po vyhodnocení známky zprůměruju a Vaše odměna bude u všech stejná, dle sociálního modelu.” Studenti s tímto experimentem souhlasili.

Po prvním testu byly známky v běžném průměru a každý student dostal za 2 (písmeno B). Studenti, kteří poctivě studovali a tvrdě se na test připravovali, byli trochu zklamaní, zatímco studenti, kteří se připravovali méně, byli spokojeni. U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti, kteří se před tím studovali hodně, se rozhodli, že jim postačí průměr a také začali studovat méně a upřednostnili získaný volný čas. V tomto testu byl už průměr 4 (písmeno D)! Nikdo už nebyl spokojený!

Další test měl již průměr 5 (písmeno F). Jak semestr pokračoval, průměr už se nezlepšil a vše se zvrtlo v následné hádky, obviňování a nadávky. Nikdo totiž nechtěl studovat ve prospěch toho druhého. K velkému překvapení na konci roku všichni propadli, neboť i závěrečná zkouška měla hodnocení za 5! (Tedy písemno F – failed!).

Profesor na závěr konstatoval, že experiment prokázal, že socialismus už z principu nemůže fungovat, protože pokud je odměna za práci skvělá, lidé mají motivaci pracovat, ale když vláda vezme lidem celou odměnu a přerozdělí ji i těm, kdo nepracují, nikdo se nebude mít motivaci a nebude chtít uspět.

Z tohoto experimentu lze vyvodit několik obecných závěrů:

– Co dostane jeden člověk, aniž by to odpracoval, to musí odpracovat jiný člověk, aniž by za to dostal odměnu.

– Nelze rozmnožit bohatství tím, že se přerozdělí.

– Stát (vláda) nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od někoho jiného.

– Legislativním opatřením nikdy neuděláte z chudých prosperující. Lze však legislativně udělat z prosperujících chudé.

– Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat, protože se ta druhá polovina o ně postará, a když ta druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný dostane bezpracně to, co oni vytvořili, tak je to začátek konce každého národa.

[ad#velkadolni]