Pokuta za dluh

Nejen pro italskou. Vysoký státní dluh Itálie je nebezpečím pro celou eurozónu, zvláště s přihlédnutím k tomu, že sousední Francie je italským dluhům značně exponována, je sama také masivně zadlužená a v některých ukazatelích (například primárním schodku rozpočtu) je na tom Paříž ještě hůře než Řím. Kauza italského státního dluhu je ovšem zajímavým zrcadlem současných problémů EU jako takové.

První, co by bylo na místě odstřelit, jsou určité mýty o líných, extrémně zkorumpovaných Jižanech, na které teď přikvačil trest za jejich neschopnost. To je v případě Itálie polopravda, která bývá horší než naprostá lež. Rozdíl mezi severem a jihem Itálie je obrovský, sever ale tradičně – a tím myslíme řadu staletí – patříval k ekonomicky nejsilnějším regionům Evropy, dokonce celého světa. Itálie má mnoho problémů, ale neochota pracovat k nim nepatří. To, co je fundamentálním problémem italské ekonomiky, je neschopnost pořádně růst.

O příčinách této zástavy růstu se dohadují ekonomové na celém světě, aniž by se shodli. Itálie byla totiž ještě relativně nedávno (ve druhé půlce 20. století) ekonomicky živá a rostoucí země, a to přesto, že společensky trpěla stejnými problémy jako dnes. Korupce, daňové úniky, všudypřítomná mafie, zaostávání jihu a politická nestabilita nejsou v Itálii žádnými novinkami poslední dekády, ale dříve hospodářskému růstu jaksi nevadily, kdežto dnes se jim občas v novinách přikládá zodpovědnost za umrtvení italské ekonomiky.

V jedné věci se poměry za poslední generaci dokonce zlepšily: je jí politicky motivovaný terorismus, který Apeninský poloostrov sužoval za studené války. Zbraně teroristů byly dávno umlčeny, ale dnešní, bezpečnější Itálie stagnuje, kdežto ta tehdejší rostla, i když vysoce postaveným osobám daleko reálněji hrozíval únos nebo vražda.

Na přílišnou rozhazovačnost současných italských vlád si také stěžovat nelze. Na rozdíl od sousední Francie, která není schopna pokrýt vybranými daněmi ani běžné státní výdaje, provedli Italové bolestivé škrty a už delší dobu mají primární rozpočtový přebytek, tj. vybírají více daní, než kolik stát utratí. (A někteří ekonomové kritizují právě tuto dlouhodobou „austeritu“ coby možnou příčinu italské stagnace.) Jsou to nashromážděné úroky z dávných úvěrů, které táhnou celý rozpočet do mínusu. Klasická dluhová past.

Zástava hospodářského růstu není ani při vysokém zadlužení žádnou samozřejmostí. Stárnoucí Japonsko, které se potýká se stejným demografickým problémem jako Itálie, má dluhy ještě větší, ale ekonomicky solidně roste a hlavním problémem japonské ekonomiky je nyní nedostatek pracovních sil, podobně jako v Česku, nikoliv vysoká nezaměstnanost, jako v Itálii. Kdepak, příčina italského trápení bude někde jinde. Kdybych měl osobně tipovat, hádal bych značné ekonomické dysbalance v eurozóně; její vývoj je charakterizován masivním růstem německého průmyslu a současnou ztrátou konkurenceschopnosti právě ve Francii a v Itálii.

Jiná věc je, co s tím. Maastrichtská konvergenční kritéria stanovovala zemím vstupujícím do eurozóny maximální výši veřejného dluhu ve výši 60 procent HDP a maximální roční deficit rozpočtu ve výši tří procent. To byl hezký plán, ale málokterá evropská smlouva byla kdy tak rozsáhle porušována a ignorována. V okamžiku psaní tohoto článku se na jih od Německa nachází jen jediná země eurozóny, která stlačila svůj dluh pod požadovaných šedesát procent. Je jí ekonomicky bezvýznamná Malta.

Kdyby měly být státy eurozóny skutečně trestány za to, jak spravují své finance, mezi největšími „rybami“ by se kromě Itálie nacházela jak Francie, tak Belgie, dvě země symbolicky důležité pro celý projekt evropské integrace. A neměli bychom zapomínat na to, že i Německo za kancléře Schrödera hospodařilo s významnými deficity, za které nebylo potrestáno. Jinými slovy, kritéria stability hospodaření v eurozóně jsou až dosud papírový tygr. A první, proti komu budou skutečně v plné tvrdosti uplatněna, může namítat nespravedlivost jejich aplikace, když tolik jiných států trestu uniklo.

Částečně je to dáno vnitřním rozporem skrývajícím se v mechanismu disciplinárního řízení. Jediný trest, který může být hříšnému státu uložen, je pokuta ve výši až 0,2 % HDP. To by v případě Itálie bylo nějakých 3,5 miliardy eur, zhruba sto miliard korun českých. Jenže logika takového trestu je pochybná. Sebrat zadluženému státu další peníze jeho finance nezlepší, v nejhorším možná dokonce přiblíží datum budoucího bankrotu o pár týdnů.

Nevyslovený předpoklad zní, že stát, kterému trest hrozí, si ze strachu utáhne pomyslný opasek ještě důkladněji, aby tomu předešel. Ale co když už to nejde? Ostatně momentální zhoršení italského deficitu je způsobeno dalším poklesem predikovaného růstu, což je problém, který Itálie nemá sama. Predikovaný růst muselo revidovat směrem dolů i samotné Německo, motor eurozóny.

I proto by asi bylo bývalo lépe, kdyby Evropská komise nechala Italy raději být. Jejich situace už je těžká i tak, sama o sobě. Předešlé vlády, složené z prounijních politiků a stran, s ní nedokázaly pohnout o nic více než současná koalice Legy a Hnutí pěti hvězd. A případnou pokutu v miliardové výši může zase zdědit vláda další. Začarovaný kruh by tak pokračoval.

Autor: Marian Kechlibar