
Plutí proti proudu
VLADIMÍR ZLÍNSKÝ
Mezi strašením společnosti apokalypsou a varováním před budoucími reálně hrozícími hrozbami je velmi úzká a pohyblivá hranice. Pokusím se po této hranici plout proti současným narativům. Jeden názorový proud se kloní k myšlence, že do naší bezpečnosti není třeba více investovat, jelikož současná rozvinutá společnost je dostatečně připravená a nedovolí vznik vážné krizové situace nebo se s ní bez problémů vypořádá, aniž by dopadla na bedra našich občanů. Druhý postoj podporuje jednostranné investice na přípravu na možný velký válečný konvenční konflikt se silným protivníkem (Ruskem či Čínou) s tím, že budeme přispívat výběrově a specificky do celkové obrany, čímž se staneme zcela závislí na příspěvcích dalších silnějších členů obranného sdružení, a tím součástí vyššího celku se ztrátou vlastní bezpečnostní a nakonec nevyhnutelně i celkové suverenity.
Pandemie covidu však ukázala, jak křehká je společenská odolnost. Mnohé tehdejší apokalyptické předpovědi se sice nenaplnily, avšak přijatá reaktivní vládní opatření odpovídala těmto predikcím a byla často nepřiměřená a zmatená. Jejich skutečná efektivita zůstává nadále nevyhodnocena. Společnost se k této zkušenosti nehce vracet a chybí snaha o sebereflexi, která by umožnila vytvořit účinnější postupy pro budoucí krize. Vláda a odborná veřejnost nechce přiznat konkrétní chybná rozhodnutí a občané nechtějí na toto období plné negativních vjemů ani pomyslet.
Bohužel mnohem horší krizové situace než covidová pandemie se opakovaně vyskytovaly během předchozího vývoje lidských společností i ekosystémů naší planety. Je jednoznačně dokladováno, že byly nedílnou součástí naší historie a formovaly naši evoluci. A zatím vždy naši předkové i přes velké individuální ztráty sítem těchto krizových situací prošli, na rozdíl od 99% dříve existujících živočišných druhů, které vymřely do posledního jedince. Měli bychom se tedy nejen ptát, jaké závažné krizové situace nám mohou v blízké budoucnosti hrozit, jak se na ně připravit, a také zda jsou naše společnost i jednotliví občané schopni takovým krizím čelit, adaptovat se na ně a projít rychle údobím reparace za utrpění co nejmenších ztrát.
Současná moderní společnost je globalizovaná a specializovaná. Jednotlivé její prvky se stávají závislými na správné funkci jiných prvků a podsystémů celého systému. Je závislá na výrobě a efektivní distribuci energie, především elektrické. Dále na efektivním fungování sběru, zpracování a šíření informací, na funkčních distribučních kanálech surovin, polotovarů, výrobků a financí. To však zvyšuje její zranitelnost a otvírá možnosti vzniku zcela nových vážných společenských krizových situací.
Zároveň však v tomto stále více sjednocujícím se systému přetrvávají antagonismy, které část těchto vazeb narušují, a bohužel hrozí i jaderná apokalypsa, která má potenciál tyto vazby zcela rozmetat. Tato hrozba ovšem není jediná. V minulosti naší planety lze vystopovat mnoho přírodních katastrof, které vedly k hromadným vymíráním – od dopadů vesmírných těles až po gigantické sopečné megaerupce. Nesmíme zapomenout ani na masivní výrony koronální hmoty ze Slunce směrem k Zemi, které mohou vyvolat geomagnetickou bouři, na niž jsou obzvláště citlivé rozvodné elektrické sítě a satelitní spojení.
Musíme ale spíše uvažovat o společensky nebo technologicky vyvolaných krizích, které jsou mnohem pravděpodobnější. Lze zmínit největší rizika: blackout, výpadek globálních elektronických, informačních a internetových služeb, rozpad distribučních a logistických sítí, kolaps finančních a bankovních služeb, globální vojenský jaderný i nejaderný konflikt, přirozeně či uměle vzniklou smrtící pandemii nebo masivní migrační vlnu a rozsáhlé občanské a náboženské konflikty.
Pochopitelně se tyto příčiny mohou různě kombinovat a jejich dopad se může sčítat či násobit. Jejich vyústěním může být i kompletní rozpad společenského uspořádání (ale také nemusí) až na jednotlivé základní prvky systému, které tvoří jednotlivci nebo rodiny.
Měli bychom si proto položit otázku, jakým způsobem by se měla naše společnost na takové situace připravit, zda jsou současná opatření dostatečná a zda je efektivní investovat finanční prostředky na obranu naší společnosti především do rychle zastarávající těžké vojenského techniky cizí výroby, nebo bychom měli část těchto prostředků věnovat na přípravu našeho vesměs zcela nepřipraveného obyvatelstva. Zejména mladá generace není připravena na způsob, jak dlouhodobě přežívat v těžkých podmínkách krizové situace, kdy přijdou o všechny dosavadní jistoty a požitky. Současné konflikty ukazují, že bude nutno vycvičit široké vrstvy obyvatelstva k ochraně našeho území před hybridními hrozbami nájezdů, infiltrace a sabotáží kritické infrastruktury z jakéhokoli strategického směru.
Je třeba uvažovat o tom, že v takových extrémních situacích budou muset obyvatelé vytvořit soběstačné komunity, které si budou schopny samy zajistit základní podmínky ke svému přežití – ubytování, teplo, jídlo, pitnou vodu, základní zdravotní péči a bezpečí. Pochopitelně je třeba vycvičit obyvatelstvo, jak bránit své území v rámci armády či pomocných sborů teritoriální obrany prostřednictvím klasických (pozemní boj) i moderních přístupů (drony, protidronová obrana, informační a elektronický boj, protiraketová a protivzdušná obrana, ochrana proti zbraním hromadného ničení) v situaci, kdy koheze společnosti bude zachována. K dosažení tohoto cíle je nutno zajistit i odpovídající vědecké a technologické zabezpečení a materiální vybavení a připravit zákony a taková opatření, která nepoškodí funkčnost společenského systému přestřelenými opatřeními, jež by mohla urychlit jeho kolaps.
Tomu by měla být podřízena příprava našeho obyvatelstva, a nikoli nesmyslnému vyhazování finančních prostředků za pochybné letecké nosiče jaderných zbraní nebo těžkou mechanizovanou brigádu. Náš stát a společnost by si měly do budoucna zajistit schopnost uchovat svou integritu bez toho, aby se staly součástí většího heterogenního a nestabilního vyššího celku. Můžeme být součástí většího obranného celku, ale musíme mít schopnost přežít v nestabilním světě i po jeho rozpadu.
Měli bychom tedy zejména mladou generaci naučit, jak se vypořádat s psychickým a fyzickým strádáním a jak úspěšně vzdorovat možným hrozbám a výzvám budoucnosti. Jsem přesvědčen o tom, že toto zvyšování jejich odolnosti povede vesměs ke zlepšení jejich psychického i fyzického stavu, sociálních a intelektuálních schopností a třeba i ke zlepšení jejich ochoty zakládat rodiny a mít děti.
Závěrem lze konstatovat, že současná pologlobalizovaná celosvětová společnost je plná vnitřních rozporů a připomíná přetopený kotel před výbuchem, který nutně musí změnit své současné nestabilní uspořádání. Přímo před našima očima se sváří dvě základní tendence. Jednak zvyšování komplexity celosvětového systému prostřednictvím propojování a specializace a na druhé straně snaha o zachování samostatnosti a svébytnosti jednotlivých velkých i menších lidských společenství.
A v samém jádru rozvinutých společností neodbytně a bujně raší semínka sebedestrukce. Cestu k vážným budoucím krizím dláždí demografické změny s vymíráním populací rozvinutých společností a migrace z více potentních, nestabilních oblastí s nižší životní úrovní, ničení přírodního prostředí s klimatickými změnami, a také intelektuální a mentální stagnace či regrese elit většiny rozvinutých zemí, vyplývající z extrémně rychle se měnícího charakteru života jedinců těchto společností, který absolutně neodpovídá evolučně odladěné funkci lidských mozků v životním prostředí předchozích generací.
S velkou pravděpodobností jakákoli větší vnější či vnitřní krize naruší životně důležité globální vazby a povede ke zjednodušení systému na úroveň, jejímž možným dnem je popsaný úplný rozpad těchto vazeb. Tento rozpad však pochopitelně nemusí být kompletní ani trvalý, proto nelze vyloučit ani opačný scénář s dokončením kompletní globalizace pod záštitou jedné dominující entity v budoucím zjednodušeném a transformovaném světě nebo naopak může dojít k realizaci deglobalizace se vznikem několika autochtonních soběstačných společenských celků.
Připravujme naše obyvatelstvo na tento nestabilní a nejistý svět, pokud chceme existovat jako jedinci, národ a stát i v blízké budoucnosti. Zatím vítězí pštrosí politika a už „osvědčené“ spoléhání se na silnější spojence a případně sebedestruktivní nihilismus, že jakékoli snahy jsou marné, jelikož dosavadní vývoj odsuzuje současné rozvinuté civilizace k zaslouženému přirozenému zániku. Abychom si získali respekt u potenciálních spojenců i protivníků, musíme být v prvé řadě dostatečně silní, odolní a připravení, a nikoli závislí na libovůli cizí moci, která za většího nebo menšího přispění všech našich vlád záměrně podporuje naši závislost, slabost a nepřipravenost , čímž nás odsuzuje do pozice pasivního příjemce svého budoucího neblahého osudu.
- Plutí proti proudu - 29.8.2026
- Demetrashvili se nelíbí Macinkova odpověď. Ten ještě přiložil pod kotel - 29.8.2026
- Smrdí Brusel diktátem? - 29.8.2026

Článek je zajímavý, ale s autorem spíše nesouhlasím. Zaprvé není úplně správné rozdělení lidí na ty, co si myslí že jsme připraveni a na ty, co si myslí že ne. Většina lidí si myslí, že připraveni nejsme. Problém tedy není zda investovat. Problém je od čeho investovat, protože každý vidí hrozbu jinde. Někdo v Rusku, jiný v přistěhovalectví, jiný v tom, že se nerodí děti, další v globálních změnách počasí nebo ve ztrátě ekonomické soběstačnosti státu. Spor tedy běží převážně na jiné rovině, než na jaké jej vidí autor. Dále pak příprava na apokalypsu sice může mít určitý smysl, ale především bychom měli řešiti změnu společnosti tak, aby k té apokalypse nedošlo.