16.6.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Vystresovaná společnost

Sdílejte článek:

OD: VÁCLAV RAMBOUSEK 16|06|2014

Přesuny majetku v řádu biliónů zamíchaly majetkovým rozvrstvením. Záměrem privatizace bylo najít pro státní majetek odpovědné soukromé vlastníky. Za neprůstřelný byl považován argument, že soukromý vlastník se k majetku bude chovat jako skutečný hospodář. Jenže skryta zůstala důležitost toho, jak ho noví majitelé nabyli. Nevydřeli ho v potu tváře, ale ani ho nekoupili za své, ani nezdědili po předcích. Neměli k němu často žádný jiný vztah, než jako k účetním aktivům – a ta mohou mít podobu různou, jako budovy a stroje – ale také jako peníze. Řada nových majitelů dávalo přednost aktivům v podobě peněz – podnikání je nezajímalo.

 

[ad#hornisiroka]

 

I kdyby všechno proběhlo zcela fér a bez jediného podvodu, nemohly takové přesuny nevzbudit vlnu obyčejné závisti. Podstatnější bylo, že u významné části veřejnosti vznikl dojem, že během těchto přesunů došlo k řadě nespravedlností, ba nezákonných jednání, takže řada lidí přišla nezaslouženě nebo dokonce podvodně k majetku. Přitom je skoro nemožné, aby na privatizaci nezískali všichni nebo téměř všichni, kteří se jí zúčastnili. Jenže důležitější než jak privatizace proběhla ve skutečnosti, co kdo získal nebo nezískal, je to, jaký dojem po ní zůstal. A ten je, že někteří získali příliš mnoho a nespravedlivě. Takže s výsledky jsou nespokojeni všichni ostatní. Asi i včetně těch, kteří se jí ani nezúčastnili.

 

Faktem ale zůstane, že převod státního vlastnictví do soukromých rukou nemohl proběhnout ke spokojenosti všech, i kdyby byl v rukou světců. Celkově to připomíná pocity ve společnosti za vysoké inflace – při rychle rostoucích cenách mají všichni dojem, že jsou okrádáni. Ten mají i ti, kteří na inflaci ve skutečnosti vydělávají. I člověk, jehož příjmy drží krok s inflací a který splácí půjčky stále více znehodnocenými penězi, věnuje roztrpčenou pozornost všeobecnému růstu cen, a nikoli skutečnosti, že právě on na tom vydělává. Všichni dohromady mají pocit, že jsou oklamáváni a okrádáni.

 

Pak ovšem následovaly podvody zcela jasné a souhrnně se jim dostalo označení tunelování. Celkově to způsobilo rozlomení společnosti na oklamanou většinu, včetně těch, kteří za svých tisíc korun vložených do privatizace získali mnohonásobek.

 

Podobně dráždí veřejnost třeba i statistické údaje o příjmech z mezd a platů. Jejich zvláštností je to, že se většina příjemců mezd a platů se nachází pod úrovní průměrné mzdy – vysoké a nejvyšší mzdy zvyšují průměr směrem vzhůru. Na ošidnost statistického průměru naráží známý vtip, že v nemocnicích bývá průměrná teplota teplotou zdravého člověka – když se totiž spočítá průměr těch s horečkou společně s těmi v chladicích boxech. To, co je běžně známé statistikům a mají pro to pojmy a vysvětlení, není ovšem známo všeobecně a většina, která má příjmy pod celostátním průměrem, se cítí být podváděna. To znovu vede mnohé k dojmu, že se tu dějí sociální nespravedlnosti. A ačkoliv něco podobného nikdo nezamýšlel, ani nemohl provést, vzniká stálá poptávka po nápravě.

 

Pocity nespravedlnosti, víra, že nyní majetní k němu přišli nečistým způsobem, všudy (údajně) přítomné korupční chování, manipulace s veřejnými soutěžemi o státní zakázky a podnikání s veřejnými penězi, to všechno se odráží ve vztazích mezi lidmi, na celém společenském klimatu. Nespokojenost s politikou, pocity nespravedlnosti, rozčilování z veřejných dění v politice znamená pokles spokojenosti s důležitou částí života a možná i s dopady na zdraví jednotlivců. Vzniká něco jako veřejný stres, stres způsobovaný veřejným děním. Stejně jako soukromý stres ovlivňuje chování, ovlivňuje veřejný stres společenské chování. A možná se odráží až ve statistikách porodnosti.

 

Toto všechno poškozuje kvalitu života. Rozběsněná touha po „spravedlnosti“ – jako v historii častokráte – může dokonce skončit násilím. Celkově jde vlastně o pokles bohatství společnosti, protože absence nebo nízká úroveň společenského stresu je to, co oceňuje téměř každý. A co je ceněno, je bohatstvím. Společenský stres tedy snižuje bohatství celku bez ohledu na to, zda ekonomika nebo jakýsi HDP roste.

 

Znevážení politiků a politiky, podezírání spoluobčanů a špatná vymahatelnost zákona jsou známky existence veřejného stresu jinak popsatelného jako stabilní negativní očekávání. Tak se ztrácí základní slušnost a devalvuje se veřejná morálka. To jsou pravda tvrzení bez důkazů, ale množství a frekvence těchto každodenních stesků musí něco znamenat. Je běžné rozdělování na „my a oni“, „mocní a my ostatní“, nebo ve své podstatě absurdní tvrzení, přijímané ale některými jako moudrost, že „život je boj“. Kdyby byl bojem, existovalo by jen bídné živoření. Ve skutečnosti je založen naopak na spolupráci – ale spolupráce potřebuje existenci elementární důvěry.

 

Určitým modelem společenského chování může být silniční doprava. Počet dopravních nehod vzhledem k hustotě provozu vlastně měří ochotu dodržovat pravidla – anebo také úroveň společenského stresu, protože zřejmě čím větší společenský stres, tím menší ochota dodržovat obecná pravidla. Velké rozdíly v nehodovosti v mezinárodním srovnání možná zachycují právě i to, že existují rozdíly v úrovni společenského stresu mezi jednotlivými zeměmi. Země s vyšší mírou veřejného stresu jsou pravidelně ty chudší – a s větší nehodovostí.

 

 

To všechno by nemuselo vadit, pokud by to nepřesáhlo určitou hranici. Čím více lidí ale přijímá strategii „nebudu spolupracovat, kdykoli to bude možné, protože oni také nebudou spolupracovat “, tím je situace vážnější. Existuje-li téměř všeobecné přesvědčení, že ostatní budou podvádět, kdykoliv k tomu budou mít příležitost, je nejlepší strategií podvádět, protože ten kdo nepodvádí, dopadne nejhůř. Posunem jednání většiny do tohoto bodu vzniká to, čemu se znovu dá říkat společenský stres.

 

Veřejné mínění je pak zamořeno neustálým hledáním viníků. Viníci se odmítají dostavit, a tak jsou za ně vybíráni ti či oni, jenže minimální nebo žádné postihy těch skutečně vinných veřejný stres jenom prohlubují. Společnost, ve které se přestává vyplácet spolupráce a kde si většina připadá jako kdekým zneužívaná, je zamořená veřejným stresem a spějící k nemocem. Jestliže již přímo nemocná není.

 

ZDROJ: Václav Rambousek

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Kazeň musi byt

    PETR ŠTĚPÁNEK Prosím vás pěkně, připomeňte mi někdo, nebyl to náhodou ten lampasák ve výslužbě a milovník vyšehradských restaurací