Pětisetleté sucho

Příroda má ráda rovnováhu. To je asi největší moudro našeho dědečka, který byl se svým zemědělstvím na přírodě zcela závislý a dokázal si na ní svou usilovnou prací i moudrostí vydobýt denní chléb. Příroda má ráda rovnováhu.  Vždycky ji ráda měla a vždycky ji ráda mít bude.

Pamatujete, kolik jsme ještě v předjaří měli komisí, diskusních panelů, neziskovek a jiných struktur, které mapovaly toto pětisetleté sucho? Pamatujete, že podle jejich nářků v půdě chyběl jeden celoroční srážkový úhrn a tvrdili, že se to za pět deštivých roků nedožene?

A ejhle… přišlo pár pršavých měsíců a přehrady prakticky na celém území jsou plné, hladiny podzemních vod se doplnily, spodní voda se na všech polích spojila s tou svrchní, suché poldery už dávno nejsou suché a já dneska na poli viděl nejen louže, ale i tisíce mrtvých myší, které se v těch loužích utopily.

Vidlákovský roční srážkový průměr bývá v posledních letech tak 450 – 500mm srážek. Letos už máme skoro 700mm. Ale pozor, v roce 2014 jsme měli ještě víc a tehdy to k ničemu nebylo, vody se nedoplnily a sucho trvalo dál. Proč?

Inu v letošním roce nebyly skoro žádné prudké bouřky. Ve Vidlákově jsme zažili jen jednu jedinou, kdy za pět minut napršelo (a vzápětí odteklo do kanálu) 35mm deště. Jinak všechen letošní déšť pršel pěkně pozvolna, milimetřík po milimetříku a zatímco jsem v suchých rocích každý rok uklízel bahno splavené ze zahrádky a vracel ho zpátky, letos žádná ornice neodtekla. Všech těch sedm set milimetrů se pěkně zvolna vsáklo.

A kdyby se takhle zvolna vsáklo 500 mm, také by to stačilo.

Letošek alespoň u nás není srážkově nijak extrémní. Podobné roky Vidlákov pamatuje v každém desetiletí dva až tři. Ale jinak je letošní rok podobný počasí, které tu panovalo za socíku. Přes týden hezky a v sobotu deštík. Ne moc, ale skoro pořád. Letos jsme měli tři týdny bez deště v srpnu a půda byla tak nacucaná z července, že to kukuřici a slunečnici vůbec nepoznamenalo. Pak se zase rozpršelo a další třítýdenní sucho bylo v září. To nám ta kukuřice a slunečnice krásně dozrála a kdo mohl, byl od rána do večera na poli, aby se zasela ozimná pšenice.

Ovšem v prvních zářijových dnech a v posledních zářijových dnech napršelo dohromady přes 70mm. Září je i s třítýdenním suchem srážkově nadprůměrné.  Teď jsme v půlce října a už máme zase sedmdesát milimetrů. Kdyby teď dokonce roku nespadla už ani kapka, nic by se nestalo.

Samozřejmě jinde v republice máte jiné množství srážek, ale prakticky všude je to procentuálně stejné. Naše republika má letos srážkově nadprůměrný rok, ale nikoliv extrémně. Zažili jsme ale za posledních třicet let vzácný jev, kdy jen velmi málo vody spadlo v přívalových srážkách.

Mimochodem… jen taková ilustrace, k čemu jsou dobré přehrady. Řeka Morava při deštích minulý týden dosahovala průtoku skoro 700m3/s. Více než čtyřnásobek průměrného průtoku Vltavy. Slušný proud, dost znepokojující, pokud bydlíte blízko.  K tomu si přidejte 150m3/s Svratky, totéž u Dyje a někde u Lanžhota máte zaděláno na pěkný průšvih i když tam mají lužní les, kde se může voda rozlít.

Ovšem… zasáhly přehrady. Vranovská přehrada na Dyji upustila vodu, protože povodňová vlna ještě nedorazila na dolní tok Moravy. A jak se Morava zvedla, po několik hodin úplně zavřela stavidla a upouštěla jen minimum vody z vyrovnávací nádrže. Mušovská jezera stejným způsobem upustila vodu a pak zadržovala Svratku.  Mohelno pak obdobně zpomalilo Jihlavu. Morava se nevylila, nenatekla do sklepů a nepodemlela silnice ani mosty. Natekla jen do lesa.

Jaké ponaučení z toho plyne? Inu, příroda je jako Babiš. Ten ať s koronavirem udělá cokoliv, tak je to vždycky špatně. A ať příroda udělá cokoliv, vždycky to signalizuje klimatickou změnu a globální oteplování a důvod k pumpování miliard do zelených hračiček, které potřebujeme k záchraně přírody.

Takových starostí bylo o naší krajinu, tolik keců o tom, jak vysychá a je to nevratné. Příroda si ty řeči nějak nepřečetla a dokázala vodu doplnit celkem bez problémů – už s červenci. Z naprosto normálních a nijak nevybočujících srážek. Prostě letos nezapnula bouřky. Nechala několikrát cébrat celý den.  Tak málo stačilo. Kdybchom se podívali na celkový přehled srážek po dnech, vlastně bychom se divili, jak málo deštivých dní to ve skutečnosti bylo.

Teď nám příroda předvádí, že umí ještě mnohem víc. Že stačilo přidat o dvacet procent srážek navíc a všichni pomalu plaveme. Žádné extrémní počasí, jen několik dní mraků, které se zasekly o hory a vypršely se tam.

Co z toho plyne pro nás? Inu… boj se suchem je asi stejně smysluplný, jako nosit roušky. Ano, řeší to kus problému, ale ani zdaleka to neřeší všechno. My jaksi musíme být připraveni na všechno. Příroda pracuje po svém a nevadí jí ani suché ani mokré roky. To vadí jen nám lidem. Chceme-li se přizpůsobit přírodě, musíme počítat s tím, že sem někdy pustí žhavý vzduch ze Sahary, někdy sem pošle závan ze Sibiře, tu a tam něco přijde od severního pólu a sem tam se to nad námi zastaví a pak to dělá problémy.

Potřebujeme přehrady. Tam, kde mají smysl. Potřebujeme je, abychom mohli zpomalit řeky, jako třeba teď. Potřebujeme je, abychom měli vodu na zavlažování.  Potřebujeme suché poldery, aby se voda měla kam rozlít, když přehrady budou plné. Potřebujeme meze na polích, protože kdyby teď přišlo padesát milimetrů za deset minut, tak to bude obrovský průser a lecos to zboří. Kdyby na polích byly meze, nestalo by se ani v takovém případě skoro nic.

A protože nám lesy sežral kůrovec, potřebujeme ty přehrady, poldery a meze ještě víc. Ale hlavně… potřebujeme to všechno. Potřebujeme to dohromady, protože jen tak to bude opravdu dobře fungovat.  Pokud se bude bojovat proti jakékoliv přehradě, jakékoliv odlehčovací struze, pokud se bude bojovat jen za suché poldery a hrázičky v lesích, stejně to nebude stačit. Potřebujeme všechno. Potřebujeme mít nejen spodní vodu, ale i tu povrchovou. Jakmile se půda nacucá a suché poldery naplní, pomůže proti nejhoršímu jen dobře informovaný hrázný na přehradě. A obráceně.

Příroda má ráda rovnováhu. Pokud někdy přidá, jindy ubere. Tak to bylo, tak to je a tak to bude. To jen my žijeme příliš krátce a málo se rozhlížíme, abychom ji dokázali vnímat očima lidí, kteří neměli žádné prostředky k jejimu ovládnutí a tak s ní museli koexistovat.

Doufám, že nikoho z vás voda nevyplavila a mám pro vás zcela neutrální zprávu… když teď příroda dává vody hodně, příště jí dá zase málo.