4.2.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Omezení rychlosti je často nebezpečné

Sdílejte článek:

J3K

Existovaly doby, kdy byl průlet Evropou možný i po pozemních komunikacích. V těch dávných dobách však nebyly tak široké a bezpečné dálnice a auta dosahovala nižších rychlostí a byla oproštěna od bezpečnostních a elektronických systémů. Hardcore v podání nadšenců pro rychlost obsahovalo velký hlučný motor, těžké řízení a brzdy, které měly problém tehdejší vozidla ubrzdit. I přesto byly neomezené rychlostní limity a třeba v noci jste i u nás mohli po městě jezdit tak, jak jste chtěli. S rozvojem dálnic a automobilové techniky došlo paradoxně k omezování všeho spojeného s rychlostí. Za vinu je to dáváno dvěma faktorům. Množství aut a ekologii.

[ad#textova1]

Nárůst počtu vozidel na silnicích je skutečně za posledních 40 let velký, nicméně rozvoj dálničních sítí tento jev značně eliminuje. Důkazem jsou německé autobahny, kde se i přes tuto skutečnost podařilo zachovat na velké jejich části možnost sešlápnout plyn až na zem. Němci jsou tímto výjimeční a patří jim dík i za to, že nedávno opět zamítli snahu o zařazení se do davu. Plazení se stodvacítkou po přehledné dálnici v autě konstruovaném na 260km/hod s výbavou podobnou stíhačce staré 15 let je prostě šílené. Ekologie navíc nijak zvláště ovlivněna rychlejší jízdou není, bludy o výfukových plynech, kterými nás krmí Evropská komise, jsou mnohokrát vyvrácené. Moderní motory už prostě pracují s palivem citlivěji a saze jsou vidět maximálně za staršími náklaďáky.

Nebezpečí omezování rychlosti tkví v trochu jiném směru. Sledování tachometru s obavou, že se ručička přehoupne přes magickou hranici odpovídající místním zákonům, odebírá soustředění řidičům při dlouhé jízdě napříč státy. Ve Francii už místní pochopili, že statické radary jsou především výběrčími pokut a velkou část z nich buď zabalili do černých fólií, nebo je rovnou poškodili tak, aby nefungovaly. I přesto jezdí stále dostatečně uvědoměle, jen na těchto místech neřeší deset km navíc. To Švýcarsko je podobně, jako sousední Rakousko, funkčními radary prošpikováno. Stodvacítka je ubíjející a máte li v autě vymoženosti typu aktivní tempomat, hlídání pruhů a vzdálenosti od před Vámi jedoucího vozidla, v podstatě jen držíte volant a….usínáte. Při delším cestování je Švýcarsko přímo odstrašujícím případem a vezete li sebou v autě horšího řidiče, je to ideální místo, kde ho pustit k řízení a sám radši usnout. V opačném případu Vás čeká několik set kilometrů totální nudy. Nemáte li elektronické vychytávky, bude Váš zrak přilepen na tachometr a možná nabouráte.

Přejedete hranice s Německem a rázem se probudíte. Plynulý a rychlý provoz Vás probere rychleji, než byste řekli švec. Sice ani Němci už nejsou tak dobrými řidiči, jako bývali kdysi, kdy světla porsche či rychlého BMW v dáli znamenala uhýbací manévr z rychlého pruhu, ale pořád tam není problém dosahovat dvousetkilometrové rychlosti a v některých opuštěných úsecích lze ručičku tachometru nechat jít i dále. Vaše pozornost je v tu chvíli napnutá k prasknutí a rozhodně si nepíšete na facebooku statusy, což při cestě Švýcarskem klidně můžete. Je to sice hrozné zjištění, ale plno lidí s výjimkou Čechů to tam dělá. Proč jsme výjimkou? Protože naše ceny za používání mobilu ve Švýcarsku jsou strašidelné. Přestože u našich západních sousedů můžete jet poněkud živěji, dopravní policie je vidět minimálně a většinou opravdu jen chrání a pomáhá. Havárií je tam méně, než na naší dé jedničce. A většinou je způsobuje opět nedostatečná koncentrace při dojetí pomalejších. Uhnout rychlému autu bývalo dobrým zvykem a puštěný levý blinkr byl z dálky viditelný signálem, že se blíží silné vozidlo. Ten už se používat nesmí a bonzácká duše v řadě Němců jásá, protože jsou schopní Vás za něj nahlásit. Probliknutí dálkovými evokuje v řadě z nich přesvědčení, že oni jsou těmi, kdo mají právo na svůj pruh. Naštěstí stále existují normální řidiči, kteří ještě pamatují, co to byl levý pruh na dálnici. Bohužel i Německo šetří, takže skutečně rychlých aut už je pomálu, motorizace řady z nich patří k průměru a ne každý má šestiválec s výkonem 300 koní a více. Pokud se nepohybujete kolem Nürburgringu, porsche, ferrari či podobnou značku potkáte jen málokdy. Ale i přes tyto skutečnosti buďme vděční, že německé dálnice existují.

Po jejich opuštění a příjezdu k nám sice nemáte pocit, že by se Vám chtělo spát, ale je to způsobeno více faktory. V zimě Vás čeká pravděpodobně dobrodružství na sněhu, dále plno nerovností zajišťujících Vaši pozornost, sledování vozidel, ke kterým se blížíte, není li to speciál silniční policie, pravděpodobně se stavíte u benzínové pumpy pro trochu levnější palivo, zavoláte, že už jste za hranicemi a hlavně….necháte nohu trochu na plynu, protože doufáte v určitou toleranci a víte, že 145km/hodinu se do ní asi vejde. Jisté však je, že takovou pozornost, jakou jste věnovali řízení ve 180km/hod v Německu, už neudržíte. A v tom je prostě problém, který ,,odborníci´´ a politici přehlížejí. Omezená rychlost umí být nebezpečnější, než ta, kterou necháte na samotných řidičích. Přejezd Švýcarska je skutečně nudnou záležitostí, kterou řada z nás úplně nesnáší. V Rakousku už to pochopili a chtějí postupně přidávat. Otázkou je, zda li Zelení vše opět nezesabotují. A u nás? Nejradši by nás nechali chodit pěšky, čemuž pomůže úprava bodovacího systému. Hlupáků tvořících zákony je více, než je akceptovatelné.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: J3.K

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky