O co jde Putinovi? O přežití!

Invaze měla být podle všeho krátká, rychlá, efektivní, podobně jako anexe Krymu v roce 2014. Problémem ale je, že rozhodně nebyla. Ruské vojáky nikdo květinami nevítá, Ukrajina se efektivně brání a působí ruské armádě citelné ztráty. Projevuje se tak hluboká propast mezi ruskými tvrzeními o Ukrajině jako „failed state“, který je prolezlý korupcí a celkově nefunkční. Ruští představitelé buď uvěřili vlastní propagandě, nebo prostě spoléhali na operace svých agentů (podle současných zpráv měly ruské tajné služby verbovat spolupracovníky, kteří by v moment útoku vytvořili rozkol v ukrajinských řadách). Ať tak či onak, válka se táhne už přes měsíc a ujišťování, že vše jde podle plánu, nevzbuzují mnoho důvěry.

Rusko nemá svému okolí dlouhodobě moc co nabídnout. Výhody levného plynu plus nějaké dotace se stírají s tím, jak se ekonomiky spoléhající na ruské peníze stávají stále méně efektivními. Sociální smlouva, která umožňuje lidem, jako je běloruský Alexandr Lukašenko, vládnout, je stále ohroženější. Není ani divu, že si právě běloruský diktátor přišel za Putinem pro finanční pomoc. Rusko nenabízí nějakou prosperitu a světlé zítřky, ale spíše zachování sice mizerné, ale aspoň nějaké jistoty. Ze samotné země odcházejí právě ti, kdo věří, že se díky svému vzdělání či schopnostem mohou prosadit.

Rusko nabízí pouze pocit síly, ať už jako předmětu obdivu, či strachu. Putin sám vystupoval jako macho, který se ničeho nelekne, loví na Sibiři ryby, uspává tygry a ukazuje v ultralightu ptákům cestu na jih. Rusko si pak získalo sympatie hlavně mimo Evropu zásahem v Sýrii, ale i třeba právě efektivním obsazením Krymu či válkou proti Gruzii. Ale v současné době se obě části této image silného hráče drolí. Je vcelku jedno, jestli má Vladimir Putin obavy z toho, že se nakazí při setkání se svými spolupracovníky nějakou nemocí, nebo, o něco pravděpodobněji, že má obavy z atentátu. Ať tak nebo tak, dává najevo obavy, což jeho image držitele černého pásku snad ve všech bojových sportech zrovna nepřidává.

Zatímco obavy ruského prezidenta by se daly ještě nějak vysvětlovat posunem k modelu „moudrého starce“, ruskou image síly půjde jen velmi těžko vrátit. Země je přitom silně militarizovaná, armáda a kult války a síly v ní hrají extrémní roli. Poslední kroky, ať se je snaží propaganda vysvětlovat jakkoli, působí spíše jako akty zoufalství. Verbování žoldnéřů v Sýrii a afrických zemích, pomoc ze strany kvazirepubliky Jižní Osetie či stahování ruské armády z postsovětského prostoru dojmu silné armády nepřispívají. Vladimir Putin a nejnověji i Dmitrij Medveděv se snaží sice nahnat strach jadernými zbraněmi, ale zároveň s tím přichází i logická otázka: Pokud by byla ruská armáda tak silná, proč by se Rusko muselo uchylovat k hrozbám jaderných zbraní? Ruská armáda tak spíše než jako efektivní síla získala reputaci chaotického tělesa, které není schopné složitějších akcí a namísto přesných zásahů se musí uchylovat k hrubé síle. A ani tak nezaznamenává zrovna převratné úspěchy.

Pro režim Vladimira Putina je vítězství na Ukrajině opravdu otázkou přežití. Nelze si nepovšimnout zvýšené aktivity Ázerbájdžánu proti ruskému spojenci Arménii, podle některých zpráv se islamistické hnutí Tálibán chystá využít příležitosti v Tádžikistánu. V Bělorusku sice Alexandr Lukašenko protesty potlačil, ale jeho legitimita je velmi nízká a stojí a padá s ruskou podporou. Jakmile ta ustane, situace se právě v Bělorusku může vymknout kontrole. Situace je o to složitější v tom, že určité secesionistické tendence, které se projevovaly hlavně na ruském Dálném východě, i třeba Kavkazu či na Uralu, by se mohly velmi rychle zintenzivnit. Nemuselo by tak dojít k tolik vzývanému palácovému převratu či demonstraci, ale k odtržení některých území. Navíc, velmoci jako Turecko, Čína či Japonsko by mohly ještě vystupňovat svůj zájem o ruskou sféru. Úvahy v Polsku o připojení Kaliningradu, prozatím vznesené jednotlivci, lze také spojovat se selháním ruské „silné armády“ v konfliktu se „zkrachovalou“ Ukrajinou.

Rusko tak, z pohledu Vladimira Putina a jeho okolí, musí za každou cenu usilovat o něco, co by mohlo vydávat důvěryhodně jako svoje vítězství tak, aby vrátilo alespoň část velmi pošramoceného obrazu silné země. Neznáme sice přesně situaci ukrajinské armády, ale na úplnou kapitulaci to v dohledné době nevypadá. Ať tak či onak, pokud chtěl Vladimir Putin ukázat, že je jeho země na stejné úrovni jako Spojené státy a že si může dovolit to, co si USA dovolily v Iráku, tak v tom selhal. USA iráckou armádu porazily relativně hladce, následné zabřednutí do konfliktu je na existenci neohrožovalo. Spíše než triumf tak Rusko bude hledat cestu, jak z maléru ven, aniž by ho to přímo ohrozilo na existenci. Prozatím ale situace představuje pro Putinovo vedení neřešitelný problém. Snadné a rozhodné vítězství se nerýsuje, odchod bez deklarace vítězství by pak znamenal hrozbu pro existenci země.