21.2.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Norsko: Politici jsou najednou „zděšení kolem ochrany dětí”

Sdílejte článek:
IONUT JOHN VOLOSEN 22|02|2016
 
Měl jsem opravdu velkou radost, když jsem zjistil, že několik norských politiků se KONEČNĚ probudilo a naprosto souhlasí s některými argumenty, které předkládáme již od začátku případu Bodnariuových, tj. že: 
  • biologický princip (rodičovský princip) musí mít při rozhodování velmi velkou váhu
  • jestliže je umístění do náhradní péče opravdu nutné, musí se děti v první řadě svěřovat do péče širší rodině
  • existují případy, kdy vyšetřovatelé získávají od dětí falešná přiznání
  • rozhodnutí o odebrání děti se ve většině případů opírají o psychologické posudky sepsané psychology, které si najímá Barnevernet
  • ve vztahu k rozhodovací pravomoci Barnevernetu neexistuje systém kontroly a vyváženosti („brzd a protiváh“). Oprávněnost opatření Barnevernetu neověřuje žádná nezávislá instituce.

[ad#clanek-respo]

Političky ze Strany zelených v Norsku, které náhle procitly, komentují dnes praktiky norského Barnevernetu takto:

.
Oni tvrdí se, že nikomu se děti neodebírají bezdůvodně. Ale platí to opravdu ve všech případech? 
Musíme se seznámit s případem „Idy“ i s dalšími hrůznými příběhy, které jsou spojeny se systémem ochrany dětí, a které působí strašnou bolest.
 .
Bolestné je také sledovat zoufalý boj rodičů za vrácení svých dětí. Jak ukazují média, systém ochrany dětí charakterizuje spíš strach a boj než péče a láska. Citové vazby jsou silné bez ohledu na okolnosti. Barnevernet dělá důležitou a často nevděčnou práci. Práci, která je kritizována na jedné straně jako nedostatečná, a na straně druhé jako nadměrné zasahování do našeho soukromí. Kde se tedy děje chyba?
 .
Rády bychom vysvětlily, proč chceme zásadní debatu o změně zákona o ochraně dětí a souvisejícího systému.
 .
Ve světě, o jehož existenci většina z nás neměla ani tušení, se obyčejným lidem jako jste vy nebo já každý den působí traumata. Padlo rozhodnutí, že Ida nesmí zůstat s matkou. V péči úřadu pro ochranu dětí jí mělo být lépe. Namísto toho však přišla dlouhá noční můra v různých institučních zařízeních. Ida byla několikrát vystavena nátlaku, byla znehybněna a spoutána, zacházeli s ní jako ze zločincem. Mnohokrát byla naprosto zoufalá, až její příběh konečně vyslechl deník Aftonbladet. Většina lidí vidí důsledky těchto případů jen jako smutnou statistiku. My jako političky však nemůžeme jen nečinně přihlížet, jak tyto věci pokračují.
Respekt před těmi, kdo pomáhají
 .
Barnevernet tvoří tisíce zaměstnanců. Většina z nich se setkává s rodinami, píše zprávy a na základě svých zjištění doporučuje opatření. Většina rodin je s pomocí Barnevernetu spokojená a rodiče o tuto pomoc často sami žádají. K odebrání dochází výjimečně a je až poslední možností. V takovém případě má mít velmi velkou váhu biologický princip a úřad pro ochranu dětí musí před pěstouny vždy upřednostnit nejbližší rodinu dítěte. Ale dodržují se tyto zásady i v praxi? Je příkaz k umístění dítěte do náhradní péče vždy až poslední možností?
 .
Jaké to je pracovat v organizaci, která má tak obrovskou odpovědnost? Mluví se o nedostatečných zdrojích. Příliš malému počtu zaměstnanců se přiděluje příliš mnoho případů, navíc se neustále zavádí nové směrnice. Není dost času. Zaměstnanci jsou absolventi, kteří mají příliš velkou odpovědnost a pravomoci, a nadřízený není k dispozici, protože se věnuje svým věcem. Vyhoření, vysoká fluktuace a interní spory zůstávají bez povšimnutí. Jiní zaměstnanci mluví o uspokojení z toho, že mohou pomoci dětem, které mají v životě problémy. Jsou to zaměstnanci, již mají pocit, že se jim naslouchá, jsou na svou práci zjevně pyšní, i když je psychicky náročná. Velmi si vážíme každého, kdo chce pomáhat ostatním v obtížných životních situacích. Je to jedna z nejdůležitějších hodnot naší společnosti a také východisko našich dalších úvah. Jinými slovy, nechceme obviňovat pracovníky úřadu pro ochranu dětí, ale hodláme se zaměřit na systém této ochrany, konkrétně na tu jeho část, která nefunguje dostatečně dobře.
 .
Abychom daný systém lépe pochopili, musíme se podívat na hodnoty, o které se opírá. V článku 4-1 zákona o ochraně dětí se hovoří o nejlepším zájmu dítěte: „Při uplatňování ustanovení této kapitoly se rozhodující význam přikládá určení opatření, které je v nejlepším zájmu dítěte. Současně se význam přikládá i zajištění stabilního a dobrého kontaktu dítěte s dospělými a kontinuitě poskytované péče.“
 .
Na první pohled je tento článek jasný. Pokud se jím však budeme zabývat hlouběji, odhalíme řadu skrytých nebezpečí. Co je „nejlepší zájem dítěte“? Jaká kritéria by se měla použít? Rozhodujeme o tom my jako rodiče, úřad pro ochranu dětí, odborníci, nebo snad společnost? A kde je „seznam“ toho, co v rámci rodičovské péče je a není dovoleno?
 .
Zdá se, jako by ve společnosti panoval jistý strach z úřadu pro ochranu dětí, zejména mezi cizinci žijícími v Norsku. Mnoho lidí si vybaví kulturní rozdíly a ve skutečnosti nechápe, co se považuje za správné a co za špatné. Pokusme se podívat na některé z takzvaných hororových scénářů, o nichž někteří slyšeli, a na to, čeho by se lidé mohli bát.
 .
Co když jsem rodič pocházející z kulturního prostředí, ve kterém projevuji vroucnost a lásku k dětem tím, že s nimi spím v jedné posteli nebo je nechávám hrát venku pozdě do noci, protože v mém kulturním prostředí je to naprosto normální? Není to svoboda, kterou mám jako rodič? Co se stane, jestliže můj soused bude můj životní styl považovat za nepřijatelný a zašle úřadu pro ochranu dětí zprávu o znepokojení?
 .
Stane se to, že se uplatní článek 4-3, který stanoví, že úřad pro ochranu dětí má právo a povinnost provést šetření, a že rodiče nesmí odporovat. V rámci šetření může úřad požadovat soukromý rozhovor s dítětem. Jedná se o mimořádné důležité zákonné ustanovení, které má zajistit, aby byl život dítěte bezpečný, prostý násilí, zneužívání či jiných forem zanedbávání.
 .
Každý rodič ale ví, že děti někdy s rodiči ve věcech pravidel či chování nesouhlasí. Děti prochází různými fázemi vzdoru. Jedná se o naprosto přirozený a důležitý proces vytváření jejich vlastní vůle. Pokud problémy s úřadem pro ochranu dětí nastanou ve špatný moment, dítě nebo mladistvý si přirozeně budou na své rodiče stěžovat a možná dokonce zjistí, že konečně našli někoho, kdo si vyslechne jejich verzi příběhu. Děti úplně nechápou závažnost situace, a proto si mohou i vymýšlet, aby získali pozornost úředníka, který to myslí dobře. Jak si můžeme být jistí, že skutečně vyjde najevo pravda? Můžeme tuto „pravdu“ opřít výlučně o postřehy a sdělení získaná během pohovoru a dovolit soudu, aby následně rozhodl jen na základě těchto zpráv?
 .
Z úcty k lidem, kteří zažili hrubé pochybení systému, se musíme věnovat i následujícímu úhlu pohledu, i když bychom si přály, aby realita byla jiná. Musíme zdůraznit, že se jedná o výjimky, nikoli o pravidlo. Avšak právě tyto výjimky vyvolávají strach a nedůvěru k jedné z našich nejdůležitějších organizací.
 .
Po vyslechnutí dítěte odborník sepíše zprávu, která je posléze podkladem pro rozhodnutí o opatření. Přísná opatření začnou dřív, než si dítě stačí uvědomit význam svých slov. Toto je jedna z věcí, o které nám ve svém příběhu říkala i Ida. Litovala toho, co tazateli řekla o své matce.
 .
Policii je uloženo, aby dítě odebrala společně se zaměstnancem Barnevernetu, když je potřeba donucení. Podle neobhajitelného hororového scénáře policie poslušně vyrve zoufalé křičící děti z náručí matky či otce. Kromě toho, že v těchto situacích vzniká závažné a často doživotní trauma, jaký bude mít dítě v dalším životě vztah k policii a jiným autoritám? Články o „Skleněné dívce“ nám ukazují, jak je snadné vystavit děti tomuto traumatu, který by mnozí označili za zneužití ze strany úřadu pro ochranu dětí.
 .
Z příběhu „Lindy“ zveřejněného v Aftenposten se dozvídáme, jak ji jednoho dne v práci nečekaně zatkla policie a nasadila jí pouta přímo před kolegy, a to na základě podání zprávy o znepokojení kvůli tomu, že po pětiletém synovi hodila z pocitu marnosti ručník v momentě, kdy se nechtěl oblékat. Policie vyzvedla děti, které právě byly ve školce a ve škole, a okamžitě je umístila do nouzové náhradní péče. Proč? Protože Linda a její manžel byli podezřelí z toho, že se na nich dopustili násilí. Řízení bylo zastaveno, avšak teprve poté, co „Linda” přišla o práci, manžel si musel vzít nemocenské volno a děti byly celým zážitkem traumatizovány. Barnevernet jim po této události neposkytl žádnou psychologickou pomoc, museli si ji vyhledat sami.
 .
Někdy se děti opravdu zachrání z ničivých podmínek, které u nich doma panují. Ale nemohli bychom postupovat láskyplněji a uctivěji, možná i bez účasti policie?
 .
Typickým znakem demokracie je, že lidé jsou svrchovaní a mají kontrolu nad úřady. V jinak otevřeném a demokratickém Norsku jsme bohužel dopadli tak, že se dětem této demokratické zásady až příliš často nedostává. V případě Barnevernetu neexistuje tripartita moci, abychom my, svrchovaní lidé, mohli kontrolovat případná zneužití moci. Barnevernet má příliš velkou moc. Titíž pracovníci Barnevernetu mohou působit jako poradci a pomocníci a v následující chvíli rozhodovat o osudu dítěte. Případné rozhodnutí o umístění do pěstounské péče vydává Krajská rada pro ochranu dětí a sociální věci, při svém rozhodování však přikládá velkou váhu zprávě příslušného pracovníka o situaci dítěte. Rodiče musí svou schopnost pečovat o dítě dokazovat před soudem proti samotnému pracovníkovi Barnevernetu. Právní systém tak funguje naprosto opačně. Je totiž zcela nepochybné, že člověk by se měl považovat za nevinného, dokud se mu neprokáže vina.
 .
Jakmile je však rodič jednou zbaven péče, je velmi obtížné získat děti zpátky. Rodiny, které jsou naprosto zoufalé, mohou kontaktovat média, nicméně Barnevernet trvá na zachování mlčenlivosti a proto se ve většině případů o těchto obviněních nikdy nedozvíme. Kvůli zachovávání mlčenlivosti je obtížné posoudit, co se v daném případě skutečně stalo. Případ se proto nikdy nevyjasní.
 .
Skutečnost, že ochrana dětí není transparentní a může se chovat jako „policejní stát“, se stala předmětem hlavních zpráv po celém světě. Lidé se bojí, že jim budou děti odebrány, aniž by věděli, co udělali špatně, a aniž by se mohli bránit. To platí zejména pro rodiny zahraničního původu. V „norském systému“ se jen těžko pohybují i běžní Norové. Pro cizí rodinu, která si ani nestihla osvojit jazyk, je náhlé setkání s Barnevernetem nejen traumatizující, ale také naprosto nepochopitelné. Musí být snadnější získat informace o tom, co je „dobrá péče“, pokud člověk žije v Norsku. Kde jsou tyto informace a kdo zajišťuje jejich předání? Je to něco, čeho bychom mohli dosáhnout politickými prostředky, abychom v budoucnu předešli nešťastným nedorozuměním?
 .
Pokud nastane závažná situace, kdy se má za to, že život a zdraví dětí jsou v ohrožení, musíme v zájmu ochrany dětí akceptovat mimořádný zásah. Při zásahu bude respektováno soukromí rodiny a velká pozornost se bude věnovat právě těm nejmenším. Nikdy bychom však neměli podceňovat rodinné a biologické vazby, které v životě dítěte představují základní hodnotu. Tyto vazby není snadné nahradit novou dospělou osobou. Z tohoto důvodu jsme přesvědčeny, že umístění dítěte do péče jiné osoby než blízkých příbuzných či přátel a ve stejné komunitě je možné jen ve výjimečných případech, i kdyby se nabízela řešení, která jsou podle všeho kvalitnější. Barnevernet je povinen biologický princip respektovat, přesto však na případech zveřejněných v médiích vidíme, že tomu tak není vždy. Čteme o rodinách, které mohly být ušetřeny bolesti spojené s rozdělením, pokud by se jim dostalo pomoci doma. Co v těchto případech selhává?
 .
Dále by se dětem, které to potřebují, měla okamžitě nabídnout léčba traumatu, při které se dlouhodobě udržitelným způsobem zpracovávají emoce. Jako společnost nesmíme akceptovat podávání léků dětem jen proto, že nemáme dostatek zdrojů na řešení skutečných problémů. Tyto děti potřebují někoho, s kým si mohou s důvěrou promluvit, tj. odborníky na problematiku traumat. My přitom máme politiky, kteří považují za nutné podpořit financování psychiatrických institucí, avšak na děti a mladistvé v péči úřadu pro ochranu dětí zapomínají.
 .
Je přirozené, že člověk zablokuje emoce, které jsou v okamžiku vzniku příliš bolestné. Malou bolest je možné mírnit lehkými podněty, například cukrem či nikotinem. Větší bolest potřebuje silnější podnět, aby zůstala „pod pokličkou“. K tomu je možné jako formu samoléčby použít drogy a alkohol. Toto jednání můžeme kriminalizovat, nebo se můžeme zamyslet nad skutečnými potřebami a požádat o pomoc. Tyto děti a mladí lidé potřebují pomoc s řízeným odblokováním prostřednictvím uvolnění emocí, které potlačovali, a současně i sebejistého dospělého, který rozumí tomuto procesu i tomu, co se děje. K nápravě dojde jen tehdy, pokud někdo projeví zájem, aniž by současně dítě zavrhl nebo se náhle zřekl své odpovědnosti. Objetí, ochota naslouchat, někdo, kdo se nepokouší věci „spravit“, ale je prostě jen přítomen. Někdy může celý proces začít výbuchem vzteku. Pokud chcete opravdu pomoci, musíte v takovém případě prostě vydržet a nepoužít drtivou sílu.
 .
Z příběhu Idy jsme se dozvěděli, že někteří lidé byli schopni s ní komunikovat a snášet její bolest lépe než jiní. U dětí, které mají získat zpět důvěru v lidi i v život, je třeba tento přístup v průběhu doby opakovat. Ukazuje se, že skutečně pomoci mohou lidé, kteří mají respekt, empatii a čas. Množství nahromaděných emoci se poté sníží. Trestání a vynucování má opačný účinek a vede jen k další bolesti. Může také dítě utvrdit v přesvědčení, že ono samo selhalo. Je dobře známo, že děti si problémy svého okolí často kladou za vinu.
 .
Je tudíž zřejmé, že samotné vzdělání nestačí, člověk musí mít také patřičné schopnosti v oblasti vztahů, obrovskou empatii a lásku na základě vlastních zkušeností, z nichž čerpá. V této oblasti potřebujeme více zdrojů, abychom vyčlenili zaměstnance, kteří si troufnou obstát v tvrdých podmínkách a současně jsou starostliví a mají osobnostní předpoklady potřebné k tomu, aby mohli pomáhat traumatizovaným dětem. V těchto institucích příliš často pracují nekvalifikovaní zaměstnanci a asistenti.
 .
Nastal čas, abychom se znovu podívali na způsob, jakým v naší společnosti zacházíme s těmi nejslabšími. Barnevernet a jeho systém se musí naprosto změnit a musí zohledňovat novou dobu. Všechny lidské bytosti mají svou hodnotu plynoucí z jejich samotné podstaty. Měli bychom ocenit důležitou práci, kterou Barnevernet dělá. Ocenit každého, kdo zachraňuje životy a pomáhá rodinám k lepšímu životu. Barnevernet nepochybně dělá mnoho věcí správně. My se však musíme zaměřit na to, v čem selhává.
Víme, že vynucování vede ke vzniku traumat a velmi poškozuje jak postiženého jednotlivce, tak společnost. Násilné situace také vyžadují okamžitou nouzovou pomoc pro dítě a jeho rodiče. Když se děti nebo rodiče nevzdají bez boje, není třeba říkat, že něco může být špatně. Systém, který působí jako veřejný poskytovatel péče, musí být založen na lásce a úctě k člověku. Je to samozřejmé – ale ve skutečnosti tomu tak vždy není.
 .
V oblasti rozhodování ve věcech péče o dítě musíme zavést demokratické rozdělení moci, aby svrchovaní lidé mohli naši vládu kontrolovat. Není možné, aby tomu i nadále bránilo utajování. Existuje řada způsobů, jak zajistit anonymitu těchto případů. Při současném fungování však většina případů končí v soudním systému, který může svá rozhodnutí založit na chybných či subjektivních informacích, aniž by lidé měli možnost kontroly. Potřebujeme diskutovat o tom, jak by se dané pravomoci měly v budoucnu vykonávat a co budeme moci nabídnout potřebným rodinám a dětem.
 .
[ad#clanek-respo]
 .
Barnevernet se opírá o důvěru obyvatelstva. Jeho práci by měla charakterizovat právě důvěra, nikoli strach. Abychom toho dosáhli, musíme naslouchat i zaměstnancům sociálních služeb, těm, kteří vědí, kde je tlačí bota. Nejdůležitější však je, abychom naslouchali dětským odborníkům, tj. dětem a mladým lidem, kteří sami prošli systémem ochrany dětí a kteří říkají: „Děti a mladí lidé vědí o svém životě nejvíc. Mají stejnou cenu jako dospělí. Potřebují lásku, potřebují, aby se jim věřilo a aby je brali vážně.“
 .
Systém, jehož nejvyšším cílem je chránit nejlepší zájem dětí, toto musí zohledňovat. Zákon o ochraně dětí se musí změnit a zavést dělbu moci. Potřebujeme vnější orgán zastupující lidi, takový způsob najímání pracovníků úřadu pro ochranu dětí, který bude zohledňovat závažnost jejich práce, a finanční rámec potvrzující význam jejich práce.
 .
Jako zvolené zástupkyně Strany zelených žádáme okamžité zahájení restrukturalizace norského úřadu pro ochranu dětí na regionální i celostátní úrovni.
 .
ZDROJ 
.
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky