Normální vztahy s Moskvou nejsou prohra, ale nutnost

V okamžiku, kdy se Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa vracejí k diplomacii, zdrženlivosti a strategickému realismu, vládnoucí elita Evropské unie dává přednost eskalaci, ekonomickému sebepoškozování a trvalé konfrontaci s Ruskem.

Nic tuto morální a intelektuální degradaci nevystihuje lépe než nedávná snaha EU vyvlastnit zmrazená ruská státní aktiva. Brusel a Berlín agresivně tlačily na členské státy, aby schválily plán na zabavení ruského majetku v hodnotě až 210 miliard eur a jejich předání Ukrajině. Jde o frontální útok na principy suverenity a ochrany vlastnických práv, na nichž stojí globální finanční systém – a také důvěryhodnost samotné Evropy.

Už jen skutečnost, že byl tento plán brán vážně, ukazuje, jak daleko se evropští lídři vzdálili realitě. Konfiskace státních aktiv by vytvořil precedens, který by Evropu pronásledoval po desetiletí, narušil by důvěru mezinárodních investorů a vyslal signál, že právní záruky v Evropě platí jen tehdy, když se to politikům hodí.

Právě Belgie se paradoxně stala hlasem rozumu. Protože většina zmrazených ruských aktiv je držena společností Euroclear registrovanou na belgickém území, bylo jasné, že až Rusko napadne tuto konfiskaci v mezinárodní arbitráži, účty nebude platit Evropská komise, ale právě malá Belgie. Namísto uznání této legitimní obavy zvažovali představitelé EU, že Belgii jednoduše přehlasují a obětují národní suverenitu na oltář ideologické posedlosti.

To je dnešní Evropská unie: blok, který světu káže o právním státě, zatímco jej sám aktivně podkopává, kdykoli se mu to hodí.

Zatím poslední rozhodnutí padlo na prosincovém summitu EU v Bruselu. Po šestnácti hodinách se evropští lídři na konfiskaci ruských aktiv dohodnout nedokázali. Pro předsedkyni Komise Ursulu von der Leyenovou i pro Friedricha Merze, jenž se stále otevřeněji profiluje jako agresivní zastánce konfrontace s Moskvou, to byla ponižující porážka.

Protože se nepodařilo ruská aktiva ukrást, EU se shodla na „nouzovém“ plánu založeném na 90 miliardách eur společného evropského dluhu – penězích, které budou převedeny do Kyjeva bez naděje, že jednoho dne budou splaceny. To není pomoc, ale systematický transfer prostředků evropských daňových poplatníků na válku, kterou Evropa už prohrála.

Výjimky přesto existují. Česko, Maďarsko a Slovensko odmítly následovat Brusel. Andrej Babiš, Viktor Orbán a Robert Fico se postavili proti konfiskaci aktiv, nekonečnému zadlužování a věčné válce. Tím jasně ukázali suverenistickou, mírově orientovanou vizi, která v celé střední Evropě postupně získává širokou podporu a která chápe jednoduchou pravdu: Evropa nemůže budovat svou budoucnost na démonizaci svého největšího souseda.

Není náhodou, že tento posun se časově shoduje s jasnými signály z Washingtonu. Trumpova administrativa dala zřetelně najevo, že podpoří vlastenecké síly v Evropě, které jsou ochotny zpochybnit liberální dogmata a nekonečnou válku. Poprvé po mnoha letech už evropští disidenti nejsou izolovaní. To, co Brusel skutečně děsí, není Rusko. Je to možnost, že si evropští občané uvědomí, že existuje i jiná cesta.

Evropští progresivisté a liberální globalisté propadli kolektivní hysterii. Každý, kdo zpochybní eskalaci, je označen za nemorálního. Každý, kdo mluví o vyjednávání, je obviněn ze zrady. Výsledkem je zahraniční politika řízená nikoli výsledky, ale emocionální konformitou a ostentativním rozhořčením. Evropští lídři nekonečně hovoří o hodnotách, ale ignorují důsledky.

Donald Trump popisuje Evropu jako upadající skupinu zemí ovládanou slabými lídry. Reakce Evropské komise byla čistou negací reality: její zástupci vyjádřili vděčnost za „vynikající lídry“, počínaje samotnou von der Leyenovou. Nic lépe neukazuje propast mezi evropskou vládnoucí třídou a občany, které údajně zastupuje.

Mezitím se realita neodbytně hlásí o slovo. Friedrich Merz nyní otevřeně přiznal to, čeho se mnozí obávali: jednotky NATO by se na Ukrajině mohly přímo zapojit do bojů s Ruskem. Už nejde o hypotetické riziko. Je to logický konec současného evropského kurzu. Eskalace plodí eskalaci. Červené linie mizí. To, co začalo jako podpora jedné východoevropské zemi, se krok za krokem blíží přímé konfrontaci mezi jadernými mocnostmi.

Současně Evropa pokračuje v ekonomické sebevraždě. Před několika dny velká většina poslanců Evropského parlamentu hlasovala pro zákaz dovozu ruského plynu od konce roku 2027. Opět to bylo prezentováno jako cesta k nezávislosti a prosperitě. A i tentokrát to přinese pravý opak. Ceny energií budou růst. Průmysl bude dál slábnout. Běžní Evropané budou platit víc za horší život. Proto už také Maďarsko a Slovensko oznámily právní kroky proti tomuto rozhodnutí.

V kombinaci s radikální zelenou politikou a kulturním progresivismem není tato agenda jen chybná – je sebevražedná. Evropa se proměňuje v prostor ekonomické stagnace, sociálního napětí a strategické bezvýznamnosti.

Na tomto pozadí nepůsobí Trumpův přístup k Rusku šíleně, ale zcela racionálně. Washington si stále více uvědomuje, že nekonečná zástupná válka neprospívá nikomu – a už vůbec ne Ukrajině. Cíl Trumpovy administrativy je jasný: ukončit válku, stabilizovat region, rekonstruovat Ukrajinu tak, aby v ní lidé mohli vést normální život, a obnovit pragmatickou spolupráci s Ruskem.

Tak vypadá odpovědná velmocenská politika. Tento realismus se promítá i do globálního uspořádání. Lítost Bílého domu nad vyloučením Ruska ze skupiny G8 a otevřenost novým formátům – pětici Spojených států, Číny, Ruska, Indie a Japonska – odrážejí střízlivé hodnocení mocenské reality. To jsou státy, které utvářejí globální politiku. Evropská unie mezi nimi není. Unie se svou arogancí a sebeklamem vyloučila sama. Tím, že strategii nahradila ideologií a politické vůdcovství byrokracií, učinila sebe sama bezvýznamnou.

Realita je prostá: Evropa může z americko-ruského sbližování jedině získat. Mír by znamenal levnější energii, oživený obchod, snížení bezpečnostních rizik a prostor k řešení domácích problémů. Normální vztahy s Moskvou nejsou ústupkem, ale nutností.

Přesto Brusel s ohromující zarputilostí míru vzdoruje. Proč? Protože mír by vedl k účtování. Odhalil by léta katastrofálních omylů. Rozbil by mýtus morální neomylnosti, kterého se evropská vládnoucí třída tak zoufale drží.

Pokud Evropa nepřehodnotí svůj směr, pokud neopustí svou posedlost válkou a nevrátí se k diplomacii, bude její úpadek pokračovat. Nepřítelem Evropy není mír, ale popírání reality.