7.1.2016
Redakce
0
Kategorie: Historie

Nesmyslnost anarchokomunismu

Sdílejte článek:

HYNEK RAJCHENBERK 07|01|2016

V zásadě mají anarchokomunisté tři možnosti, jak organizovat svoji společnost. První možnost je ta, že navrhují provozovat moderní ekonomiku čistě automatickým registrem “potřeb” v nějaké centrální databázi. Tak je tomu například v případě Partekonu. Tvůrce Partekonu Michal Albert napsal, že: „Místní návrhy se spojí s ostatními a vytvoří se tak návrhy reprezentující městskou část, celou obec a tak dále. Každá rada musí vždy návrh vzešlý z předchozí úrovně schválit nebo zpochybňovat tak dlouho, než je připraven k předání dál.“ Podobně to proběhne i ve výrobní sféře. Pracující zváží informace za minulý rok (souhrnné údaje o výrobě a změny oproti původnímu návrhu) a prognózy mediačních úřadů, prodiskutují nápady, jak zlepšit pracovní život, a své osobní náměty zanesou do prvního návrhu svého podniku.

[ad#clanek-respo]

Návrhy se pak opakovaně projednávají, dohadují a schvalují na úrovni daného subjektu. Jinde o hlasování mezi konečnými plány Albert uvádí, že každý bude hlasovat pro jeden z pěti navrhovaných plánů. Po prvním hlasování se dva návrhy s nejmenším počtem hlasů vyřadí. Mediační úřad zbývající tři upraví a vezme přitom v úvahu relativní váhu hlasů. Druhé hlasovací kolo vyřadí ten plán, který z posledních tří získal nejmenší přízeň. Pak se poupraví poslední dva a volí se naposled. Vybraná alternativa ještě není konečným plánem, ale použije se k výpočtu očekávaných indikativních cen, celkového hospodářského produktu, tempa růstu, průměrného objemu práce a spotřeby a výstupů týkajících se zboží individuální spotřeby [1]. Je jasné, že pokud nemá jít o nějakou formalitu, ale o něco čím se mají anarchokomunistické komunity při výrobě řídit, bez ohledu na to jak hlasovali, či co si myslí, tak výroba dle centrálního plánu či registru potřeb musí být někým a nějak vynucovány, jinak nejsou k ničemu. Čím se však takový systém bude lišit od státního socialismu a jak v něm bude naloženo se svobodou jednotlivce ohledně jeho zaměstnání? Vrátili jsme se zde ke klasickému státnímu socialismu.

Další možností jsou anarchokomunistické komunity, které jsou sice spravovány anarchokomunisticky a může být v nich přítomno i místní či lokální plánování, ale obchodní vztahy mezi sebou tyto komunity nijak ošetřeny nemají a zůstávají ve stavu anarchismu. Přesněji ve stavu svobodného trhu. Tím lze sice odstranit ekonomickou kalkulaci, ceny a soukromý majetek uvnitř těchto komunit, ale navenek tomu tak nebude. A mezikomunitní obchod bude založen na ekonomické kalkulaci, cenách a majetek se na něm bude jevit jako soukromý družstevní majetek. Tím se však anarchokomunisté nedokážou zbavit trhu, který jinak většinou nenávidí. 

Třetí možností jsou samozásobitelské anarchokomunistické komunity. Taková komunita třeba o několika tisích lidech by neudržovala žádné obchodní vztahy s jinými komunitami. Tím by byl potlačen trh mezi těmito komunitami. To by však znamenalo, že by nebylo možné dovést řadu věcí a vše by si tato komunita musela vyrobit sama. Znamenalo by to také rozbití dělby práce a úpadek této komunity do velké chudoby. Něco by vyráběla tato komunita velmi neefektivně čili draze a v malém rozsahu sama. Jako jsou potraviny, jednoduší oblečení, cihly, motyky, kola atd. Ovšem za předpokladu, že by se na jejím území nacházely vůbec dané suroviny (železo, písek, kámen) a zemědělské pozemky. Něco by vůbec nezvládala vyrábět a lidé v této komunitě by se musely obejít bez takovýchto komodit. Zde by šlo o dopravní prostředky (autobusy, vlaky, sanitky), léčivo, některé druhy potravin, počítače, elektronika, asfalt, porcelán, káva, bavlna, plasty, tropické ovoce a mnoho a mnoho věcí. Navíc v případě třeba neúrody by zbyla lidem jistota hladu (hladomory zmizely s rozvojem rozsáhlého dálkového obchodu). Tato možnost je tedy pro dnešní dobu zcela absurdní, možná tak vhodná pro středověkou vesnici.

Shreneme-li to, tak první možnost je převlečeným státním socialismem, který s anarchií a principem neagrese nemá nic společného. Třetí možnost je zcela absurdní. Zbývá možnost druhá, která však spoléhá v určité míře na trh. Což však moc nekoresponduje s komunismem. Navíc co se stane, pokud nějaká komunita opustí princip komunismu a příjme princip soukromého vlastnictví výrobních faktorů. Taková komunita bude mnohem výkonější. M. N. Rothbard ve své slavné knize „Ekonomie státních zásahů“ ukázal, že firma vystavěná na principu demokratického hlasování je ve velmi nevýhodném konkurenčním postavení: „Podíváme‐li se na tuto věc jako na tržní fenomén, představuje “demokratické hlasování” (každý člověk má jeden hlas) princip spotřebitelského “družstva”. Empiricky bylo opakovaně prokázáno, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem, obzvláště tehdy, jsou‐li si obě formy rovny před zákonem.“ [2].

[ad#clanek-respo]

K tomu Rothbard přidává jedno vysvětlení: „Jestliže každý majitel dostane pouze jeden hlas bez ohledu na to, kolik peněz do projektu investoval (a zisky se dělí tímtéž způsobem), neexistuje totiž motivace k investování více kapitálu, než investují ostatní. Ve skutečnosti jsou motivace přesně opačné. Toto stavení překážek investicím významně působí proti družstevní formě podnikání.“ [3]. Větší bohatství takovýchto komunit bude lákat nové příchozí, více nových příchozích bude zvyšovat dělbu práce v těchto komunitách, což bude spolu s větší motivovaností k úsporám a investicím, vést k většímu hospodářskému růstu, což povede k většímu uspokojení potřeb obyvatel takovýchto komunit. Žijeme ve světě vzácnosti a hospodárnost má své podstatné místo v lidském pokolení. Čili ne každý se přestěhuje do takovéto komunity, ale těch lidí bude hodně. Anarchokomunistické komunity se budou zmenšovat a upadat. Co na to anarchokomunisté? Spokojí se s tím anebo sáhnou ke zbraním? Pokud udělají první, tak budou okrajovou záležitostí, pokud přistoupí k druhému, tak se stanou útočnými etatisty a přestanou být anarchisty. Ať tak či tak anarchokomunismus téměř zanikne.

[1] Vize Partekonu a její kritika, s. 41 a 42.

[2] Rothbard, s. 282.

[3] Ibid, s.282, pozn. 90.

Literatura:

  1. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80‐86389‐10‐3.
  2. Vize Partekonu a její kritika. Brno: Institut Eugena von Böhm‐Bawerka, 2014.
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 4,20 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky