Nejvzrušivější kauza v ekonomii: Kauza majáky a nové důkazy

Dařilo se jim i bez státu

Tento mem si žil svým životem až do roku 1974. Tehdy se Ronald H. Coase rozhodl vstát z křesla a podívat se, jak to bylo opravdu (i když to pravděpodobně znamenalo jen sednout si do jiného křesla ve velké londýnské knihovně). No a tam objevil neuvěřitelnou věc — velká část majáků postavených v Anglii do počátku 19. století byla soukromá. Postavili je, provozovali a financovali soukromí podnikatelé s cílem dosáhnout zisku. A celé to navíc fungovalo poměrně efektivně, až do zestátnění v první polovině 19. století.

Jak podnikatelé dokázali tento zázrak? Jednoduše: financování majáků spojili s poplatky za zakotvení v přístavu. Samotným účelem majáků je navigovat loď nebezpečnými vodami v blízkosti břehu, když se blíží do přístavu. Služby poskytování majáků a přístavů jsou tak komplementární. Jeden bez druhého funguje jen těžko. A zároveň poplatku za přístav se nelze vyhnout — na rozdíl od majáků. Stačilo tyto dvě služby svázat a bylo po problému. Mohly se začít přepisovat učebnice. Ale nezačaly. Paul Samuleson nové poznatky nereflektoval a také v dalších vydáních své učebnice používal příklad majáků jako veřejného statku dále.

V jedné posteli s králem

A možná udělal dobře. V roce 1993 se totiž objevil nový článek, který se podíval ještě trochu podrobněji, jak to bylo s těmi majáky v Anglii. A objevil nehezké věci. Soukromí poskytovatelé majáků spali v jedné posteli s králem a jeho agenturami. Ano, Coase měl pravdu, že mnoho majáků postavili soukromníci, ale formu, jakou to dělali, bychom dnes spíše nazvali projekty PPP. Na Slovensku nechvalně známé jako PPP-projekty.

Soukromník si nejdříve poslal žádost o vybudování majáku, král mu následně udělil patent s monopolem na danou oblast, stanovil poplatky a dokonce je i vybírali královi výběrčí daní. Později se dokonce mezi soukromníka a krále vtěsnala další veřejná agentura. Cech námořníků, který postupně získal monopol na udělování patentů. Nazýval se Trinity House. Poslední hřebík do hrobky Coaseova článku zatloukl o pár let později článek, který zkritizoval i samotnou účinnost tohoto systému. Poplatky byly vysoké, složité a profitoval z toho hlavně cech, král a provozovatelé majáků. A už v menší míře spotřebitelé a námořníci.

Trochu jiné řešení

V tomto bodě kauza majáků na dekádu zamrzla. Tento rok se však objevily nové důkazy. A ty usvědčují ekonomy z předchozího odstavce, že neodvedli svou práci dobře. Byli jako ten pán z vtipu, který hledal v noci klíče pod pouliční lampou, i když je ztratil někde jinde — s odůvodněním „že tady je aspoň světlo“. Nedávno se dva mladí výzkumníci podívali i mimo světla majáků. A našli něco zajímavého. Majáky nebyly jediný způsob jak se orientovat v noci u břehů pevniny. Existovalo i něco jako „plovoucí majáky“ — lodě se světlem na stožáru. A ve svých dvou nových studiích zmapovali příběh anglických podnikatelů, kteří na počátku 18. století s tímto nápadem přišli. A na rozdíl od svých konkurentů s klasickými majáky fungovaly čistě na dobrovolných principech bez obcování s veřejnou mocí. Dokonce můžeme tvrdit, že fungovaly navzdory existenci krále a jeho agentur. Jak to dokázali? A proč se o tom nedočetli Coase a ostatní?

V první řadě podobně jako jejich předchůdci spojili podnikatelé poskytování veřejného statku — světelné lodě se soukromým — zakotvení v přístavu. Na rozdíl od konkurentů však neměli monopolní povolenku ani výběrčí daní. Měli jen reklamu po všech hospodách, kavárnách a novinách. A kromě zpětného žádání poplatků přišli i s „předplatným“. To je totiž další způsob, jak může podnikatel vyloučit neplatiče ze spotřeby veřejného statku — nevyrobit ho.

Podnikatelé se svítící lodí přesvědčili námořníky, že jejich vynález dokáže vyřešit problémy u problematického břehu (ne všude se dá postavit maják). A dali jim možnost předplatit si jejich služby. S informací, že pokud tak neučiní dost z nich, tak žádná loď se světlem nebude.

Kromě toho, že jejich loď byla flexibilnější než maják, byla i výrazně levnější. To znamenalo, že podnikatelům k dosažení ziskovosti stačila menší úspěšnost při vybírání poplatků a zároveň si účtovali menší poplatky.

A do toho aplikovali i šikovnou cenovou diskriminaci — což byl další nástroj jak motivovat (potenciální) černé pasažéry, aby neskrývali svou ochotu platit. Od větších, ziskovějších lodí žádali větší příspěvky než od menších, nekomerčních. První svítící loď fungovala tak dobře, že podnikatelé hned rozjeli sbírky na budování dalších. Tehdy se však objevil problém. A nebyl to učebnicový problém z kapitoly o veřejných statcích, ale problém z kapitoly o rent-seeking a politikaření.

Kdo ve skutečnosti selhal?

Obžalovaným v této nové kauze je zmiňovaný námořnický cech Trinity House. Ten postupně v 16. a 17. století získával stále další monopolní výsady. Začalo to právem na regulování a vytváření orientačních značek na moři, právem na licencování přístavních lodivodů, kteří pomáhali lodím zakotvit a později právem na budování bóji a majáků. Z Trinity House se tak stala klíčová agentura, která si hlídala svůj těžce vylobbovaný monopol na vydávání povolení.

Podnikatelé se svítící lodí si toho byli dobře vědomi. Před nimi agentura zrušila už množství iniciativ, které chtěly obejít ji nebo krále. Proto si namísto patentu na maják zažádali o klasický patent na vynález, do kterého uvedli, že na trh plánují přinést nový druh světel. Zpočátku tak unikli radaru Trinity House, ale to trvalo jen půl roku.

Hned potom spustil Trinity House právnicky útok všemi směry. Výsledkem bylo, že král původní patent stáhl a loď se světlem začala plout v nelegálních vodách. A plula v nich ještě následující dva roky. Nakonec však podnikatelé kapitulovali a aplikovali starou, dobrou taktiku — jestliže je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Rozhodli se zaplatit Trinity House poplatek za povolenku a tím získali monopol na svůj provoz. A pevně stanovené poplatky, za jejichž vybírání odpovídali úředníci.

Historická analýza si nemůže být nikdy 100% jistá svými závěry. Ale tato poslední kauza ukazuje, že čistě soukromé poskytování veřejného statku bylo s velkou pravděpodobností možné. Stačilo nedefinovat „trh s navigací“ příliš úzce a podívat se i mimo klasické majáky.

Otázkou zůstává, jaké jiné a inovativní způsoby kooperace by podnikatelé objevili, kdyby Trinity House nezískala monopol na poskytování doplňkových soukromých služeb jako lodivodství či zatěžování spodku lodě pytli pro lepší manévrovatelnost.

V každém případě historie lodní navigace u břehů Anglie ukazuje, že při interpretaci událostí se kromě selhání trhu musíme dívat i na selhání státu. Ta hrála větší roli, než by předpokládali autoři učebnic.

 [ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Róbert Chovanculiak, Iness.sk