Nejisté zdraví Angely Merkelové

Během pár týdnů se to stalo již potřetí: německá kancléřka se před běžícími kamerami roztřásla po celém těle. Nejprve na návštěvě Ukrajiny. Tehdy se to vysvětlilo horkem a nedostatkem vody. Podruhé v zámku Bellevue, kde spolkový prezident Steinmeier jmenoval do funkce nového ministra spravedlnosti. Oficiálně mělo jít o psychologický problém. Potřetí se situace opakovala během přijetí finského premiéra v Berlíně – a zdůvodnění je to samé co předtím: psychologický problém.

Stačí se porozhlédnout kdekoliv po německém internetu, aby člověk viděl, že takovému vysvětlení hodně Němců nevěří. Někteří z nich si dokonce kladou řečnickou otázku, kolikrát se taková epizoda přihodila mimo záběr kamer. Jenže co s tím? 

Takové dispečery pro nejvýše postavené politiky ovšem státy nemívají. Byla by to až příliš snadno zneužitelná pozice. V zásadě se spoléhá na nepsaný zákon: kdo má skutečně vážné potíže, měl by rezignovat sám od sebe. Neučiní-li tak, nebývá k dispozici mnoho mechanismů, jak jej přimět k přehodnocení situace.

Asi nejznámějším případem, kdy se tak nestalo, byly zdravotní potíže amerického prezidenta Woodrowa Wilsona těsně po skončení první světové války. Wilson zmizel v říjnu 1919 z veřejného života a začal komunikovat se zbytkem USA jen prostřednictvím své ženy Edith. Zhruba čtyři měsíce se dařilo tajit pravdu před veřejností, nakonec ale stejně vyšla najevo: prezident utrpěl těžkou mrtvici. Ani poté se však nenašel nikdo, kdo by byl ochoten zahájit formální proces zbavení úřadu a Wilson „dosloužil“ v Bílém domě až do nástupu nově zvoleného prezidenta Hardinga roku 1921. Mělo to vážné důsledky. Kongres USA se rozhodl nepřipojit k nově vzniklému Společenství národů, čímž váhu této organizace značně oslabil.

Vůči Wilsonovi je na tom kancléřka Merkelová dobře. Stále ještě létá po světě a setkává se s jinými politiky. Přesto její potíže vyvolávají nejen v Německu značné znepokojení a nedůvěru, stejně jako její odmítnutí odpovědět na otázku, zda situaci konzultovala s lékařem.

Toto odmítnutí je podle mého názoru velká chyba. Problémy, které dnes politika v Evropě má, se vesměs zakládají na vnímaném nedostatku transparentnosti a upřímnosti; a způsob, jakým kancléřský úřad přistupuje k potížím nejmocnější ženy kontinentu, tento pocit jedině posiluje.

I kdybychom připustili, že jde opravdu jen o psychiku – neměl by takový pacient dostat předepsán aspoň klidový režim?

Autor: Marian Kechlibar