Nejen klima aneb o politice nadřazenosti

Začneme tedy oním nešťastným klimatem, respektive klimatickými změnami údajně způsobených lidskou činností. Celé současné klimatické šílenství není ničím jiným než již x-krát využitou politikou nadřazenosti. Jediným dokladem, že je lidstvo odpovědné za klimatické změny, je korelace mezi růstem koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře, a tak zvanou průměrnou (střední) teplotou na Zemi. Klimatologové naprosto rezignovali na vliv Slunce, respektive jeho záření a věda (spíše bych volil termín pavěda) se zcela koncentrovala na to, že kysličník uhličitý je jednoznačně (stoprocentně) odpovědný za změny klimatu. Kritiku současné klimatologie jsem podal v článku Povrchová teplota planet je funkcí záření Slunce a odkazuji rovněž na práci amerických vědců, podle nichž povrchová teplota planet je funkcí atmosférického tlaku plynů atmosféry (de facto hmotnosti plynného obalu planety), které planetu obklopují. Politici bystře pochopili již před desítkami let , že se na záchraně planety nechají vyhrát volby a výuka o tak zvaném globálním oteplování alias klimatické změně v důsledku činnosti lidstva již ovlivnila minimálně dvě generace a důsledkem je například aktivismus mladých lidí, z nichž média nejvíce propagují Gretu Thunbergovou. Západ pak politiku klimatických změn nadřadil nad vše ostatní a politici na Západě slibují i v současné době, že splní závazek redukce vypouštění kysličníku uhličitého průmyslem i v dnešní situaci v důsledku války na Ukrajině a závislosti EU na ruském plynu.

Že byla a je politika nadřazenosti příčinou válek, dokládá historie minulého století. Nejprve se v průběhu 1. světové války dostali v tehdejším Rusku k moci komunisté pod vedením Vladimira Iljiče Lenina a Rusko prošlo terorem, který připravil o životy doslova miliony lidí. Vrcholu politiky nadřazenosti komunistů v tak zvaném Sovětském Rusku a později v Sovětském svazu bylo dosaženo za vlády Josipa Vissarionoviče Stalina. Komunisté se zaklínali právy dělnické třídy, které nadřadili nad vše ostatní a důsledkem nakonec byl teror proti těm, kteří tento pohled na svět nesdíleli nebo byli komunisty považováni za třídního nepřítele.

Porážka Německa a tvrdé podmínky válečných reparací uvalených na Německo po I.světové válce jsou podle převažujícího názoru historiků příčinou vzniku fašistického, respektive nacistického režimu v Německu. Adolf Hitler postavil svou politiku na nadřazenosti árijské rasy nad ostatními rasami. Rozpoutal II. světovou válku, když postupně ovládl celou kontinentální Evropu a zahájil likvidaci Židů v koncentračních táborech. Teprve přepadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci se po počátečních německých úspěších proměnilo v porážku Německa, a to zejména zapojením USA do II. světové války po japonském útoku na Pearl Harbor.

Komunisté díky porážce Německa ovládli všechny země, které během II. světové války osvobodila Rudá armáda, a systém politiky nadřazenosti dělnické třídy a její vedoucí síly-komunistické strany – se etabloval v celé východní Evropě. Teprve nástup Michaila Gorbačova do pozice generálního tajemníka KSSS změnil priority politiky SSSR a tato politika pak vedla k rozpadu sovětského bloku, a nakonec i Sovětského svazu.

V souvislosti s rasovou nadřazeností nelze samozřejmě opomenout “klasický” rasismus a otrokářství v USA. S jeho následky se potýkáme dodnes, dnes spíše s rasismem “naruby”, když se uplatňuje dlouhodobě politika “pozitivní diskriminace”. Naprosto typickým příkladem je jmenování nové tiskové mluvčí Bílého domu před několika týdny. Nevíme sice, jakou má pro pozici tiskové mluvčí kvalifikaci, ale média přinesla zprávu, že je to černoška a lesba.

V devadesátých letech prošly státy bývalého SSSR novým vývojem. Pobaltské státy se ihned orientovaly na Západ a staly se členy EU, Rusko prošlo těžkou ekonomickou krizí a ztratilo punc světové velmoci. Svět se stal ze dne na den monopolárním s jasnou dominancí USA. Čína se teprve začala otevírat světu a uchovala si komunistickou vládu, ale přešla v ekonomice na „kapitalismus“ pod dohledem vládnoucích komunistů.

Dnes se situace opět změnila. Rusko spolu s Čínou se hlásí o svá velmocenská práva. Rusko odmítlo politiku Západu ve vztahu k Ukrajině a rozhodlo se Ukrajinu vojensky zlikvidovat. Válka na Ukrajině je tak válkou Ruska proti Ukrajině podporované Západem a mohla by v případě další eskalace přerůst v konflikt světový. Podobně, Čína je už ekonomickou velmocí, která výrazně konkuruje USA a dnes předvádí svaly ve vztahu k Tchaj-wanu. USA tak bojují obrazně na dvou frontách, proti Rusku a Číně, které spolu uzavřely strategické partnerství.

Nejde opět o nic jiného než o politiku nadřazenosti, kdy se Rusko a Čína nechtějí spokojit s rolí druhořadých velmocí a chtějí výrazně oslabit vliv USA ve světě. Ekonomové tvrdí, že Čína už má v hrsti řadu afrických států, jejichž dluh vůči Číně je již nesplatitelný. Rusko se rovněž v Africe angažuje ve státech, které nejsou nakloněny politice USA.

Západ obecně má nyní na výběr mezi dvěma možnostmi a obě jsou pro Západ kritické. Buď bude pokračovat v politice záchrany klimatu za cenu drahých investic a současně bojovat , a to doslova, na dvou frontách s Ruskem a Čínou, nebo akceptovat vzestup Ruska a Číny za cenu výrazného oslabení Západu a USA zvláště. První cesta je ekonomicky natolik drahá, že hrozí dlouhá ekonomická recese, a zástupná válka s Ruskem prostřednictvím Ukrajiny a s Čínou o postavení Tchaj-wanu může dále posílit rusko-čínskou osu. Rizikem se stává i možnost vzniku vážného konfliktu mezi Ruskem a NATO. To samé hrozí v případě Tchaj-wanu, který může přerůst v čínskou invazi na ostrov.

Domnívám se, že existuje ještě jedno řešení, které by mohlo dalšímu vývoji výrazně pomoci. Vrátit se k jednacímu stolu s tím, že hegemonie USA končí. Ona už de facto skončila, pouze si to americká vláda nechce připustit. Znamenalo by to dle mého soudu pozitivní nadřazení zájmu o mírovou budoucnost světa. A to považuji za jedinou přijatelnou variantu nadřazenosti pro osud lidstva.