Nedemokratická demokracie (9)

Svoboda a společnost

Libertariáni, zejména ti, kteří si sice přečetli Hayeka, Rothbarda, Hazlitta i anarchokapitalistu Hoppeho, ale nepřipouští si, že absolutní svoboda typu „já pán, ty pán“ je v dnešním světě už prakticky nerealizovatelná, se rádi zaštiťují zjednodušeným pravidlem, že demokracie je synonymem pro etatismus a proto je zavrženíhodná.

Nějak si nechtějí připustit, že ne každý jedinec je ochoten dobrovolně nést svou kůži na trh a riskovat, svobodu ani nepokládá za příliš cennou a mnohý z nich, zpohodlnělý moderním světem a „státem blahobytu“ (a vědom si svých nedostatků i slabostí), rád přenechá odpovědnost jiným. Já sice rozumím tomu, že (a proč) bojují libertariáni za svou pravdu. Jenže někteří z nich až příliš rádi dávají najevo, jací hlupci jsou to, kteří jejich (jedinou) pravdu odmítají, nebo ji nejsou ochotni akceptovat.

Svobodu není možné člověku vnutit jen poukazem na to, že je hloupý, když ji nechce. Těch skutečně odvážných a svobodomyslných lidí je v dnešních společnostech málo, odhaduji tak 3–5 %. Navíc na rozdíl od levých progresivistů, neumějí používat metodu Overtonova okna. A to ani nezmiňuji řevnivost mezi jejich jednotlivými odnožemi a klony.

Dokud budou mít libertariáni ve své výbavě NAP jako výchozí princip, pak jejich snaha o nastolení jejich představy svobodné společnosti zůstane zcela marginální, zůstane stejnou utopií, jako komunistům zůstala utopií jejich vize vytvoření nového člověka. A pokud snad princip neagrese opustí, pak Pán Bůh s nimi.

Už od nepaměti se společnosti přirozeně vertikálně strukturovaly. Od pradávna se lidé sdružovali do tlup, kde pravděpodobnost přežití byla vyšší a život v důsledku dělby práce pohodlnější. I ty nejprimitivnější tlupy si volily svého náčelníka, anebo si náčelník svou vůdčí pozici dobyl. Stejně tak spontánně vznikaly rady starších či jiné poradní sbory, ve kterých byla zastoupena spíše elita společnosti nebo rodu. A drtivá část průměrné a nepříliš průbojné společnosti uznávala, že je lepší, pokud bude vedena někým schopnějším. Kdo neuznal, v lepším případě musel odejít, v horším byl donucen.

Obdobu můžeme nacházet v podnicích a firmách, kde se rovněž vytváří přirozená vertikální struktura. Někteří zaměstnanci jsou šikovní a činorodí a stačí jim jen naznačit, co je potřeba udělat, jiné musí nadřízený k práci dostrkat a ještě pečlivě kontrolovat, zdali nedělají víc škody než užitku. A samozřejmě na vrcholu stojí někdo, kdo celý ten čurbes řídí a snaží se obstát v konkurenčním v boji.

Tam, kde zaměstnanci (i nevalných schopností) pochopí, že úspěch „šéfovy“ firmy je zároveň i jejich úspěchem, je méně pravděpodobné, že budou svou prací činnost ostatních sabotovat. A přirozeně respektují, že vrátný nebo svačinářka jen těžko mohou řídit firmu odpovědně. Opačný případ vidíme, když se do chodu firmy zařadí přespříliš demokratické principy, rozhodovací pravomoci jsou kolektivizovány a praxe nám jasně ukazuje, že tyto firmy, byť tak jednoduché, jako je kavárna, končí rychle v hlubokých ekonomických problémech.

No a pak tu máme, a to nijak nezastírám, nejméně tři další „prodemokratické“ skupiny: ty, kteří se někde dočetli Churchillova výroku, že je demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobu vládnutí, a už moc nepřemýšlí, jakou podobu ta demokracie má. Zpravidla se spokojí s tím, že mohou periodicky chodit k volbám, aniž by tušili, že jen máloco mohou změnit, že jen mění své „otrokáře“.

Druhou pak skupinou jsou ti, kterým takováto demokracie velice vyhovuje, protože jim umožní velice snadno dobýt moc a diktovat ostatním svoje představy dobra, a je jim vcelku jedno, jaký habitus na sebe navléknou, aby tuto moci uchvátili. Tito deprivanti neumí pochopit, že jiným ubližují.

No a třetí skupinou jsou ti, kteří si dobře uvědomují, že demokracie také může být jen jiným nástrojem třídního boje, ti, kteří se v podstatě nesmířili s pádem systému před 30 lety, litují, že stát už nevlastní všechny podniky, soukromé podnikání a kapitalismus pokládají za zločinný a přežilý systém, a jsou rádi, že existuje ústřední moc, která těm darebákům dokáže znepříjemňovat život a šlapat na krk a oni si nemusí špinit ruce.

To jen tak v kostce a pro úplnost…

Není to ale demokracie en bloc, kterou je třeba zcela zatratit, ale její pokleslá, tuze centralizovaná forma, kdy rozhodovací proces je velmi vzdálen od člověka, který svou moc delegoval, ale není vyňat z jejích unifikačních dopadů, demokracie osobující si právo rozhodovat o nejsoukromějších otázkách lidského života.

Právě zastupitelská demokracie s všeobecným a rovným volebním právem nejvíce tenduje k principu demokratického centralismu a dříve nebo později k vybudování nějaké formy socialismu, zatímco myšlenky a principy individualismu a odpovědnosti za vlastní život jsou dehonestovány, vytěsňovány na okraj společnosti a nakonec se ocitají zcela mimo demokratický rozhodovací proces.

Volební právo

V tomto místě je třeba se pozastavit. Všeobecné a rovné volební právo? Pomněte, že Švýcarsko otálelo s volebním právem žen až do roku 1971! A to zřejmě ne proto, že by je pokládalo a priori za hloupé a proto neschopné volit. Samozřejmě, na volební právo žen nikdo dneska sahat nehodlá. Jinak ale zní otázka, jestli má být úplně všeobecné a úplně rovné. Vždyť už dnes, podle platného zákona, všeobecné není. Víme, že volební právo nemají nezletilci, jedinci ducha mdlého, nesvéprávní.

Takže je přinejmenším k úvaze, zda některým skupinám dále volební právo omezit anebo alespoň snížit jeho váhu. Umím si dost dobře představit, že lidé, kteří jsou odkázáni svým platem na stát, budou mít velmi dobrý důvod volit takové politické zástupce, kteří jejich příjmy neohrozí, či je spíše zmnoží. To je taková pěkná korupce na cizí náklady… Společnost by potom v nějakém zlomovém bodě (a je otázkou, jestli už v něm nejsme) získala charakter laviny, která by už nebyla k zastavení.

Docela rozumným krokem by tedy bylo omezit volební právo těm lidem, kteří ke společenskému bohatství přispívají pouze formálně anebo doslova negativně, jen je konzumují (a ne bez výjimky doslova jeho rozvoji brání). Docela přijatelným měřítkem by mohla být právě jejich závislost na státu. Předcházím rovnou námitce, která často zaznívá, že chudí lidé by tak byli zbavení volebního práva. Jde o nepochopení principu. I člověk relativně chudý je živ ze své mzdy a paradoxně na platy různých státních zaměstnanců ještě ze svého nepříliš vysokého příjmu přispívá. Ten by o právo nepřišel.

Volební právo by tedy mělo být buď odebráno státním zaměstnancům anebo přinejmenším citelně snížena jeho váha hlasu. A předcházím zároveň i námitce, že by se tak státní zaměstnanci stali jakýmisi podlidmi. V prvé řadě jim nikdo nebrání, aby ze státních služeb vystoupili, stali se ekonomicky aktivními a tím nabyli svého volebního práva zpět.

A trochu obloukem se vracím k výše uvedenému argumentu: mzdová účetní nebo noční hlídač také nemá právo vybírat si ředitele podniku. Pokud je stávající ředitel něčím omezuje, mohou odejít do podniku jiného. Ostatně mám velký problém i s volebním právem policie a profesionálních vojáků. Silové složky (ale třeba i BIS) by měly být zcela apolitické, neměly by rozhodovat o politickém směřování země.

Je však otázkou, jestli společnost v atmosféře zduřelých lidských práv je vůbec takovéto omezení volebního práva schopna/ochotna akceptovat.

Tolerantní demokracie

Demokracie může obstojně fungovat jen na vzdálenost, na kterou bezpečně dohlédneme. Demokratické rozhodování můžeme uplatnit pouze na věci, které se nás bezprostředně dotýkají, známe perfektně jejich pozadí a nakonec i jiné aktéry, kteří se na tomto hlasování spolupodílejí a kteří jím budou dotčeni.

Demokracie není válka. Nutným předpokladem před každým hlasováním je vždy otázka, jestli je nezbytně nutné o té věci hlasovat. Jestliže je předem zřetelné, že nelze nalézt kompromis, je využití situace, že nás je momentálně víc a teď to těm druhým nandáme, jen cestou do pekel. Jakmile se demokracie zvrhne v donucovací mechanismus a systém vítězství a proher, jsme tam, kde jsme byli. Hlasovat lze pouze v případě, že obě dvě strany souhlasí s tím, že pokud zvítězí jeden názor, poražení se smíří s výsledkem hlasování a budou jej akceptovat. Pokud toto pravidlo není dodrženo, obdržíme výsledek podobný (nejen) dnešní Americe, kdy hlasování je platné jen pokud zvítězí jedna strana, která si osobuje mít pravdu za každou cenu.

V situaci, kdy víme, že se nedohodneme, nebo že poražená strana těžko rozdýchá výsledek hlasování, je lepší otázku položit k ledu a nechat ji být nevyřešenou. Možná se za rok vyřeší sama, možná se za rok ukáže, že byla malicherná a zbytečná. Anebo se po roce různých argumentací zjistí, že přece jenom se dá na nějakém kompromisu dohodnout a pak teprve hlasovat.

Demokracie nesmí být násilím a donucovacím prostředkem! Jakmile vítěz bude tančit válečné tance nad hroby poražených, jen si koleduje o to, aby příště v odvetě obdržel totéž od jiných vítězů, kteří mu to také dají patřičně sežrat.

Je zajímavé, že v současné Ústavě také máme zapsáno, že bude dbáno o zájmy menšin, čímž nejsou rozhodně míněny nějaké LGBTQ a podobné nesmysly, ale právě to, že momentální menšina v dané otázce má také svoje oprávněné zájmy, byť se třeba se zájmy většiny neshodují. A neradno ji zašlapat do země jen proto, že máme sílu. Tudíž i hlas opozice musí být brán v úvahu a jakékoliv silové řešení by mělo být z principu nemyslitelné.

Zakázáno? Ale kdež! I zákaz je násilí. Chcete namítnout, že tady se lidé nikdy nedomluví? Ale domluví — jen si vzpomeňte na atmosféru například v listopadu 89, v 68, při povodních a podobně. Vždycky lidi stmelilo dohromady vnější nebezpečí, anebo pocit sounáležitosti. Pak se k sobě uměli chovat laskavě a ohleduplně. Pokud chceme mít trošičku lepší společnost, ve které bude příjemné žít, nesmíme budovat permanentní válku o každé hovno.

Právě v dnešní době vidíme, kolik různých nebezpečí ve světě vzniká a mohou nás ohrožovat, ať už se jedná o invazi cizích kultur do Evropy, ztřeštěné nápady nové levice a neomarxistů (a jistě se najde i celá řada dalších), a to by nám mělo stačit jako argument pro to, abychom se my semkli kolem sebe a své historie, nenadávali si vzájemně do nácků a dutých hlav a zapomněli na všechny ty internacionální nápady. Naše země nám přece logicky musí být vždy bližší, než nějaké Bruselovice nad Senne.

A to nejdůležitější nakonec: demokracie nikdy nesmí hlasovat o cizím majetku! Jakmile s tím jednou začne, už nebude vědět, kdy přestat.

•  PeTaX