Nedemokratická demokracie (4)

Kolekce těchto nevyžádaných služeb, které stát z vykořistěných daní údajně poskytuje, z daní které si prostřednictvím svých zákonů opravňuje vybírat, je stále větší a větší. Situace je ve skutečnosti ještě tristnější, protože se nehospodaří s reálně vybranými penězi, ale pouze s předpokladem, že se vyberou. Jinými slovy: porcuje se prase, které ještě běhá po lese. A když ani to nestačí, hospodaří stát setrvale s rozpočtovým schodkem a zadlužuje neúnosným způsobem současné i budoucí generace.

Ideálním operačním nástrojem je dvousměrné rozpočtové určení daní, laicky a zjednodušeně řečeno: všechny vybrané prostředky jsou odvedeny do centra a centrum je potom rozděluje složitým a hlavně nepřehledným byrokratickým mechanismem zpět. Jejich redistribuce je snadno ovlivnitelná různými nátlakovými skupinami, které si tak zajišťují dostatečnou porci pro své vlastní zájmy. Jaký je důsledek, je zřejmé: kdo je neposlušný, dostane málo, na poslušné a spřátelené zbude více. Rozděl a panuj…

I když si stáhnete státní závěrečný účet a budete jej hodiny a hodiny analyzovat, nikdy nezjistíte, jak efektivně stát vybrané prostředky vynaložil. (Natož to, že poslal ¼ miliardy nějakým černochům v Africe, či ½ miliardy dal superbohaté zahraniční firmě.)

Pragocentrismus

S pocitem hlubokého studu je třeba si připomenout, že „za císaře pána“ požívaly obce a vyšší samosprávné celky více autonomie, než po zřízení samostatné Československé republiky. Nově vzniklá republika byla založena na principu centrismu, který pozdější komunistický režim pouze umocnil na entou, na princip centrálního řízení. [1]

Do jisté míry lze chápat, že v 90. letech byla primární úlohou ekonomická stránka transformace a na správní reformu už nezbyl čas ani síly. Nebyl na ni kladen takový důraz, který byl zapotřebí, stejně, jako na právo a soudnictví. V pozdějších letech, s nástupem levicových vlád, už samozřejmě k žádné reformě dojít nemohlo, protože centrismus je placentou všech socialistických konceptů.

Přičemž hlavním problémem je právě ta centralizace a pragocentrismus je jen jejím důsledkem. Tudíž nepomůže přestěhovat kupř. Ministerstvo průmyslu a obchodu třeba do Ostravy (i když v tom by se už alespoň nějaká logika dala najít), protože tím nedojde k omezení centrálního rozhodování, pouze se omezí to „prago“. Meritum věci je ale někde úplně jinde. Potřebujeme v tržním hospodářství skutečně Ministerstvo průmyslu a obchodu??? Když obchod je plně soukromý a průmysl je taktéž privátní? Kolik vlastní stát průmyslových a obchodních firem? A to se ani neodvažuji položit otázku, zda má vůbec stát kdykoliv vlastnit jakoukoliv firmu a pokoušet se (bezpochyby nekale) podnikat!

Jakákoliv centralizace je přímo vábničkou pro nejrůznější levicové koncepty a podporuje etatismus, tedy zasahování státu do věcí, do kterých by mu zásadně nemělo nic být. Jako žárovka přitahuje noční můry, přitahuje rozhodovací pravomoc politiky vybavené představou, že vědí nejlépe, jak mají věci probíhat a dává jim dostatečné množství moci, aby tyto procesy mohli řídit. A to bez ohledu na to, že byli demokraticky zvoleni.

To jsou právě ti, kteří tak zuřivě touží po moci, a tudíž se do politických funkcí tlačí jakýmkoliv otvorem. To jsou ti, kteří nesnášejí svobodu druhých, protože se chovají z jejich hlediska nepředvídatelně a svévolně. Oni potřebují mít vše zarovnané v excelových tabulkách, vše musí být evidováno a agregováno, oblečeno do stejné uniformy, nic nesmí přečnívat. To jsou praví loupežníci lidské svobody.

Centralizovaná demokracie nakonec vede k tomu, že zasahuje do nejsoukromějších věcí člověka a salámovou metodou (posuny Overtonova okna) ukrajuje jeho svobody kolečko za kolečkem. Postupně unifikuje veškerý život, svazuje jej myriádami regulí a předpisů a hlavně: ničí jakýkoliv konkurenční způsob řešení. Cílem centralizované demokracie je uniformita. Dozorovaná represivní diktatura. Přesně ta tyranie, která je uvedena v původním citátu v záhlaví prvního dílu.

Čím vzdálenější je mocenský útvar, do kterého můžeme demokraticky volit své zástupce, kteří budou rozhodovat místo nás, tím menší kontrolu nad nimi máme. Nejlepším se jeví, jestliže člověk rozhoduje sám o sobě v co nejširším okruhu otázek, protože jen on sám nejlépe ví, jaké jsou lokální parametry, jaké jsou vstupní podmínky, na základě kterých se rozhoduje, i čeho chce dosáhnout. A on sám ponese tíhu důsledku rozhodnutí. To je ta osobní svoboda a odpovědnost za výsledek z ní plynoucí.

Ano, je nutno připustit, že existuje nějaký kontingent oblastí, které si vyžadují řešení společné. Pro příklad: z nějakého důvodu je třeba rozhodnout, jestli na návsi zasadíme lípu anebo dub. Přičemž je dáno, že oba stromy se na náves nevejdou. A jelikož náves je jenom jedna a je společná, pak je patrně nutné nějakým způsobem nechat hlasovat o tom, který ze stromů na ní bude (či zda nebude nejrozumnějším kompromisem náves bez stromu). Protože se jedná o otázku lokální, každý z hlasujících ví, jak náves vypadá, jaké tam jsou podmínky, vyslechne si argumenty sousedů, kteří se kupříkladu pěstěním stromů zabývají a pak vyjeví svou vůli.

Problémem nastane, když se stejné hlasování odehraje až někde v okresním městě, krajském městě, nebo dokonce až v metropoli (nebo nedejbože až v Bruseli). Ti už o té návsi nevědí ani zbla a odpovědnost za své rozhodnutí nebudou mít prakticky žádnou. Čím vzdálenější bude místo, ve kterém se bude rozhodovat, tím méně znalostí budou ti hlasující, či držitelé moci, o tom předmětu mít. Jejich rozhodnutí bude zcela nekvalifikované.

V demokratickém hlasování převládne většinový názor a menšině nezbude nic jiného, než jej akceptovat. Kdo bude přehlasován, neměl by být v noci puzen vzít pilu a sekeru a jít (z jeho hlediska nežádoucí) strom pokácet. Jenže těch situací, které vyžadují pouze jediné řešení, je v běžném životě relativně málo. Je třeba vždy velmi dobře předem uvážit, zda o některé věci vůbec hlasovat a dát průchod pouze jedinému řešení, anebo ponechat věc na spontánním vývoji, který může ukázat, že věc se dá řešit alternativně, aniž by nutila část množiny podřizovat se většině. Řečeno jinými slovy: neuzavírat hlasováním cestu konkurenčním řešením, protože hlasování je v podstatě donucovací akt, vedoucí často k i více, než 49% nespokojenosti.

A právě to je problémem demokracie centralizované (a centralizované moci), kde se velmi často hlasuje takzvaně „o nás bez nás“. Pak už máme jen velmi nepatrný prostor pro to, abychom se takovému hlasování bránili, či je mohli jakýmkoliv způsobem zvrátit. Problémem centralizované demokracie je tedy to, že aplikuje donucovací mechanismus na stále širší oblast problémů, které lokálně mohly být řešeny konkurenční metodou, která by ukázala zřetelně, že jednoho z řešení si lidé považují více (uchytilo se spontánně na více místech) a jiné řešení buď odumřelo pro nezájem či špatnou zkušenost, či neefektivitu samo od sebe. Rozhodně nebylo třeba zglajchšaltovat celou společnost pro jednu koncepci, pro jediné bezkonkurenční řešení. [2] To provádí pouze diktátoři.

Pro názornost použijme současně aktuální problematiku covid-19, kdy bylo užito zcela agresivně a plošně centrální moci, zcela bez znalosti lokálních podmínek. Přitom tuto problematiku mohli řešit přinejmenším obce podle své vlastní situace, maximálně požádat vyšší celek o součinnost kupříkladu v zásobování, či distribuci ochranných pomůcek. Toto byla přesně aplikace centrálního, silového, plošného, „bezalternativního“ násilí (dlužno podotknout s obrovskými ekonomickými škodami a nulovou odpovědností za jejich dopad).

Anebo jiný příklad: Levice se soustavně snaží zglajchšaltovat dolní příjmovou mez, minimální mzdu. Vychází přitom z nějakého obecného agregátu, aniž by znala lokální podmínky v jednotlivých firmách, na které se ten předpis bude aplikovat. Vůbec neberou v úvahu, že i dvě jinak zcela identické firmy, vzdálené pouze přes ulici, mají jiné vstupní parametry, jiná odbytiště, jinou kapitálovou vybavenost a nakonec i jinou kvalitu zaměstnanců. Tudíž i rozdílný hospodářský výsledek.

Přesto je jim naordinován společný kolektivní rezultát, bez ohledu na to, jestli na něj mají, či nikoliv, zda jim přináší konkurenční výhodu, či nikoliv, zda řeší nezaměstnanost v lokalitě, či nikoliv. A venkoncem ani neberou v úvahu, jestli tím pracovní místa zničí, protože se firma raději vybaví automatizací a tyto málo efektivní zaměstnance propustí.

Velmi dobře to vystihnul jeden kolega komentátor:

„Oni totiž spíš vychází z toho, že to nefunguje podle nich. Vezměme si třeba nějaký prosperující obor bez dotací. Bohatí podnikatelé, nadstandardně placení zaměstnanci, spokojení zákazníci. To prostě nezapadá do jejich představy o světě, proto to neradi vidí, proto se to snaží zničit. Soukromé firmy před krachem, nezaměstnaní dělníci, podvedení zákazníci, tak oni vidí svět, jsou šťastní za každý takový nový příklad, který potvrzuje jejich paradigma. Proto se je snaží implicitně vytvářet.“

Ovládat ostatní a přinutit je k poslušnosti je příliš velkým lákadlem, které se dá jen s notným přemáháním odmítnout.