Nedemokratická demokracie (10)

Pittburgská dohoda a umělý národ československý

Na počátku roku 1915 se v Paříži konal sjezd zahraničních Čechů a Slováků, který přijal tzv. první pařížskou proklamaci, v níž se hovoří o novém státě, ve kterém budou žít „český a slovenský národ na nových základech“. V říjnu 1915 vznikla tzv. Clevelandská smlouva deklarující samostatnost českých zemí a Slovenska a sjednocení českého a slovenského národa ve federativním státním svazku s plnou národní autonomií Slovenska, s vlastním parlamentem, s vlastní státní správou, s úplnou kulturní svobodou a se slovenštinou jako státní řečí.

V květnu 1918 se scházejí v Pittsburgu za přítomnosti Masaryka zástupci největších slovenských a českých organizací, aby uzavřeli tzv. Pittsburgskou dohodu, kde se uznává politický program usilující o spojení Čechů a Slováků v jednom státě, že Slovensko bude mít vlastní správu, parlament, soudy a že bližší ustanovení ohledně organizace se přenechávají osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným zástupcům. K realizaci této dohody nikdy nedošlo.

Měla to na svědomí další lež, se kterou Masaryk a Beneš ke konci první světové války vědomě operovali — československý národ. Kdyby nějaký československý národ existoval, musel by mít společné vlastní československé dějiny. Takových ale nebylo. Samotní Češi si nemohli národní stát založit, protože převyšovali počet Němců v Československu jen 2,16násobně (podle sčítání lidu v roce 1921). Ve federativním, rovnoprávném uspořádání s nimi žít nechtěli.

Koncepcí československého národa se zabily dvě mouchy jednou ranou — na jedné straně se zažehnalo nebezpečí slovenského požadavku na federaci s Čechy, k čemuž by se čeští Němci okamžitě přidali a musel by vzniknout stát obdobný Švýcarsku, na druhé straně se rázem snížil podíl Němců ve vznikajícím státě, takže za přispění Benešových machinací s národnostním složením obyvatelstva mohl být vydáván za stát pro naplnění sebeurčení Čechoslováků jako národa.

Ve skutečnosti si však Češi vytvořili vlastní český národní stát, kde Slováci hráli roli statistů a další národnostní menšiny byly jen trpěny. Beneš vyložil národu, který mu pozorně naslouchal, že je národem vyvoleným a že ve střední Evropě vždy zaujímal zvláštní postavení.

Porušení Pittsburgské dohody

V září 1918 byla na popud Milana Hodži založena nikým nevolená Slovenská národní rada, která se dala Masarykovi k dispozici jako slovenský exekutivní orgán. Její členové pokládali za nutné zdůrazňovat během vznikání státu jednotu s tím, že rozpory a chyby se vyřeší později. Ignorovalo se, že stát, který chce být demokratický, nemůže vznikat nedemokraticky. Rada se pak v Turčianském Svätém Martině prohlásila za „národní radu odnože jednotného česko-slovenského národa“ a potvrdila, že slovenský národ „je jazykově a kulturně-historicky částí jednotného česko-slovenského národa“. Tak nevolení „zástupci všech slovenských politických stran“, kteří tvořili Slovenskou národní radu, vyhlásili něco, s čímž se většina Slováků nemohla ztotožnit.

V tajné doložce k manifestu Národní rady se pravilo, že po přechodném období, které nesmí překročit deset let, bude znovu uspořádáno právní postavení slovenského národa smlouvou mezi zplnomocněnými zástupci Slováků na jedné straně a českými, moravskými a slezskými zástupci na straně druhé. K tomu nikdy nedošlo.

Již prozatímní ústava ČSR počítala s pouze s jediným Národním shromážděním pro celý stát, v Praze sídlící vláda dostala veškeré pravomoci atd. O Slovensku ani zmínka. Toto flagrantní porušení Pittsburgské dohody pochopitelně vyvolalo na Slovensku odpor a to jak mezi katolíky, tak i mezi evangelíky, kteří byli vůči Čechům vstřícnější.

Že vláda nového národního státu musela zavést centralistickou politiku a postupovat nedemokraticky, aby udržela stát pohromadě v nejisté poválečné mezinárodní situaci, je jedna věc. Druhá věc je, že Masaryk a parlament Pittsburskou dohodu nikdy nesplnili. Masarykův a Benešův hlavní cíl — vytvoření jednotného národního státu s československým národem jako protiváhou k německé menšině — odstartoval plán na kulturní asimilaci Slováků. Ta se nezdařila také kvůli tomu, že Slováci považovali Čechy za nástupce Maďarů. Jak příhodně podotkl Hlinka již v říjnu 1919: „Maďarskou hegemonii nahradila hegemonie česká“.

Teď trošku nelogicky ucouvnu od problematiky Slovenska a jenom s ohledem na délku článku nejprve pojednám stručně historii Podkarpatské Rusi, jako tehdejší součásti nové Republiky Československé, ke které jsme se také zachovali trošičku věrolomně, a o které už dnes nepanuje příliš široké povědomí.

Podkarpatská Rus

V únoru 1919 se v Paříži vytvořila rusínská komise a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod.

Desátý článek Smlouvy stanovil:

„Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“

Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920. Cestu k autonomní samosprávě měly otevřít volby do parlamentu v Praze i do rusínského sněmu — v roce 1920 se však nekonaly (až doplňovací volby roku 1924). Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentu devíti poslanci.

V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých jednáních mezi čsl. vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. Dohoda z roku 1919 o poskytnutí autonomie byla nakonec naplněna až 22. listopadu 1938. Ve vládní vyhlášce se uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Hlavním městem země se stal Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny.

14. března 1939 vyhlásilo Slovensko nezávislost (Slovenský štát) a na zasedání podkarpatského sněmu je rozhodnuto bránit zemi proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.

Po poměrně rychlém osvobození v souladu se sovětsko-československou smlouvou z prosince 1943, která ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území, vyslala koncem října 1944 vláda Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Československou správu však záhy začal mařit Sovětský svaz a vyvolal hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.

Edvard Beneš několikrát (1939 a 1941) vyjádřil svou ochotu souhlasit s připojením Podkarpatské Rusi k SSSR, což vyvrcholilo v březnu roku 1945, kdy poslal Stalinovi dopis, ve kterém píše o tom, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé. Tím mimochodem porušil svou ústavní pravomoc, takovouto změnu by musel schválit parlament.

29. června 1945 byla mezi představiteli Československa a SSSR uzavřena smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi — Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouva byla za SSSR podepsána V. M. Molotovem a za Československo Z. Fierlingerem a V. Clementisem. Představitelé Podkarpatské Rusi přizváni nebyli a jednalo se tak podle Čechům známého hesla: »O nás bez nás«. Proto je tato událost občas označována jako „rusínský Mnichov“.

V srpnu 1945 podepsal prezident dekret číslo 60, kterým zbavoval obyvatele Podkarpatské Rusi československého občanství. To se samozřejmě velmi nelíbilo příslušníkům 1. československého armádního sboru rusínského původu. Později byl tedy vydán dodatek, který dovoloval alespoň vojákům a jejich rodinným příslušníkům ponechat si československé občanství. Avšak obyvatelé Podkarpatské Rusi, kteří se rozhodli požádat o československé občanství, byli sověty zastrašováni, a tak se jich do Československa dostal jen zlomek.

Dne 22. listopadu 1945 pak pod nátlakem Moskvy schválilo prozatímní Národní shromáždění za pomoci komunistických poslanců smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR.

Pokračovat budeme v následném dílu Slovenskem.

• PeTaX