Něco málo o životě v multikulti aneb sranda musí bejt

První, na co člověk v cizině narazí, je pochopitelně docela jiný jazyk. Mysleli byste, že mluvím o angličtině, ale to se pak znovu podívejte na to v titulku, na to o multikultuře.

Multikultura, to jsou mrtě jazyků.

Jsou z toho samozřejmě vtipné historky. Češka, co tu byla krátce a čerstvě ji zaměstnali jako číšničku, tak ta si to hasí ke stolu plného mladých týpků. A namísto „Hi, guys, how you going“ (Nazdar lidi, jak to jde) neméně žoviálně prohodí „Hi, gays, how you going“. Drobnost, úplná prkotina, zní to pořád dost stejně. Jenže tentokrát to vyzní spíš jako Nazdar buzny, jak se daří. (pro angličtináře – ne, oni na to ale opravdu serou a ani ho nenaznačí). Ozici jsou celkově dost tolerantní a díky jejímu přízvuku to vzali tak, že prostě holka neví, co povídá. Ale prý zkraje vypadali dost překvapeně, to zase jo.

Kdosi mi vykládal o Čechovi, který se ani v anglickém prostředí neobtěžoval s angličtinou. Měl chuť na nějaké dortíky, dolary už připravené v ruce a holce, která ho obsluhovala ukázal, na které měl chuť. Povídá „ten, ten a ten“. Docela ho naprdlo, že to trvalo dlouho a když konečně holka dokráčela, místo talířku se třemi dortíky si to dohasila s velkou krabicí. (ten = anglicky deset)

Jiný si takhle kupuje poštovní známky. Věděl, že jich potřebuje šest, ale ani za boha si nemohl vzpomenout, jak se to řekne v tom debilním anglickém jazyce. Tak tam stál, snažil se vzpomenout a zatím do zblbnutí opakova „I want sex… I want sex…“ a až když si všimnul, jak chudák holka, co ho obsluhovala, mění barvy, došlo mu, že ani s tím počítáním v angličtině na tom není ideálně. (šest je six pochopitelně, sex je to, co máme za sex i v Česku)

Když už jsme u toho sexu, tak má slovní zásoba byla v téhle oblasti skoro netknutá, když jsem do Austrálie dorazila, respektive věděla jsem snad taková ta typická slova. Takže když jsem se s jedním pánem začala dost kamarádit a jednou se takhle ke mně naklonil přes stůl a vzrušeně zašeptal „I would love to eat you“, já skoro zavolala policii. Můj šokovaný výraz ho překvapil, takovouhle reakci od dámy mého věku asi nečekal a tak jsme si to vyjasnili. To, co on měl za nabídku (nepochybně kvalitního) orálního sexu já brala jako že jsem potkala pravého, nefalšovaného a ještě dost drzého kanibala. (Doslova mi řekl, že by mě děsně rád jedl).

Samotné používání češtiny v anglickém prostředí taky vždycky není úplně nejlepší nápad. Zvlášť, když patříte mezi typy, kteří při poslouchání zajímavého příběhu tak nějak dávají najevo svou pozornost občasným zvoláním Fakt, jo? Nedoporučuju, když sedíte v autobuse, okolo vás lidi s rozdílnou úrovní angličtiny, ale zaručeně nulovou znalostí češtiny. To pak vypadáte, jako že zvesela a se zájmem tu a tam pronesete „Seru na tebe“, „Jdi do prdele“ a tak. (Tohle asi ví každý, jen pro pořádek, to naše fakt jo zní strašně podobně jako jejich fuck you, tedy jebu tě).

Mimochodem, k bouřlivé debatě, jestli Czechia jako zkrácené Czech Republic ano či ne, bych měla jen jednu poznámku. Spíš prosbu. Než začneme zavádět novoty, budu vděčná za kampaň, která vysvětlí základy. Jednoduchou otázku, jestli jsem Čech, málokdy napíšou „Are you Czech?“ Většinou je to „Are you Check“ nebo mé oblíbené „Are you Cheque“.

Mysleli byste, že kdo už jednou dorazí na australskou půdu, je připraven aspoň pokusit se o angličtinu. Jak už jsem tu psala, dělám v obchodě na jedné z nejfrekventovanějších ulic a přichází k nám mrtě turistů. Není to tak dávno, přišli dva mladí Japonci a suverénné na mě mluvili plynulou japonšinou. Byli strašně překvapeni, že vůbec netuším, o čem melou. To byla situace, na jakou nebyli připraveni a tak si vyměnili zmatené pohledy. Nakonec jeden zkusil „Beach?“ (Pláž?) Tady už jsem se chytila a zavedla ty dva k plavkám.

Skoro mi bylo líto jednoho postaršího čínského páru. Bloumali po obchodě, šmejdili, prohrabovali. Když už konečně našli jakýsi svetřík, který se jim zamlouval. On si ho zkusil a před zrcadlem vypadal ještě potěšeněji. Pak našli cedulku Made in China (Vyrobeno v Číně), odmrštili svetřík a zklamaně a naštvaně odcházeli. Já je chápala. Ale zase jestli přijeli do Austrálie koupit něco, co v Číně vyrobeno nebylo, aby si to do Číny přivezli jako památku, čeká je dlouhé hledání.

Přišel jeden chlápek z Afriky i se svou ženou. Černý jako bota a usměvavý, ukecaný a strašně fajn. Neříkám, že to byl mladík, ale když mi řekl, že má syna, kterému je 42 let, spadla mi brada. Nakupoval 3 hodiny, prošmejdil úplně všechno, udělal sakra velkou útratu a odcházel se třemi velkými nadutými taškami. Jeho žena mi byla strašně sympatická. Sekýrovala ho, ale tak láskyplně, jako jsem si myslela, své muže sekýrujeme jen my Češky.

Pamatuju si, že k nám zabloudili chlápci jasně nordických rysů i přízvuku. Když jsem zvědavě nahodila odkud že jsou tak prý ať hádám. Začala jsem Švédskem, přidala Norsko a když pořád vrtěli hlavou, zkusila ještě Finsko. Nejsem nejsilnější v zeměpise a tak mi prozradili, když se to mé hádání vleklo, že jsou to vlastně Dánové. No a když se ptali oni mě, odkud já že jsem, říkám, že taky Evropa. A jako vodítko dodávám, že jsme je mockrát porazili v hokeji. A oni zahřměli jedním hlasem „Czech Republik?“

Němců jsem už taky pár potkala, nezapomenu na jeden starý pár. Byli to takoví distinguovaní, odměření lidi a když jsem hádala, jestli jsou Germans, hrdě pronesli, že Naturlich. Úsměv jim zmizel ze rtu, když já odpověděla, že jsem z Czech Republic. Vyměnili si takový ten pohled, co říkal proboha, oni už jsou i tady.

Samozřejmě, nejvíc zákazníků tvoří Australané. Už jsem si zvykla, na jejich zkratky. Sun glasses jsou Sunnis (sluneční brýle), tracksuit pants pak trackies (tepláky) nebo underwear jsou undies (spodní prádlo). V pohodě. Fakt. Když ale do obchodu nakráčel chlápek a zvesela zvolal “Do you guys sell jammies”, nezbylo mi po trojím dotazu jednoduše požádat, ať zkusí angličtinu a pak jsem teprv zjistila, že se ptá na pyžamo (pyjamas).

Zvláštní skupinu tvoří Britové. Nevím, jak to máte vy, ale já mám fakt problém rozumět Britům. Včera dorazila hned celá skupina mladých a fakt strašně fajn kluků. Jejich přízvuk mě ale zabíjel. Nebyla to taková ta britská angličtina, kterou slyšíte v BBC. Mnohem víc ta, která vás dráždí, když zkoušíte koukat na Mitfits. Naštěstí jim nevadí opakovat mi jednoduchou větu počtvrté, popáté. Dokonce vypadají, že jsou na to zvyklí. Můj komentář, že bych k nim potřebovala subtitles (titulky) je hrozně pobavil. Zdálo se, že jim ani nevadí, že se jejich nákup ponožek a bot celkem protáhl, takže vlastně šlo celkem o prd.

Občas se mě zákazníci neptají, odkud jsem. Občas radši hádají. A to jsem nejčastěji zařazováno do Španělska, do jižní Ameriky a ano, hodně často tipují, že jsem ze Sýrie, Íránu, z Egypta. Když vidí mé stronzo a napjaté svaly, jak soustředěně vykládám, že jsem z Czech Republic, snaží se vysvětlit, že je zmátly mé nádherné oči.

Střet civilizací je samozřejmě v oblasti náboženství. Když obsluhuju muslima, pokud tady žijí déle, jsou to vesměs fajn chlápci. No opravdu. Do Austrálie se nedostane to, co plave do Evropy a už vůbec by se jim netrpělo to, co se v EU bere jako že se jim ještě všecho úplně nevysvětlilo. Občas je zvláštní vidět, že kde je muslimský pár a jen jedno volné místo na sezení, automaticky si sedne on. Sledovat opáleného týpka s potetovanýma rukama i hrudníkem, jak jen v plavacích šortkách dovádí ve vodě se svými syny a jejich mamina celá v černém je pozoruje ze břehu, je něco, co nepochopím. Když přijde do obchodu muslimský pár, mluví se mnou vždy ona a on jí říká co má udělat, co by chtěl a tak. Na mně ale nepromluví. Jednou jedinkrát do obchodu vešla žena v mužském doprovodu a měla na sobě burku. To je to, co ji zakrývá celou celičkou od hlavy k patě a jen má tankový průzor pro oči. Měla nádherné oči, parádní make up a i z těch očí bylo znát, že se mile usmívá. A pro mně bylo strašně nepříjemné mluvit s někým, kdo měl úmyslně zahalenou tvář.

Když už jsme u těch bláznivostí ohledně náboženství, kamarád mi vykládal historku o židech. Ti, kteří to berou fakt vážně, v sobotu nepracují. Nesmějí. A to, co si představíte pod pojmem práce je úplně jiné, než co si pod tím představí oni. Ti fakt pravověrní. A tak volají k večeru na recepci hotelu, že by potřebovali, aby někdo přišel a rozsvítil jim světla. Už se setmělo. A oni nemůžou zmáčknout ten čudl, když je ta sobota. V noci, jak byli připraveni zalehnout ke spánku, volali znovu. Jestli někdo nemůže dojít. Zhasnout. Takhle volali každý večer, až se v hotelu naučili permanentně nechat zapnutá světla o sobotách pro židovské návštěvníky.

[ad#clanek-respo]

Rozdílné kultury, to ale nejsou jen lidi. Jsou tu mraky obchodů a restaurací snad odevšad. Dnes jsem náhodou vlezla do obchodu, který prodává věci z Asie. Mockrát jsem šla kolem a zdálky se mi zdálo, že tam můžu najít hodně užitečné věci, jen až najdu čas se tam podívat.