Naše první dáma

Takový titul není formálně zákonný, neboť jde o společenskou a ceremoniální roli. Funkce první dámy obvykle zahrnuje účast na charitativních nebo společenských projektech, reprezentaci země při zahraničních návštěvách, případně zastupování hlavy státu při veřejných událostech. Kterážto funkce nevyžaduje žádnou volbu ani úřad, je čistě symbolická a protokolární. Což by mělo platit i v případě modrooké, blonďaté manželky našeho současného prezidenta Petra Pavla.

V západních demokraciích je vojenská minulost prvních dam spíše výjimkou. Občas v tom také vzniká zmatek, protože vojenský výcvik absolvují i princezny (např. španělská následnice trůnu), členky královských rodin, nebo političky před vstupem do úřadu. Tyto ženy však nikdy nebyly prvními dámami. Ani ve Spojeném království Alžběta II. nebyla „první dámou“ v prezidentském smyslu, nýbrž budoucí královnou, hlavou státu. Přesto se během druhé světové války učila řídit a opravovat vojenská vozidla, absolvovala výcvik v ženské složce britské armády Auxiliary Territorial Service a byla tak jedinou členkou britské královské rodiny, která během války aktivně sloužila. Ovšem zemí, kde prezidentské manželky můžou získat zkušenost s vojenskou službou, je Stát Izrael s povinnou brannou povinností žen. Službu v Izraelských obranných silách (IDF) absolvovala Nechama Rivlin, manželka prezidenta Reuvena Rivlina, podobně v armádě sloužila i Aliza Olmert, manželka premiéra Ehuda Olmerta.

Naše první dáma Eva Pavlová, dívčím jménem Zelená, se narodila roku 1964 v Šumperku a vyrůstala v podhůří Jeseníků. Její otec byl voják z povolání, což mělo vliv na její pohled na armádu. Sňatek s Petrem Pavlem uzavřela v roce 2004, kdy přijala příjmení Pavlová. Do tohoto manželského svazku vstupovala rozvedená, z prvního vztahu má dceru a dobře ví, co to znamená být samoživitelkou. Petr Pavel z prvního manželství má dva syny, společné děti nemají. Budoucí první dáma v Šumperku nastoupila na gymnázium, kde se už tehdy věnovala sportovní střelbě a údajně ještě dnes svého manžela na střelnici dokáže porazit. Ostatně zálibu ve střelbě měla i její předchůdkyně, bývalá první dáma Ivana Zemanová, která si pořídila revolver a v roce 2016 na tankodromu v Milovicích uspořádala střeleckou soutěž pro ženy: https://www.lidovky.cz/domov/prezident-prvni-dama-podplukovnice-eva-pavlova.A230131_151445_ln_domov_hma

Protože nechtěla nynější manželka našeho prezidenta zatěžovat rodiče při dalším studiu, využila na gymnáziu náboru do armády. Náboráři jí nabídli, že může jít buď do Prahy na planžetistku, nebo do Nového Města, kde byly tehdy spojařky, anebo do Košic jako pozemní specialistka letectva. Protože tehdy tíhla k Moravě a Slovensku, zvolila studium v Košicích. Tam nastoupila na vojenskou odbornou školu žen při Vysoké vojenské letecké škole, následně se pak na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě (VPA KG) připravovala na kariéru v armádě. V tehdejším systému Československé lidové armády studenti vojenských vysokých a odborných škol měli vojenský status, pobírali služné (vojenský plat), podléhali vojenským předpisům i disciplíně, přičemž absolventi vojenské vysoké školy měli závazek služby (obvykle řádově 10–15 let), která pro ně byla kariérním zaměstnáním se stabilním platem a sociálním zajištěním.

Po ukončení studia na bratislavské vojenské akademii, která zanikla v prosinci 1989 a později byla přejmenovaná na Vysokou vojenskou pedagogickou školu (VVPŠ), působila nynější manželka našeho prezidenta od roku 1990 v oblasti vojenské logistiky u letectva, kde pracovala ve zdravotnickém zabezpečení jednotek, přičemž mimo jiné sloužila v rámci vojenských struktur zdravotního zabezpečení i ve vojenské nemocnici. Během služby v Armádě ČR však pracovala převážně v oblasti vzdělávání pro pozemní i vzdušné síly, v závěrečné fázi své vojenské kariéry pak na Generálním štábu Armády České republiky v oblasti zahraničních vojenských vztahů. Kdy koordinovala agendu vojenských a leteckých přidělenců (defence attachés), zajišťovala protokolární i logistické záležitosti spojené s jejich službou a komunikovala s ambasádami, ministerstvy a vojenskými institucemi. Aktivní službu v Armádě ČR, kde dosáhla hodnosti podplukovnice, ukončila roku 2018. Po ukončení práce v armádě pracovala jako asistentka v Centru rodinné mediace, v letech 2022 a 2023 podporovala svého manžela v prezidentské kampani.

Kritici vyčítají Evě Pavlové členství v KSČ a mnozí ji častují řadou emocionálně zabarvených invektiv, slovních nebo písemných útoků, ba i urážek či ostrých výpadů na netu, namířených proti její osobě s tím, že patří mezi „převlékače kabátů“. Přitom stejně jako u většiny studujících na vojenských vysokých školách té doby bylo členství ve straně i v jejím případě spojeno s přípravou na kariéru v ČSLA. V roce 1987 jako posluchačka vojenské akademie vstoupila do KSČ, aby členství 20. 11. 1989, tedy třetí den po událostech 17. listopadu, na vlastní žádost ukončila. Kdy jak později uvedla, vstup do strany považovala za chybu. Shodou okolností v říjnu 1989 projednávalo Předsednictvo ÚV KSČ poslední zprávu ministra národní obrany o výsledcích uplynulého výcvikového roku, kdy mezi jiným zpráva obsahovala i údaje o kádrové situaci v armádě: https://www.databazeknih.cz/knihy/ceskoslovenska-armada-v-case-sametove-revoluce-promeny-ozbrojenych-sil-na-prelomu-osmdesatych-a-devadesatych-let-446637

Komunistů mezi vojáky z povolání (tedy důstojníky i praporčíky) v té době bylo 66,4 %, zatímco rok předtím 65,5 %, kupodivu méně. Všeobecně tlak na vstup do KSČ v Československé lidové armádě fungoval hlavně jako systém řízených kariérních pobídek, nikoli jako přímé donucení, ale praktický výsledek byl téměř stejný. Mechanismus byl účinný, protože nebyl otevřeně represivní, zachovával iluzi dobrovolnosti, kdy využíval kariérní ambice, opíral se o kolektivní tlak a trestal nepřímo (zastavením postupu). Pro vyšší hodnosti bylo členství téměř nutné, u velení útvarů prakticky povinné. Přičemž mnozí důstojníci později uváděli, že vstup do strany vnímali spíše jako profesní formalitu než ideologické rozhodnutí.

Naše armáda prošla po roce 1989 zásadní a hlubokou transformací, srovnatelnou (a v některých ohledech ještě náročnější) než proměny politické scény. Přičemž transformace armády po roce 1989 nebyla jen technická, ale též hodnotová (od ideologie k demokracii), institucionální (civilní kontrola, nové velení), strategická (od Varšavské smlouvy k NATO) a personální (profesionalizace). Nejdříve to byla depolitizace a konec ideologické kontroly (1989–1991), v roce 1991 pak zanikla Varšavská smlouva, což znamenalo ztrátu původní strategie ČSLA. Po rozpadu Československa vznikla Armáda ČR, kde probíhala organizační i personální přestavba, často chaotická a podfinancovaná, kdy řada důstojníků z armády odešla, jiní se museli rekvalifikovat. Po změně doktríny, výcviku, velení i interoperabilních standardů, byl důraz kladen na menší, mobilní a profesionálnější síly. Vyvrcholením byl vstup ČR do NATO (v roce 1999) a plná profesionalizace armády (2004). Je proto nepochopitelné, jak někdo může vojáky Armády České republiky označovat za „převlékače kabátů“.

Jako čtvrtého prezidenta České republiky od března 2023 máme armádního generála (nejvyšší vojenská hodnost) ve výslužbě, který na počátku své kariéry sloužil v Československé lidové armádě (ČSLA). Ale mezi současnými generály, kteří slouží, nebo nedávno ještě v Armádě ČR sloužili, prakticky neexistuje žádný generál, který by nezačínal vojenskou kariéru v ČSLA, nebo studiem na vojenské škole za minulého režimu. Je pravda, že existují u nás i generálové, co vojenskou kariéru službou v Československé lidové armádě nezačínali, to však bývají zpravidla veteráni 2. světové války, kdy řada z nich v roce 1948 opustila Československo. Například na základě návrhu vlády České republiky bylo dnem 8. května 2005 jmenováno prezidentem republiky Václavem Klausem do vyšších generálských hodností a generálských hodností vojáků ve výslužbě hned několik veteránů 2. světové války: https://www.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=5999

Dle dostupných informací z podzimu roku 2025 nejmladším z dnes sloužících generálů v Armádě České republiky byl Karel Řehka, hodností armádní generál, který se narodil 1. února 1975, tedy při jmenování do funkce náčelníka Generálního štábu AČR v roce 2022 mu bylo pouhých 47 let. Ale i on začínal vojenskou kariéru studiem v roce 1989 na Vojenském gymnáziu Jana Žižky v Opavě, které za socialismu, v letech 1976–1980, vystudoval i náš dnešní ministr obrany Jaromír Zůna, generálporučík ve výslužbě. Teprve 29. března 1990 byl přijat zákon Federálního shromáždění, kterým byla tehdejší „Československá lidová armáda“ přejmenována na „Československou armádu“, aby se odstranila ideologická vazba na minulý režim, přičemž toto datum je považováno za formální konec ČSLA jako ozbrojené síly socialistického státu. Když pak 31. prosince 1992 spolu se státem Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla společná armáda, vznikly k 1. lednu 1993 dvě nové armády: Armáda České republiky (AČR) a Armáda Slovenskej republiky (ASR), roku 2002 přejmenovaná na Ozbrojené sily Slovenskej republiky.

A právě s Armádou české republiky (AČR) byl spojen profesní růst nejen Evy Pavlové, ale i jejího manžela, našeho současného prezidenta. Kdy oba v závěru své kariéry působili na Generálním štábu AČR, i když v různých pozicích. Budoucí první dáma zde začala pracovat v roce 2004, od prosince toho roku pod svým novým příjmením. Neboť v obřadní síni olomoucké radnice 9. prosince 2004 uzavřela s Petrem Pavlem sňatek. Jinak řečeno, svatební obřad tam proběhl zhruba 20 let před tím, než se její manžel ujal funkce prezidenta České republiky.

Karel Wágner