Nářek Martina Fendrycha nad umírajícími západními hodnotami

O situaci na hranici Turecka s Řeckem se toho psalo, píše a ještě bude psát asi mnoho. Je to citlivé téma a tak není divu, že se k tomu chce vyjádřit kde kdo.

Pan Martin Fendrych zvolil fejeton, při jehož čtení chvílemi běhá mráz po zádech. Najdete jej zde.

V podstatě by se nemusel lišit od jiných, jemu podobných, kde autoři vzývají lidskost a lkají nad osudem nebohých trpících, utíkajících z války, aniž by ovšem vzali v úvahu poněkud širší úhel pohledu, o kterém jsem psal minule. Totiž že ti skuteční zoufalci a ty pravé oběti utrpení, nemají desítky tisíc dolarů, aby zaplatili převáděčům a pokud se jím přeci jen povede nějaké ty peníze sehnat, a dostanou se až k hraničnímu bodu, nemají ve většině případu energii k tomu, aby násilím a řvaním si vynucovali volný průchod. Můžeme to vidět skoro ve všech zprávách. Zoufalé ženy a zbídačelé děti, sedící bez jakékoliv energie před svými stany, děti z jejíchž očí není vidět dětská radost ale nepředstavitelný smutek. Zmar a beznaděj. To ale nejsou ti, kteří poskakují u plotu, snaží se jej vytrhnout a hází kameny nebo zápalné láhve na policisty.

Tato fakta ve svém fejetonu pan Fendrych nevidí. Naopak, několikrát uvedl frázi o umírajících západních hodnotách a dokonce i nastínil lehce myšlenku, že poslední krok Tureckého presidenta Erdogana, tedy vypuštění uprchlíků má být snad snahou dosáhnout větší finanční spoluúčasti ze strany EU.

“Turecký prezident Erdogan uprchlíky použil jako zbraně, jako páky na Evropskou unii. Zřejmě mu jde o pomoc při bojích v Sýrii. A jistě by chtěl, stejně jako Řekové, mnohem větší pomoc s uprchlíky.”

Na druhou stranu ovšem pan Fendrych v závěru své úvahy poznamenává že :

“Na prvním místě musíme dodržovat mezinárodní dohody – tedy posoudit, kdo má na azyl nárok a kdo ne, koho přijmout a koho odmítnout. To vyžaduje pružné a rychlé azylové řízení. Plus zajištění návratu domů pro ty, kteří na ochranu nárok nemají.”

Jak si takovýto krok představuje to už ovšem nepíše. Hlavně ale nedodává to nutné následné B po úvodním A. Totiž jak zajistit onen návrat domů pro ty, kteří nárok na ochranu nemají? A hlavně jak provádět onu selekci, výběr, když ani Frontex, ani Řecko a už vůbec ne Turecko nejsou ve stavu či ochotě situaci smysluplně řešit? Turecku jde především o peníze a o volnou cestu pro svou armádu v Syrii, Řecko se stále potýká s ekonomickými problémy, které migrační krize jen zvětšuje a Frontex, ten nemá ani prostředky ani podporu celé EU.

Dostali jsme se tedy do bludného kruhu, ze kterého není snadné východisko a řešení ještě komplikují lidumilové jako pan Fendrych, kteří troubí do světa, že ČR je schopná v klidu přijmout 50 tisíc běženců. Přijmout, ale co s nimi bude dále? To se nikdo neptá, to nikdo neřeší.