Na spotřebním koši, seděli dva hoši

Poněkud lživě se tvrdilo, že za komunistického režimu zde neexistovala žádná inflace, ovšem to zdaleka není pravda. Zahraniční ekonomové na základě dostupných a zveřejňovaných informací vypočítali, že za 40 let komunistického hospodářství byla ve skutečnosti meziroční inflace v úrovni zhruba dvou až tří procent, což znamená, že jestliže nějaká položka zboží stála v roce 1948 stokorunu, v roce 1989 byla její cena 2,25 až 3,35násobná.

Jen jako poznámku vsouvám, že pro veřejnost vždy byla zveřejňována čísla tak, aby nešlo vypočítat, jaká je skutečná realita: byly-li oznámeny neuvěřitelné procentní nárůsty výrob, pak nikdy nebyl oznámen základ, z kterého ta procenta jsou odvozena, či naopak, takže veřejnost neměla šanci vypočítat si, jaké jsou skutečné hodnoty.

Zajisté si dobře vzpomínáte, vy starší, že za komunistů stát používal čas od času krásný eufemismus: „úprava cen“, což však nikdy neznamenalo jejich snížení, ale naopak zvýšení ceny základních životních potřeb. Samozřejmě že k tomu vždycky doplňoval, že nárůst spotřebitelských cen běžných komodit bude kompenzován poklesem cen například středotlakých parních turbín, nebo lokomotiv.

A jen jako drobnou jízlivost připomínám, že i nacistické Německo a fašistická Itálie používaly centrální plánovité hospodářství v podobě čtyř- a pětiletek, přičemž jediný rozdíl oproti reálně socialistickým ekonomikám byl v tom, že výrobní prostředky byly formálně ponechány v soukromých rukou, ale směrníky a plány výrob stejně určoval stát. Jen další z důkazů, že nacismus nebyl pravicový ani náznakem.

Ale abych se vrátil původnímu tématu a nerozmělnil je: jak se tedy vlastně počítá inflace a k čemu slouží a jak je konstruován tzv. spotřební koš? Jistě jste se v novinách nebo v jiných sdělovadlech dozvěděli například údaj, že spotřebitelské ceny stouply v porovnání s minulým měsícem o 0,5 % a že meziroční inflace dosáhla kupříkladu 3,02 %.

Na to, aby mohl Statistický úřad vypočíst meziměsíční nebo meziroční inflaci, používá takzvaný spotřebitelský koš. Ten obsahuje aktuálně 693 položek běžné spotřeby, přičemž Statistický úřad sbírá průběžně data o průměrné cenové hladině jednotlivých položek tohoto spotřebního koše. Kdo a jak sestavuje tento spotřební koš? Samozřejmě, že opět statistici a dlužno říct, že není zcela reprezentativní. Je třeba podotknout, že je to nějaký průměrný spotřební koš, přičemž každý z nás má jeho složení jiné, individuální, tedy v podstatě, že naše individuální inflace dosahuje jiných hodnot, než těch, která Statistický úřad na konci měsíce/roku oznámí.

Co v tomto spotřebním košíku nalezneme? Například chléb, jogurt, salám, brambory, pivo, ale samozřejmě i zubní kartáček, rtěnku, hřebíky, sluneční brýle nebo mobilní telefon. Obsahuje samozřejmě i položky nájemného, jízdného MHD, pojištění auta, vstupenku do divadla, ale dokonce i poplatek za kremaci. Jednotlivé položky v tomto spotřebním košíku mají také přiděleny svoje váhy. (Jen okrajově připomínám, že i tyto váhy přiděluje položkám statistický úřad — velmi přesně na základě nepřesných informací.)

Proč je tomu tak, je vcelku jasné. Není třeba pochybovat, že například kremaci si neplatíme každý měsíc, stejně jako si každý měsíc nekupujeme nový mobilní telefon, na rozdíl od chleba nebo brambor, za něž vydáme ročně mnohem větší částku, kupujeme je častěji. Takže například konzumní chléb má váhu 4,72 ‰, naopak hovězí svíčková jen 0,24 ‰.

Pokud byste si chtěli prohlédnout všechny položky letošního spotřebního koše, můžete tak učinit na na webu ČSÚ. Sice tady mám i excelovský sešit přímo s rozpitváním jednotlivých položek a skupin, ale už je poněkud postarší, takže jej sice nabídnu ke stažení, ale je už poněkud irelevantní [XLSX, 2012]. Položky spotřebního koše jsou rozděleny podle evropsko-unijní metodiky do dvanácti odvětví, přičemž logicky největší podíl připadá na potraviny a nealkoholické nápoje (celkem 158 položek) a jejich váha v košíku má cca 18 %. Plných 26 % tvoří váha nákladů na bydlení, spotřebu vody, energií a paliv. Za ně totiž vydáváme největší část našich peněz.

Jestliže má dnes stát daleko lepší přehled o prodeji a cenách jednotlivých položek i zásluhou DDT, chci říci EET, může pak pravidelně meziměsíčně nebo celoročně s použitím vah jednotlivých komodit vypočíst i změnu cenové hladiny pro celý nákupní koš daleko přesněji, než pouze na základě statistických hlášení producentů. Dlužno říci, že takto podrobný a přesný zdroj dat neměla ani komunistická ekonomika, která je k plánování výroby potřebovala zcela nezbytně.

Jestliže nám Statistický úřad kupříkladu oznámí, že meziroční inflace dosáhla 2,95 procenta, pak pomocí výše zmíněných 12 odvětví můžeme odvodit, jaká část inflace připadla kupříkladu na potraviny (0,5 %), nebo na bydlení vodu a energie (1,5 %). Obdobně, že na alkohol a tabákové výrobky připadla 0,2 procenta inflace, případně stejná 0,2 procenta na ubytování a veřejné stravování, a zbytek inflace je rozprostřen pro zbylá odvětví, například vzdělávání, kulturu a podobně.

Aby se výpočty zjednodušily, používá Statistický úřad takzvaný index spotřebitelských cen. ^[1]Jestliže za základ (bázi) je použita hodnota 100 z průměrných cen roku 2015 a na konci května 2019 vzrostl tento index na 108,3, znamená to, že spotřebitelské ceny stouply za toto období o 8,3 procenta. Hodnotu indexu můžeme samozřejmě dopočítat i zpětně a pohledem na graf pak vidíme, že to, co v roce 2006 stálo 83 Kč, stálo v roce 2015 rovnou stokorunu a dnes už stojí 108 Kč.

Pokud se podíváme na vývoj cen od roku 1995 s rozdělením do 12 kategorií podle evropského standardu, pak vidíme, že nejvíce, na čtyřnásobek (hodnota spotřebitelského indexu ze 100 na 400) vzrostl u nákladů na bydlení, vodu a energie. Oproti průměru spotřebního koše, který stoupl pouze na dvojnásobek ve stejném období, je to tedy vysoce nadprůměrný narůst. V pořadí další významně zdraženou skupinou zboží jsou náklady na zdraví. A třetí nejvíce rostoucí skupinou jsou náklady na alkohol a cigarety. Ovšem je třeba připomenout, že dominantní složkou jejich ceny je spotřební daň. Ale ta se nám promítá i do cen dalších komodit prostřednictvím spotřební daně na PHM.

Někde výše už jsem zmínil, že každý máme svůj individuální spotřební koš, takže například vegetariána náklady na maso, sádlo či ryby příliš nezajímají a naopak zaujímat u něj budou vyšší váhu ceny zeleniny a ovoce. Stejně tak pokud jste šikovní jako hrábě do kapsy, patrně ve vašem spotřebním koši nebudou hrát žádnou význačnou roli ceny vrtaček, hřebíků, nebo zahradních sekaček.

Pokud byste se chtěli zabývat podrobněji svým individuálním spotřebním košem, můžete použít Kalkulačku osobní inflace na serveru peníze.cz. Sice neumožní například škrtnout aku-vrtačku a přidat brokolici, ale orientačním způsobem vám dokáže vypočítat rozdíl mezi vaším spotřebním košem a tím průměrným, statistickým.

A pokud máte potřebu znát index spotřebitelských cen, respektive hodnotu inflace, ještě přesněji, nic vám nebrání po každém nákupu zanést si do excelovského sešitu k příslušnému datu i utracené částky a množství zakoupeného tovaru a řekněme po měsíci nebo po roce si sestavit nejen svůj vlastní, individuální spotřební koš, ale vypočítat si i vaši osobní inflaci a váhy jednotlivých komodit.

A není bez zajímavosti, že pravidelně naše soukromá inflace dosahuje téměř vždy vyšší hodnoty, než je ta dodaná Statistickým úřadem jako průměrná. Nebylo by bez zajímavosti zjistit, kdo ten průměr vlastně snižuje. Ale vcelku nezpochybnitelně můžeme říci, že jestliže se vaše mzda pravidelně nezvyšuje nejméně o vaši individuální inflaci, nebo se zásadně nemění obsah vašeho spotřebního košíku, pak nepochybně chudnete a vaše životní úroveň klesá.

Abych tuto část nějak uzavřel: Statistický úřad sestavuje podobu spotřebního koše a komoditám přisuzuje jejich váhu v průměrném spotřebním koši na základě ± přesných statistických dat. Ten je „úředně“ stejný, ať jste bohatí, či chudí, tlustí, nebo tencí. Z něj pak vypočte meziroční růst cen, resp. inflaci, jež je odrazovým můstkem nejen např. pro ČNB, která dokonce inflaci „plánuje“ a svými nástroji do jisté míry reguluje, ale slouží i například ke korekturám výpočtu HDP tzv. deflátorem. ^[2] Ani snad netřeba zdůrazňovat, že HDP je velmi diskutabilní číslo samo o sobě. Lépe by nás informovala hodnota HND, ale tu Statistický úřad (vědomě) neuvádí. Mohli bychom totiž být zatraceně smutní.

A ještě jednu věc: výše jsem zmínil, že jednou z položek spotřebního koše jsou i náklady na bydlení respektive zaplacené nájemné. Problém je ale v tom, že pokud neplatíte nájemné, ale kupříkladu splácíte hypotéku na vlastní bydlení, tato částka už ve spotřebním koši uvedena není a je chápána jako investice do vlastního majetku, tudíž nikoliv jako spotřeba. Do jisté míry je to sice pravda, ale na druhou stranu, jestliže měsíčně platíte 13 000 nájemného, anebo vynakládáte stejných 13 000 na splátku hypotéky, pak náklady na bydlení máte stejné, ale v jednom případě jsou započtené do hodnoty spotřebního koše (a inflace) a v druhém případě nikoliv. Ale tuto část problematiky si ponecháme až do následujícího dílu.

***