12.6.2017
Redakce
0
Kategorie: Politika

Na okraj k levicovému antisionismu

Sdílejte článek:

HANA LUKEŠOVÁ

V současnosti se stává moderním tvrdit, že je antisionismus legitimní a že nejde o klasický vulgární antisemitismus. Někteří, zejména levicoví intelektuálové zastávají antisionistický postoj. Co je vlastně sionismus a antisionismus, je třeba pro osvěžení paměti opakovat. Sionismus definujeme jako ideový směr, který hlásá, že Židé mají právo zřídit si svůj stát na území biblické vlasti – v Zemi Izraelské. Termínem antisionismem rozumíme jeho protipól, odpor ke Státu Izrael, popírání práva židovského národa na sebeurčení. Na antisionismus nemůžeme pohlížet jako na jednolitý ideologický směr, protože má mnoho „barev a odstínů“. Je nutné zdůraznit, že ne každá kritika Státu Izrael je antisionismus. Některé prvky politiky Izraele jsou jistě hodny kritického pohledu, zejména budování židovských osad na Západním břehu Jordánu, nicméně mnohdy legitimní kritika Izraele se zvrhne v klasický antisemitismus.

[ad#clanek-respo]

Levicoví (političtí) antisionisté  hlásají, že nemají nic proti Židům jako lidem, ale že jim vadí existence Izraele jako samostatného státu. Jádro antisionismu můžeme nalézt již v éře stalinismu. Vzpomeňme jen jeden příklad z mnoha – na Stalinův záměr povraždit židovské lékaře, které obvinil z podpory sionismu. Tato idea pak ve zmutovaných, ale stejně drastických podobách pronikla i na půdu vazalských států SSSR. Sionismus byl „našimi“ soudruhy líčen jako nebezpečná, podvratná fašizující síla napojená na imperialistické zdroje. Pokrytectví levicových antisemitů spočívá v tom, že svůj skutečný antisemitismus zapírají a odvolávají se na jakýsi „antisionismus“. Všimněme si, že praxe současné levice se překvapivě podobá jednání někdejších bolševiků, kteří za své vlády připravovali východoevropským Židům hotové peklo. Jeden z projevů antisionismu byl proces se Slánským a dalšími „sionisty“ jako zrádci pracujícího lidu. Později – např. během války v Iráku – byli ze společenských pozic vylučováni a ostrakizováni židovští intelektuálové.

Politický antisionismus (postsionismus) je hlásaný zejména v levicových kruzích démonizuje Stát Izrael a připisuje mu všechno zlo světa. Kolektivního Žida nahradil Izrael. Izrael je líčen jako nacistický stát, který provádí apartheid, staví “zeď apartheidu”, Gaza je přirovnávána k varšavskému ghettu a Osvětimi. Tento směr neustále zdůrazňuje, že Izraelci jsou odpovědni za veškerou šikanu palestinského obyvatelstva, za jejich chudobu, za krádeže vodních zdrojů, jakákoliv izraelská akce proti terorismu je chápána jako nadměrné použití síly. Přirovnávání postupu Státu Izrael k nacismu je bagatelizováním holocaustu. V Gaze ani na Západním břehu se nenašly žádné vyhlazovací tábory s plynovými komorami, Izraelci nezabíjejí denně 30 tisíc palestinských Arabů jako Osvětim v době “svého největšího pracovního výkonu”, Palestinci nenosí potupná veřejná označení a naopak mnoho z nich je zaměstnáno právě v Izraeli. Opravdu neskutečný “izraelský nacismus”! Srovnávání Izraele s nacismem, udávání, izolace, dehonestace a bojkotování Izraele jsou uznávány bojovníky za lidská práva, všelijakými levicovými intelektuály, za záslužné a demokratické

Postsionisté se odvolávají na “pravdu”, tvrdí, že dějiny Izraele byly sionisty zfalšovány k jejich obrazu. Podle nich se sionisté vůbec nemuseli bránit arabské agresi, naopak – sionisté měli již od roku 1881 plán na “etnickou čistku”, na “vyčištění” tehdejší Palestiny od arabského obyvatelstva. Historičtí revizionisté Papé, Schlaim přitom neberou v potaz, že sionismus nebyl názorový monolit, nýbrž měl spoustu barev a odstínů. Historičtí revizionisté, se snaží dokázat, že projekt vyhnání palestinského obyvatelstva byl naplánovaný od psacího stolu a že existovaly jasné rozkazy k jeho uskutečnění. Izraelští vojáci pak údajně tyto rozkazy plnili. Podle těchto historiků temné sionistické spiknutí spočívalo v tom, že myšlenku rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát nemysleli sionisté upřímně, šlo jim prý pouze o předstupeň k zabrání celé Svaté země. Tím zbavují veškeré odpovědnosti za rozpoutání první kruté arabsko-izraelské války arabskou stranu, zkreslují historii, že tento stav nastal bezprostředně po vzniku Izraele a popírají skutečné existenční hrozby pro Židy žijící v novém Státě Izrael. Dodnes se podivují nad tím, že byl Izrael schopen porazit arabskou přesilu a rozšířit tím svá území. Avi Slaim považuje samotný vznik Izraele za dědičný hřích, za temnou dějinnou epochu. Revizionisté tvrdí, že tím, že Izraelci “násilně zabrali arabské území”, ztratili “svou nevinnost”. A jaké nabízejí řešení? Podle nich se Židé musí vzdát Izraele jakožto svého státu, mají se totálně odnárodnit, zrušit významné postavení judaismu, dovolit masový návrat milionů palestinských uprchlíků a zrušit veškerá obranná opatření.

Levice vždy a za každých okolností stojí na straně Palestince. Levičáci přebírají typické anachronické stereotypy vůči židovskému národu. Pod rouškou antiglobalismu, antikapitalismu či jiného „-ismu“, který se právě hodí do krámu, přijímá současná levice nejhorší rasistické předsudky, dnes již více či méně dovedně maskované právě citovanými „ismy“.

Nekritický obdiv a podpora Palestinců postrádá jakékoliv racionální jádro. Pokud zrovna nevychází ze záměrně zlovolného překrucování reality, může být odrazem její naprosté neznalosti, i když druhá možnost je méně pravděpodobná. Proto je levicová kritika Izraele svým způsobem nejen zlá, ale zároveň i směšná. Postačuje si s umělým obehraným mediálním obrazem, pohybuje se ve vzdušných zámcích fiktivní konstrukce, aniž připustí náhled do skutečného stavu věcí. Určitě by měly být v médiích více slyšeny hlasy osob, které poznaly život a poměry v Izraeli, ať už při pracovních či turistických pobytech.

Dnešní liberálové útočí na Izrael z mnoha směrů. Jedna z nejvíce nactiutrhačných pomluv je označení Státu Izrael za baštu apartheidu, citovány byly osobnosti např. Desmond Tutu či Jimmy Carter. Cíl byl prostý – stát Izrael diskriminovat, delegitimizovat a nakonec volat po jeho zrušení. Slovo apartheid vyvolává představy obludného neospravedlnitelného rasismu a utrpení, které pro lidi odlišné barvy pleti vytvořilo politické uspořádání v Jižní Africe. Čtyřicet milionů černochů v JAR bylo zbaveno veškeré lidské důstojnosti, bylo s nimi zacházeno jako s dobytkem. Život ve slumech, zákaz cestování s bělochy, zákaz společného sezení na lavičkách, předurčení pro zaměstnání pouhých sluhů a lokajů v bělošských domácnostech, diskriminace ve školství a vzdělávání, zákaz smíšených sňatků pod hrozbou vězení, všudypřítomné omezující nápisy atd. – to je apartheid. I odpůrci apartheidu z řad bělošského obyvatelstva byli pronásledováni či vězněni. Proto srovnávat tento zločinný režim se stavem v Izraeli je podlé, kruté a lživé. Stát Izrael není země apartheidu. Je to živá, moderní demokracie, která všem svým občanům přiznává důstojnost a rovnost před zákonem. Uvnitř jeho hranic žijí židé, křesťané, muslimové, drúzové a mnoho dalších menšin. Všichni mají ze zákona stejná práva a stejnou důstojnost. Je zde svoboda tisku a právo na pokojný protest. Ženy ze zákona požívají úcty a mohou se účastnit kterékoli oblasti života společnosti. Izrael je jasným světlem v regionu, který je obklopen státy s totalitními režimy se zákonitostmi a zvyklostmi středověku. Izrael poskytuje obživu a pracovní příležitosti jak Židům, tak ostatním skupinám obyvatelstva.

A přece si konference OSN v Ženevě vybrala právě Izrael, aby jej označila za rasistický! Nic nemůže být dál od pravdy. Konflikt v židovském státě nemá s apartheidem nic společného a nikdy mít nebude. Přesto to nebrání různým levicovým skupinám intelektuálů a mudrlantů soustavně štvát proti Státu Izrael. Konečným cílovým efektem šíření těchto názorů je zničení Státu Izrael pod pláštíkem spravedlnosti a pokroku, jinými slovy – levicoví antisionisté si vytvořili z Izraele „věčného Žida“.

Neomarxisté se odvolávají na tvrzení levicové organizace Human Rights Watch (HRW), jejímž cílem je systematické démonizování židovského státu, čemuž se nelze divit, jelikož je sponzorována saúdsko-arabskými představiteli. Saúdská Arábie je zemí, kde jsou lidská práva okleštěna na nejmenší možnou míru, je zde zakázáno vlastnit Bibli, o rovnosti pohlaví nemůže být ani řeči, ženy jsou v Saúdské Arábii považovány za méněcennou sortu horší dobytka. To pak rovnou můžeme označit Taliban za lidskou a ušlechtilou organizaci!!!

Vedoucí představitel HRW Keneth Roth se účastnil prohamasovských kampaní, které popíraly právo Izraele na sebeobranu, zatímco raketové útoky na izraelské území nikdy neodsuzoval. Mezi další odsouzeníhodné evropské „bolševiky“ patří ředitelka pro Blízký východ a severní Afriku – Sarah Leah Whitson, proslulá svým zběsilým antiizraelitismem. Protiizraelské zaměření Whitsonové je nutné chápat v závislosti na saúdské finanční podpoře. Zveřejnila zprávu o údajných izraelských „válečných zločinech“ během izraelsko-hamasovské války na přelomu let 2009/2010. Whitsonová nadšeně informovala Saúdy a chlubila se úspěšnou kampaní proti Izraeli, která posloužila jako nástroj pro vyslání předpojaté mise OSN pro vyšetření vážných prohřešků Izraele během války v Gaze. Tu vedl jihoafrický soudce Richard Gladstone, jenž vydal zprávu plnou lží a nepřesností. Touto zprávou se zabýval Johanes Gerloff a vyvrátil její obsah. Tyto projevy antisionismu se dají zařadit do arsenálu ideologického antisemitismu, jenž je podle mého názoru stejně, ne-li více nebezpečný než klasický genocidní antisemitismus. Od něho víme, co máme očekávat, zatímco ten ideologický maskuje své hrůzné cíle.

Další zákeřnou organizací, vlkem v rouše beránčím, je Komise pro „lidská práva“. Tento vlivný orgán pravidelně zahajoval své každoroční zasedání vyčleněním (vyloučením) Izraele jako jediné země, která byla specificky odsouzena ještě dříve, než bylo zahájeno jednání. To vše v rozporu s vlastními postupy Komise. Obvinění a odsouzení bylo vysloveno ještě dříve, než začalo slyšení. Takové praktiky jsou vlastní a důvěrně je známe z historie totalitních režimů. Když byla komise v červnu 2006 nahrazena Radou pro „lidská práva“, nový orgán se pustil opět do odsuzování Státu Izrael. Celkem 80% všech rezolucí bylo zaměřeno proti židovskému státu, zatímco většině velkých případů porušování lidských práv byla poskytnuta maximální dávka tolerance. Zločiny v Saúdské Arábii, Íránu, Afghánistánu, Ugandě, Číně, KLDR a Rusku byly tolerovány, ne-li schvalovány či pominuty. Během zasedání Rady OSN pro lidská práva (UNHRC) na téma „situace lidských práv v Palestině a na dalších okupovaných arabských územích“ chtěly přednést společné stanovisko dvě židovské nevládní organizace, Bnai Brith International a Koordinační výbor židovských organizací. Přerušil je však egyptský zástupce, který zpochybnil „vážnost“ těchto nevládních organizací a odmítl jejich otázky na rezoluce UNHRC, jednostranně odsuzující Izrael. Zveřejněné video z tohoto zasedání ukazuje, že předseda UNHRC akceptoval egyptský vstup a židovským organizacím neumožnil projev dokončit.

Muslimské a levicové organizace ve světě v pozoruhodné shodě protestují proti Izraeli, kdykoliv se naskytne sebemenší záminka či příležitost. Vůdčí představitel trockistické Socialistické solidarity a mluvčí levicového spolku Nezákladnám Jan Májíček gratuloval Hizballáhu k jeho vítězství. Smutné je, že i ve Velké Británii obstojí na politické scéně vágní obviňování Izraele typu „ Izrael působí Palestincům hrozné utrpení“, aniž se přihlíží k námitkám zástupců židovské komunity a prokázané realitě.

A tak i do 21. století přežívají naivní a schematické představy o Židech, dobře živené a udržované právě politickou levicí. Žid je nosatý, hrabivý, hromadící kapitál, vykořisťující slabší, tahající v pozadí za nitky chodu světa, kující pikle – tedy zosobnění všeho zlého. Možná, že se najdou ještě i jedinci, kteří věří na rituální koupele Židů v křesťanské krvi. Nejde zde o nic jiného, než o aktualizaci starých antisemitských stereotypů, které se postupným historickým vývojem vytvořily.

Izrael je jediným demokratickým spojencem Evropy na Blízkém východě, s nímž jsme spojeni kulturně historickými pouty. Tomu by měla jednoznačně odpovídat i evropská politika, dosud vůči Izraeli velmi rozpačitá a nezásadová. Pokud se tak nestane, je třeba neustále otázku antisemitismu a antisionismu objasňovat, diskutovat o ní, o což jsem se v tomto článečku pokusila i já.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (29 votes, average: 4,34 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky