10.9.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Muž mezi Izraelem a smrtí

Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK 10|09|2013

„Nikdy jsem neplánoval stát se hrdinou, ale věděl jsem, že jestliže nebudu pokračovat v boji, Izrael bude ve velkém nebezpečí.“ Zvika Greengold

 

[ad#hornisiroka]

 

Za pár dní tomu bude čtyřicet let, kdy byl osud státu Izrael na vážkách a chvěl se v základech. Bravurní vítězství Izraele v šestidenní válce v roce 1967 poněkud ukolébalo pozornost izraelských tajných služeb a tak opět mohly čtyři arabské armády udeřit na trn izraelské civilizace v oku arabské zaostalosti a tentokrát dokonce velmi překvapivě.

 

6. října 1973 ve 14.00hod., vojenské jednotky Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku, podporované vojensky, politicky a propagandisticky Sovětským svazem, Pákistánem, Kubou, Organizací na osvobození Palestiny a Severokorejskou lidově demokratickou republikou, zahájily vojenské akce s cílem zničit stát Izrael, jeho bohatství rozkrást a obyvatele vyvraždit do posledního, jak bylo vůdci arabského světa veřejně deklarováno již hned při jeho vzniku.

 

„Lev Damašku, vyznamenaný v Berlíně Adolfem Hitlerem železným křížem, oznámil: Armády arabských zemí vpochodují den po skončení mandátního panství do celé země. Jednou divizí zničíme Židy v Jeruzalémě, a druhou, to přísahám, zaženeme židovské vojsko do moře. Zabíjíme Židy, kdekoli je potkáme! Postupujeme všemi směry! Nešetříme ženy, starce, ani děti! Zabíjíme bez milosti. Džemal el Hussaimi: Rozhodnou zbraně!“

 

Egyptská vojska překročila Suezský průplav a po prolomení izraelského pásma obrany nazývaného Bar Levenovou linií, založenou na betonových bunkrech postupovala rychle Sinají.

 

Útočný hrot syrské armády tvořily obrněné jednotky složené především z tanků, které měly za užití sovětské bojové taktiky prorazit Golanskými výšinami, proniknout do srdce Izraele a tak jej zabít.

 

Golanské výšiny, které byly po první válce za nezávislost v roce 1948 – v níž si Izrael uhájil holý život -Syřany opevněny a sloužily jim nejen jako nástupní bod pro případnou další invazi, ale byly z nich vedeny teroristické útoky jak jednotkami pronikajícími na izraelské území, tak dělostřeleckou palbou na izraelské civilisty a jejich majetek.

 

Jejich dobytím v roce 1967 se Izrael jednak zbavil ohniska teroru a zároveň získal strategickou výhodu, protože útok vedený Sýrií tak musel nejdříve projít průsmyky Golanských výšin, což obráncům dodává značnou výhodu.

 

Poručík Zvika Greengold trávil největší židovský svátek v klidu a pokoji, když zaslechl burácení stíhaček. „V takový den se přece žádné cvičení nekoná“, blesklo mu hlavou a jeho vojenské instinkty se plně probudily.Přihnal se k svojí vojenské vysílačce, kterou měl s sebou, když během čtrnácti denní dovolené čekal na převelení k nové jednotce a stiskl vypínač.

 

Namísto modliteb se však na něj vyřinula změť hlášení, praskot rozkazů a volání podbarvených zvukem boje, která vypovídala o tom, že jeho země je opět ve smrtelném nebezpečí. Včetně zpráv o nastupujícím syrském útoku jeho tankových armád, právě ve směru na Golanské výšiny.

 

Poručík na sebe rychle natáhl uniformu izraelského tankisty a pohledem do zrcadla si ještě rychle dodal odvahu. Od svých rodičů dobře věděl, co by znamenalo dobytí Golanských výšin nepřítelem. Znamenalo by to smrt Izraele a vyhlazení milionů jeho obyvatel. Zvika vyběhl na ulici a zuřivě zamával na první armádní vozidlo řítící se ulicí a jeho řidiči vydal rozkaz, aby se vydal k nejbližší vojenské základně.Ještě se nestačil rozptýlit oblak prachu, když vozidlo zastavilo u velitelství a poručík Greengold, syn rodičů přeživších nacistický holocaust se hlásil do služby.

 

Základna Nafah, na kterou právě dorazil měla ale k protiútoku se chystající vojenské jednotce daleko. Její prostory byly zaplněny stovkami zraněných vojáků a ani pokud šlo o zbraně, nebyla na tom o mnoho lépe.

 

Poručík, jemuž bylo sděleno velením základny, že toho v této situaci nelze mnoho dělat, ale náhle spatřil v jednom koutě posádky dva nečinně stojící, poškozené tanky Centurion. Spojil se tedy vzápětí s hlavním velitelstvím a požádal jej o to, aby byl pověřen velením právě zformované tankové roty a aby mohl ihned vyrazit do boje.

 

“Jeden ze dvou Centurionů, které zachránily Izrael.”

 

V kritické situaci v jaké se ozbrojené síly Izraele právě nacházely, protože v období svátku Jom Kippur byla izraelská armáda v podstatě demobilizována, mu bylo okamžitě vyhověno, aniž by někdo na velitelství blíže zkoumal kolika tanky je jednotka tvořena a pod jakým velením se nachází.

 

 

A tak mohl osud Izraele začít spočívat na odvaze jednoho muže.

 

Nejvyšší možnou rychlostí, jaké byly oba již v boji poškozené britské tanky schopny, Zvika přispěchal na frontovou linii a zaujal obranné postavení. David proti Goliáši stovek syrských tanků spěchajících zastavit se až v Tel Avivu.

 

“Vystřelil jsem na první tank a ten vybuchl v plamenech. Ten záblesk, který to vydalo, byl natolik strašlivý, že jsem s tankem až instinktivně couvl. Najednou jsem zjistil, že nefunguje mé rádio. Přelezl jsem tedy do věže druhého tanku a vyměnil si místo s jeho velitelem. Řekl jsem mu: “Dívej se na mě, a dělej to podle mě, jak nejlépe to budeš umět.” Když během krátké chvilky přijel další syrský tank, změnil se rychle v další ohnivou kouli. Potom jsem se ohlédl a zjistil, že můj tank, který stál vedle mě byl zničen. Byl jsem sám, a obklopený zepředu a vpravo samými nepřáteli. Zahájil jsem tedy palbu v obou směrech a začal je ničit, aniž bych je stačil počítat, pomalu se pohybující po celou dobu směrem vzad. Když jsem jich zničil ještě pár dalších, tak se mě v rádiu zeptal brigádní generál, „Kolik tanků máte“? Snad proto aby velícímu generálovi dodal odvahu mu řekl: “Moje situace není dobrá, ale nemohu vám říct, kolik jich mám.”

 

Za situace z níž by většina lidí asi hledala co nejrychlejší východisko útěkem, tak poručík Greengold měnil střelecké pozice a vedl ústupový boj, aby ničil jeden syrský tank za druhým a zpomalil tak jednotky nepřítele a získal pro svoji zemi to nejcennější, tedy čas. Čas na mobilizaci a povolání záložních jednotek na frontu.

 

Když padla noc, tak jako zázrakem dosud živý poručík Greengold navázal spojení s dalším izraelským tankem a okamžitě zahájil dva noční protiútoky na syrské jednotky.

 

Při druhém z nich byl jeho Centurion zasažen a podařilo se mu sice zraněnému a popálenému dostat se ven z hořícího tanku, převzít velení v tanku druhém a pokračovat v boji.

 

Tak aby mařil přesnou palbou pokusy Syřanů o průlom až do rána.

 

Na rozbřesku den 7. října byla Hlavním velitelstvím poručíku Zviku Greengoldovi vyslána posila dalších izraelských tanků. Zvika ji využil na posílení obranného postavení strategické silnice Tapline, která byla rozhodující pro udržení obrany Golanských výšin.

 

Syrská armáda právě měla už dost kočkování s několika Izraelci a na jeho jednotku nyní čítající šestnáct Centurionů, poslala celou tankovou divizi sovětských T-62 .

 

V kruté bitvě, která nastala, však pouhých šestnáct izraelských tanků obstálo proti zdánlivě zdrcující převaze a sen o snadném průchodu syrského nože do izraelského srdce tak zaskřípal o realitu kovu ničených agresorů.

 

Když byl zápal boje největší, zaslechl Zvika Greengold hlášení, že předsunutá základna Nafah čelí drtivému náporu Syřanů a uvědomil si, že bitva, v níž se právě nachází, slouží jen k tomu, aby jej odvedla z boje na hlavním směru postupu.

 

Poručík Greengold předal velení a odpoutal se z boje, aby zamířil na pomoc obraně základny Nafah.

 

Přijel se svým Centurionem právě včas, aby spatřil vojáky IDF ochromené strachem při pohledu na blížící se nepřátele, mnohonásobně je převyšující počtem.

 

Když dorazil na místo, tak jeho řidič, kterému na základě již prodělaného vypětí vypověděly službu nervy, procedil mezi zuby kletbu, otevřel poklop a vyskočil z tanku ven.

 

Tak již po několikáté musel poručík Greengold nasednout do jiného tanku, aby mohl dál pokračovat v boji.

 

Dalších několik hodin poručík Zvika Greengold ulamoval hroty jednotlivých syrských útoků, které by nepochybně bez jeho přítomnosti na bojišti vedly k prolomení obranné linie kolem základny Nafah a se smrtící přesností a mnohdy v posledním okamžiku vedl palbu, na syrské jednotky, aby je ničil a zastavoval.

 

Nakonec tankové zálohy IDF zmobilizované s největší možnou rychlostí dosáhly hřebene, na němž ležela základna Hafah, aby syrský útok definitivně odrazily a poručík Zvika Greengold, byť špinavý, popálený a úplně vyčerpaný, ale živý, mohl být vystřídán z boje.

 

„Nemůžu, už ne“, zašeptal ještě, když jeho tank utichl, vysoukal se ztěžka ven z věže a podal tak zpravodajskému důstojníkovi vyčerpávající hlášení o situaci na frontě. Než byl tímto důstojníkem namísto vojenského pozdravu objat a po více než třiceti hodinách v boji, na jaký nám naše středoevropská představivost nemůže stačit, jím byl odveden na ošetřovnu.

 

Ano válka pokračovala ještě dále, teprve 8. října se izraelským tankistům podařilo definitivně porazit syrské tankové divize u Kunejtry, ale právě stabilizace této fronty nakonec vedla k tomu, že izraelským silám se povedl brilantní protiútok přes Suezský průplav.

 

Ale teprve když izraelské tanky stály sto kilometrů od Káhiry, se světové společenství, doprovázené výhrůžkami o sovětské intervenci na straně Egypta, začalo angažovat ve smyslu ukončení bojů.

 

Jako vždy a jako pokaždé.

 

Zvika Greengold byl vyznamenán nejvyšším izraelským vyznamenáním za statečnost a rovněž se mu dostalo stejného vyznamenání cti od svých spoluobčanů, neboť poté co odešel do výslužby jako kapitán, pracoval nejdříve jako ředitel společnosti Frutarom a v roce 2008 byl občany města Ofakim, zvolen jejich starostou.

 

Kéž bych i já směl odevzdat svůj hlas v některé z voleb někomu jako je kapitán Zvika Greengold.

 

Jenomže my jsme své Zviky Greengoldy popravili na komunistických šibenicích, umučili je v komunistických koncentrácích, vzývali jsme ty největší vrahy v dějinách co první máj a namísto hrdinů, mají tak dnes moc zloději.

 

Snad vám milí čtenáři právě tento u nás neznámý příběh vojáka, který zachránil svoji zemi, otevře oči.

Otevře oči ve smyslu ceny svobody.

A dodá odvahu.

Protože nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme.

Jeden jestřáb, mnoho vran rozhání.

Je hanbou, když je tomu naopak.

 

[ad#velkadolni]

 

 

Miroslav Václavek

Šumperk

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky