Morální hazard evropských dotací

[ad#clanek-respo]

Minulý týden proběhla médii zpráva o zfušované rekonstrukci školy. Své k tomu napsal i předseda Svobodných Petr Mach, který výsledek ironicky označil za „eurosocialistický realismus“. V táboře eurohujerů nastal poplach a s vysvětlením honem přispěchal web manipulatori.cz.

Původní vzhled školy

Škola po rekonstrukci

Fakticky správně poukázal na to, že „Evropská unie při dotačních programech na zateplení nezkoumá vzhled budovy“, takže nemůže být odpovědná za to, že je výsledkem paskvil. Jenže tím mimoděk poukázal na mnohem závažnější problém evropských dotací:

Evropská Unie nezkoumá, na co dává peníze svých občanů.

Prostě vezme mnohamiliardový balík peněz vybraný na daních, clech a jiných poplatcích a vrhne ho do hry. Tumáte a čerpejte! Ano, nastaví se nějaké rámcové podmínky, které musí žadatel splnit. Ano, je tu spoluúčast, která teoreticky brání tomu, aby se žádalo o naprosté nesmysly. Ale základním kritériem „úspěšnosti“ není kvalita projektů, nýbrž objem vyčerpaných prostředků. U žádostí se hodnotí formální správnost vyplnění příslušných lejster, na samotnou podstatu věci jaksi nezbývá čas a prostor. Výsledky tomu odpovídají.

V ekonomii se tomu říká morální hazard– rozhodujete o penězích, které nejsou vaše, a nesete pramalou odpovědnost za rozhodnutí, které uděláte. Neskutečný rozsah přerozdělování, jaký je aplikován v EU, problém umocňuje.

Ano, v Bruselu nesedí žádní zlí mužíčci, kteří nás nutí čerpat peníze na nesmyslné projekty, a spoustu absurdit si umíme velmi dobře vyprodukovat sami. Ale EU vytváří podmínky pro to, aby se špatným projektům mohlo dobře dařit. Ve světě podle EU se lépe uplatní profesionální žadatel o dotace než šikovný a pracovitý člověk, který musí platit daně, aby ten první měl z čeho čerpat. A to je zásadní problém. Ošklivá fasáda školy je pak jeden z mnoha vedlejších projevů této skutečnosti.