Americká ekonomika roste pomaleji, než se zadlužuje. Loni vzrostla o 2,3 % HDP, kdežto ve stejném roce se o 3,5 % HDP zadlužila. Jinými slovy, americký růst je chronicky tažen dluhem, neboť loňský rok není výjimka. Chování USA je navíc typické pro většinu západních ekonomik.

To znamená několik věcí. Zaprvé se státy zadlužují, i když rostou. Argumentace “zadlužme se, abychom nakopli ekonomiku” se ukázala jako lichá. Spíše je to již dlouhou dobu tak, že dluh táhne růst. Trošku zjednodušeně řečeno: je to, jako byste si půjčili půl milionu a pak se v hospodě vytahovali, že jste o půl milionu bohatší.

Zadruhé to znamená, že HDP nemá v těchto situacích cenu moc měřit. O čem to vypovídá, když měříte sportovní výkon běžce napíchaného steroidy nebo jinými drogami? A Spojené státy si do žil dlouhodobě píchají jak “fiskální drogy”, tak “monetární drogy”. Ekonomika byla a je dopována jak nízkými úrokovými sazbami (monetární politika), tak zadlužováním (fiskální politika). Výsledkem je rozmazlené, drogami napuchlé hospodářství, které si bude jen těžko odvykat a chodit po svých, bez opory. USA jsou dnes na federální úrovni celkově více zadluženy, než byly před minulou krizí. A ne o trošku, ale o hodně. Před krizí činil tento dluh 68 % HDP, dnes je to 105 %. Kdo by si nepůjčoval, když jsou peníze zadarmo, nebo dokonce s negativní úrokovou sazbou? No, na první pohled to zní fantasticky, ale má to asi stejnou logiku jako otázka, proč nebrat drogy, když jsou zadarmo? Jako když vám dealer (nějaký čas) platí za to, že drogy konzumujete. Nepřijde vám to divné? Ani ne, toť zázrak moderní ekonomie, hlavně že vláček dělá dumdá-dumdá.

Díky těmto “zázrakům” USA na rok 2018 chystají zhruba dvou- až tříprocentní růst, zato zadlužit se federace chystá o 4,2 %. Úrokové míry, které měly být nízko dočasně, aby “nakoply” ekonomiku, ji nakopávají už skoro 10 let.

Zatřetí to znamená, že náš poslední polštář, kterým se dají mírnit dopady krize, má tloušťku lněného plátna. Nutno zopakovat, že těsně před krizí, která začala v prosperujících USA, vypadalo všechno taky absolutně růžově. Slunce svítilo snad na každé číslo statistiky a centrální bankéři nehlásili žádný problém v dohledu nad bankovním sektorem. Se dvěma rozdíly: Bill Clinton byl poslední prezident, který aspoň na pár let vytvořil přebytkové finance, to znamená, že tenkrát si aspoň uvědomili, že je třeba nebezpečně rozjetý vlak brzdit. Také úrokové sazby sice byly nižší, než by měly být, nicméně nebyly zdaleka na nule. Jinými slovy, před minulou krizí USA aspoň trochu našetřily. Kdyby krize udeřila dnes, není kam couvat, “vyžvejkali” jsme si všechny panty.

Česko na tom tak špatně není, ale i tak je náš státní dluh již na 49 % HDP, což už představuje − ze všech hledisek − alarmující číslo. Není tedy již dávno pravda, že jsme málo zadlužená ekonomika. Navíc když poslouchám rozhazovačné plány vlády v demisi, obávám se, aby za chvíli nebyla v demisi nejen naše vláda, ale i celá ekonomika. Minule se nám finanční krize vyhnula − a není důvod, aby to příště bylo jinak −, nicméně hospodářské zpomalení si vyžádalo nárůst dluhu. Náš dluh zatím má kam růst, ale ne dlouho.

ČNB uvádí, že se naše ekonomika přehřívá. Více než USA si tedy možná uvědomujeme, že máme začít brzdit. A brzdit by měla začít fiskální politika spíše než monetární. Vyššími úrokovými sazbami se zvýší i státní zadlužování, ale brzděním fiskálním se snižuje státní dluh, a je to tedy brzdění, které rekuperuje energii. Snad to stihneme dřív, než bude pozdě.

Když se mě kdysi ptali, kdy skončí krize, odpovídal jsem, že ne v momentě, kdy se “nakopne” růst, ale v den, kdy splatíme dluhy, které jsme kvůli krizi vytvořili. Z tohoto pohledu jsme v krizi hlouběji než v době jejího optického skončení.

[ad#pp-clanek-ctverec]