Pře
22.11.2026
Kategorie: Ze světa228 přečtení

Má Západ budoucnost?

Sdílejte článek:

R. R. RENO

Ministr zahraničí Spojených států Marco Rubio pronesl počátkem října na athénské Akropoli, s impozantními ruinami Parthenonu v pozadí, významný projev. Jeho cíl byl ambiciózní: sjednotit Západ v úsilí o obnovu civilizace.

Rubio začal vážným tónem. Ruiny, jak poznamenal, nám často připomínají společnosti, které dosáhly velkých věcí, ale dnes již neexistují a „dávno zmizely z živé paměti“. Vzpomeňme na velké egyptské pyramidy, tajuplnou atmosféru Stonehenge a záhadné kamenné hlavy na Velikonočním ostrově, které upírají pohled do nedohledna.

Akropole je jiná, rychle dodal Rubio. Je připomínkou starověké řecké kultury, která si zachovává „téměř mystický vliv na naši paměť“. Atény, stejně jako Řím (a Jeruzalém, dodal bych), zůstávají živým pramenem západní civilizace. Nebo snad ne? Budeme dál rozvíjet nejvyšší úspěchy našeho dědictví? To byla otázka, kterou Rubio kladl svým posluchačům.

Rubio zdůraznil usilovný charakter starověké řecké kultury. Ta zanechala Západu „neúprosnou individualitu a neúnavnou ctižádost; odvážné průzkumy a vynálezy; touhu po objevování, dobrodružství, riziku a slávě“. Mluvil o „nenasytné zvědavosti“ a „netrpělivosti vůči představě nemožnosti, která se vzpírá všem hranicím a omezením a snaží se nahlédnout do hlubin neznáma“.

Můžeme jeho popis starověkého Řecka kritizovat jako fantazijní. Vynikající proporce Parthenonu za jeho zády svědčí spíše o hledání řádu než o dobrodružství a Homérova Odyssea pojednává spíše o touze po návratu domů než o snaze překračovat hranice. Ale abychom byli spravedliví, Rubio pronášel politický projev, ne pronášel akademickou přednášku.

Jeho záměrem bylo vytvořit kontrast s naším současným kulturním konsensem. Zatímco antická řecká kultura kladla důraz na snahu o dokonalost, která s sebou nese riziko, „ideálem mnoha ideologií naší doby se, upřímně řečeno, stal svět dokonalého bezpečí, zbavený rizika či neúspěchu, bez slávy vítězství i hanby porážky.“ Zatímco staří Řekové soutěžili o čest, „my navrhujeme naše standardy tak, aby nikdo neprohrál; více se zabýváme pohodlím těch nejhorších než potenciálem těch nejlepších. Nejvýjimečnější věci mezi námi držíme jako rukojmí průměrnosti, obyčejnosti a průměrnosti.“

Opět se můžeme bránit těmto obecným charakteristikám. Rubio však vystihuje důležitou pravdu o současné době. Terapeutická mentalita se nás snaží chránit před zkušenostmi s neúspěchem; radí spíše přijetí než soud, spíše potvrzení než kritiku. Tato mentalita se mísí s neukotveným egalitarismem. Považujeme za nespravedlivé, pokud jakýkoli aspekt společnosti někoho „vyloučí“, což je samozřejmě přesně to, co kritéria excelence dělají.

Rubio vyzdvihl řecký pojem thumos. Thumos, často překládaný jako „odvaha“, má bohatý význam. Odkazuje na hořící touhu po cti, vítězství, odplatě a pomstě. Vyvolává také silné vnitřní emoce, jako je empatie k trpícím, úcta před velkými činy a pocity solidarity. Silný thumos činí člověka ohnivým, výbušným a vášnivým, ale jak poznamenal Aristoteles, jsou-li tyto vlastnosti správně formovány a nasměrovány k ušlechtilým cílům, mohou se stát velkými hnacími silami úspěchu.

„Dnes,“ poznamenal Rubio, „příliš velká část Západu na tuto vlastnost zapomněla.“ Nejsem si jistý, zda „zapomněla“ je to správné slovo. Já bych řekl „potlačila“.

Thumos je podněcován obrazy dokonalosti a kolektivního nadšení. Mladý chlapec sleduje, jak skvělý pálkař odpaluje míč do horní tribuny. Je nadšený, když dav jásá. V tu chvíli cítí, jak v něm vzrůstá thumos – a přeje si v něm setrvat, neboť díky němu se svět zastaví, byť jen na okamžik.

Totéž platí i v občanském životě. Jako dítě jsem stál před zamyšlenou postavou Abrahama Lincolna, sedícího na trůnu ve svém památníku připomínajícím chrám na National Mall ve Washingtonu, D.C. Můj dědeček vážně předčítal jeho nesmrtelná slova, vyrytá na stěnách památníku. Cítil jsem v sobě vzrušení, ten paradoxně uchvacující a povzbuzující pocit úžasu a obdivu.

Ale jak poznamenává Rubio: „My na Západě jsme se začali stydět právě za to, co nás činilo výjimečnými. Bylo nám trapné, že nás naše úspěchy odlišují od zbytku světa. Naše prosperita se nějak stala zdrojem pocitu viny.“

Roger Scruton tuto sebenenávist nazval „oikofobií“, strachem a pohrdáním vlastí. V létě roku 2020 dosáhla svého vrcholu. Rubio: „Zbourali jsme své památníky; odsoudili jsme vlastní historii. A na příliš mnoha místech jsme učili své děti, aby se styděly za země, které jednou zdědí.“ Hanba spíše ponižuje, než zušlechťuje; spíše oslabuje, než inspiruje. Existuje mnoho důvodů, proč se naše společnost stala duchovně plochou, ale jedním z nich je záměrné potlačování vlastenecké hrdosti a obrat k nekonečnému omlouvání se.

„Nacházíme se na křižovatce,“ prohlásil Rubio. Budou západní národy pokračovat po cestě sebezapření a demoralizace? Nebo znovu získáme civilizační sebevědomí?

V rámci svého projevu Rubio označil obnovený nacionalismus za nezbytný pro toto zotavení. Byl jednoznačný: „Spojené státy se rozhodly. Zvolili jsme nekompromisní úsilí o národní moc.“ Rubio to vysvětlil poněkud odbornými termíny s odkazem na dodavatelské řetězce, reindustrializaci, výdaje na obranu a technologickou převahu. Na detailech však nezáleží. Fascinovalo mě, jak ministr zahraničí odmítl poválečný konsenzus, že nacionalismus je špatný a musí být navždy odsuzován.

Místo toho, aby „upřednostňovali globální společenství před vlastním lidem“, si američtí vůdci uvědomují, „že na loajalitě k vlastní zemi není nic sobeckého ani špatného, stejně jako není nic sobeckého ani špatného na boji za obranu jejích zájmů nade vše“. Vyzval evropské vůdce, aby uznali stejnou pravdu.

Když Rubio svůj projev uzavíral, vrátil se ke svému tvrzení, že Západ stojí na křižovatce. „Nacházíme se v bodě zlomu – v bodě zlomu nejen v historii mého národa, ale v bodě zlomu celé naší civilizace.“ To jsou vzrušující slova, ale nejde jen o nadsázku. Ve své knize Návrat silných bohů vysvětluji, jak strašlivé události první poloviny dvacátého století zdiskreditovaly silnou lásku a pevnou loajalitu, a dokládám, že výsledný projekt „otevřené společnosti“ zašel příliš daleko a zničil příliš mnoho. Rubiův projev lze nejlépe chápat jako snahu o návrat silných bohů, neboť ti probouzejí naše srdce a rozněcují oheň thumos.

Doufám, že jeho evropské publikum jeho výzvu vyslyší.

 

Russell Ronald Reno je šéfredaktor konzervativního časopisu First Things, kde byl jeho esej publikován

Redakce

Sdílejte článek:
228 přečtení
(3 votes, average: 5,00 out of 5)
1 komentář

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.