Kurský bonus s otazníkem

Když v srpnu Ukrajinci překročili hranice do Ruska v Kurské oblasti, ozývalo se mnoho hlasů, jak je celá takto akce zbytečná a Ukrajinci jen plýtvají silami. Ovšem osazenstvo Kremlu má zjevně jiný názor a navzdory pokročilé roční době Rusové aktuálně šturmují od Kurska o sto šest, i když jim to jde poněkud hůře než v roce 1943. Elán a síla už zřejmě nejsou to, co bývaly, tak Putin požádal o pomoc „medvídka“ Kima z Pchjongjangu.

Pchjongjangská spojka

Severokorejská pomoc je pro Rusko dlouhodobě významná a například masivní dodávky dělostřelecké munice, kdy Severní Korea dodala za uplynulý rok asi tolik jako celá Evropa dohromady, opravdu pomohly udržet ruskou ofenzívu v chodu (podrobněji viz příslušná část této prezentace). Dodávky dělostřelecké munice jsou však relativně diskrétní a je celkem snadné podstatnou část z nich vydávat za domácí ruskou produkci, zatímco pokud se v Rusku promenáduje cca 10 tisíc severokorejských vojáků, kteří si poprvé v životě užívají civilizačních vymožeností, jako je například internetová pornografie, to se už dá maskovat hůře. Přirozeně, když Burjati dochází, tak by bylo hloupé ohrnovat nos nad další dávkou „materiálu“ do první linie. Na druhou stranu však vypadá poněkud zvláštně, když „neporazitelná“ ruská armáda, jež se „nezastavitelně valí vpřed“ (barvitý „expertní“ příklad viz zde), má za potřebí tento druh podpory. Trošku to připomíná situaci z roku 2014, kdy „místní separatisté“ a celá „občanská válka“ na Donbasu stáli na přísunu „dobrovolníků na dovolené“ z Ruska. Rozdíl je pouze (zatím) v tom, že tehdy „dobrovolníci na dovolené“ přicházeli i s výzbrojí, včetně tanků, zatímco tentokrát ji dostávají v Rusku z místních zdrojů.

To však není příliš podstatné, protože logické rozpory v Rusku nikoho nevzrušují a tamní propaganda je zvládá levou zadní. Potenciálně významnějším problémem však zůstává, co za tuto dodávku dostane báťuška Kim od báťušky Vladimíra. Samozřejmostí bude žold pro zúčastněné „dobrovolníky na dovolené“, který přirozeně skončí v Kimově kasičce. Ale to by bylo příliš levné, jelikož Rusko si nemůže moc diktovat (jak ukazují třeba vlekoucí se jednání s Čínou o Síle Sibiře 2). Proto bude patrně následovat i předání technického know-how, případně i s pomocí pro jeho aplikaci v severokorejském vojensko-průmyslového komplexu. Takže Rusko za svou krátkodobou úlevu přispěje k dlouhodobému navýšení bojeschopnosti „rakeťáka“ Kima. Zůstává otevřené, jaké reakce tento vývoj bude vyvolávat v Soulu, Tokiu, Washingtonu, ale i v Pekingu.

Americký otazník

Osud území v Kurské oblasti, jež je pod kontrolou Ukrajiny, může také hodně naznačit o tom, jak budou USA pod vedením Donalda Trumpa postupovat při vyjednávání o příměří. Tedy, zda to bude spíše ve scénáři „snadno a rychle“, tj. prostě dát Rusku to, co chce, a Ukrajinu přinutit to akceptovat, anebo zda půjde o více realistickou snahu předejít tomu, aby uzavřená smlouva byla pouze dočasnou pauzou a aby Rusko mohlo po několikaletém oddechu nerušeně pokračovat ve své agresi.

Na jedné straně tu máme „kampaňové“ machrování Trumpa o „míru za 24 hodin“, na druhé straně tu však máme zkušenost z nedávné americké historie, kdy v roce 1973 mírová smlouva (za hlasitého jásotu všech „mírotvůrců a deeskalátorů“ z řad hippies i „pokrokové“ levice) ukončila válku ve Vietnamu. Tato smlouva vypadala na papíře velmi pěkně a vyrovnaně a Američané se tedy mohli tvářit, že Amerika je stále „great“ a že nebyla poražena. Ovšem vadou na kráse bylo, že za pouhé dva roky Severní Vietnam tuto smlouvu ostentativně použil místo toaletního papíru a válku obnovil (za „ohlušujícího“ ticha všech „mírotvůrců a deeskalátorů“ z řad hippies i „pokrokové“ levice) a vojenskou invazí Jižní Vietnam, zbavený americké podpory, bleskově dobyl. To tedy celkový dojem o tom, jak je Amerika „great“ značně poškodilo. Takže se nabízí otázka, zda a do jaké míry bude chtít Trump riskovat něco podobného.

Na druhou stranu však toto riziko nemusí být tak velké. Když Rusko obnoví svůj útok na Ukrajinu poté, co po Trumpem zprostředkovaném benevolentním příměří bude mít možnost doplnit své ztráty a připravit armádu pro další pokračování ve stylu „znovu a lépe“, tak stačí, aby toto pokračování Rusko rozjelo o více než čtyři roky později, a Trump bude z obliga. A následná ostuda a poškození americké pozice budou sváděny na jeho nástupce. Tím může být jeho aktuální viceprezident, jenž mu za to asi příliš nepoděkuje, ale v současné situaci si nemůže příliš vyskakovat, anebo tím nástupcem bude prezident za demokraty, v souladu s klasickou snahou amerických voličů o vyvažování. To bude Trumpa trápit ještě méně a bude moci celou situaci prezentovat ve stylu, že on učinil Ameriku opět „skvělou“ a Putina „přinutil“ k míru, ale jeho nástupci to (opět) pokazili.

Tedy pokud uvidíme, že na Ukrajinu je vyvíjen tlak, aby se tohoto území vzdala bez adekvátní kompenzace jiným územím, které okupuje Rusko, bude to špatné znamení. Tento tlak může být přirozeně přímý či nepřímý, buď Ukrajině přímo hrozit, anebo pravděpodobněji „pouze“ stopnout podporu a počkat. Tím by Rusům bylo dáno najevo, že nemusí šetřit síly, můžou zašturmovat a dobýt zpět Kurskou oblast bez ohledu na ztráty, protože následně Trump konflikt „zmrazí“ a dá jim čas ztráty nahradit.

Naopak dobrý signál by byla výměna území za území, případně jiný způsob využití kurské situace jako páky při vyjednávání. Nicméně hlavní význam to ani v jednom případě mít nebude, protože vítězství v aktuální fázi války nebude určeno ani tolik množstvím obsazeného území jako spíše podmínkami pro další pokračování či nepokračování konfliktu. Klíčovým faktorem v tomto směru budou právě ony bezpečnostní garance pro Ukrajinu. Zde opět nejde o binární volbu ve stylu „pro celou Ukrajinu NATO ano, NATO ne“, nýbrž spektrum možností je širší. Historie nám ukazuje například model Západní Německo, tj. člen NATO s nejasnou východní hranicí, nebo model Jižní Korea, tj. nečlen NATO s robustními bezpečnostními garancemi a vojenskou podporou, anebo model budapešťské memorandum, tj. cár papíru.

Jak to vše dopadne se rozhodne nejen ve Washingtonu, ale i v hlavních městech Evropy, kde se bude rozhodovat o ochotě podpořit verbálně tolik propagovaný mír reálnými kroky, tj. udržením či zvýšením vojenské a ekonomické podpory, které zajistí, aby tento mír skutečně vydržel a nestal se pouze krátkou přestávkou. V této souvislosti bude zajímavé pozorovat všechny ty hlasité odpůrce „amerického vměšování“, zda podpoří činy, které posílí váhu Evropy a toto vměšování učiní méně významným. Anebo zda se na to vykašlou a svorně se soustředí na „boj s klimatem“ a „důchody pro naše lidi“.