Rozpory Evropské unie

Krvavý vývoj na Středním východě, kde nemůže být vítězů a kde masakry nevinných na obou stranách se mohou už jen sčítat a násobit, nasvítil v nebývale ostrém světle rozpory, které se pod povrchem EU šíří v rytmu jejího vlastního rozšiřování. Povšimněme si alespoň některých z nich.

Evropská unie sama sebe prezentuje od samého počátku jako způsob, jak zajistit po tragických zkušenostech z minulosti v Evropě trvalý mír. Toto předsevzetí působilo dlouhou dobu docela přesvědčivě a vynikalo v porovnání s jinými projekty, které se Unii již tak dobře plnit nedařilo (např. posilování světové konkurenceschopnosti, boj proti daňovým rájům, vyrovnávání regionálních rozdílů, posilování sociálního pilíře aj.). Zlom nastal v okamžiku, kdy Německo a Francie selhaly v roli garantů smírného řešení sporů mezi Ruskem a Ukrajinou. Sami představitelé těchto zemí přiznali, že jejich účast při jednání o Minských dohodách neměla sloužit mírovému urovnání konfliktu. Měla zajistit čas pro vyzbrojení sil, které o dohodu nestály. Výsledkem je, že Evropě zbyl k prosazování míru už jen jeden nástroj – postupující militarizace. Tak tomu ovšem bylo na našem kontinentu v minulosti docela běžně, kvůli tomu nemusela vznikat Evropská unie.

S nastoupeným trendem souvisí prohlubování dalšího rozporu, a sice mezi podporou svobody, slova a smýšlení, což rovněž patří k erbovním heslům EU, a stále systematičtějším „bojem proti dezinformacím“. Dezinformace nesporně existují, těžko se ovšem domluvit na tom, kdo všechno je vlastně šíří. V každém případě platí, že ti, kdo mají moc bez diskuse stanovit, které sdělení je a které není dezinformací, chtějí určovat, co si lidé myslet musí a co si myslet nesmějí. Přinejmenším od renesance se Evropané chtěli vydat přece jen trochu jiným směrem.

K nejpikantnějším rozporům dnešní EU patří do očí bijící nesoulad mezi snahou chránit životní prostředí a aktuálně prosazovaným projektem zvaným Green Deal. Ochrana životního prostředí má několik jednoduchých priorit: nelikvidovat prostor nutný pro zachování biodiverzity, neprodlužovat vzdálenosti mezi výrobou a spotřebou, snažit se napodobit schopnost přírody využít odpady jako nové zdroje produkčního cyklu. Nic není těmto prioritám vzdálenější než přechod na elektromobilitu, likvidace potravinové soběstačnosti ve jménu volného obchodu či převážení zkapalněného zemního plynu odněkud z druhého konce planety. Když k tomu přičteme již zmíněnou militarizaci průmyslu a společnosti, je z toho Zelený úděl v úplně jiném provedení.

Lidská tragédie bez konce, jejíž další díl se odvíjí na Středním východě, promítá do neudržitelných rozměrů další z chronických rozporů Evropy. Má podobu skrývané neschopnosti, ale i otevřené neochoty připustit si všechny sociální, kulturní a bezpečnostní důsledky masové migrace. Ti, kdo za Českou republiku podepisují dokumenty o „povinné solidaritě“, podepisují se pod to, že boj mezi dvěma nábožensky znepřátelenými etniky se (spíše dříve, než později) přesune i na naše území. Vláda, která bude slovně podporovat Izrael, se postará o to, aby se operační prostor teroristů rozšířil ještě o jednu kotlinu. Tato vláda bude s vážnou tváří ujišťovat, že zaručí bezpečí našich obyvatel, tedy že dokáže něco, co nedokáže Francie, Švédsko či Německo. O tom, že si poradí se zhoubnou chorobou terorismu, bude fantazírovat vláda, která není schopna zajistit dostatek léků ani na nemoci mnohem běžnější.

Rozpory, které rozdírají Evropskou unii, mohou snadno vést k dovršení toho, co se kdysi pokusil na jiném materiálu doložit maďarský filozof György Lukács – ke zpustošení či zkáze rozumu. Jak jinak nazvat politiku, která militarizuje v zájmu míru, která podporuje cenzuru v zájmu svobody, směruje „ekologické“ investice do trvalé neudržitelnosti a bojuje s terorismem otevřením bran.