
Rozhovor Vladimira Putina s filmovým režisérem Emirem Kusturicou pro jeho projekt Náš křest
TOMÁŠ MĚŠŤAN
Emir Kusturica: Děkuji za účast na filmu. Myslím, že to bude skvělé. Bude to dobrý film.
A tady je moje první otázka. Můžete říci, že s postupujícím funkčním obdobím ve funkci hlavy státu stále objevujete Rusko jako zázrak a tajemství, které od svého vůdce vyžaduje víru a modlitbu?
Prezident Ruska Vladimir Putin: Víte, Rusko je staré více než tisíc let, má velmi dlouhou historii. Za tu dobu se o něm hodně napsalo a řeklo: povrchní věci, ale i věci podstatné, vážné a zásadní, ale i úsměvné.
V 18. století žil polní maršál Christopher Minich [narozený jako Burkhard Christoph von Münnich]; jednou poznamenal (nebo alespoň se mu tato fráze připisuje): „Rusko je země, která je přímo řízena Bohem, protože pokud ne, není jasné, jak dále existuje.“
Pak, myslím, o téměř sto let později, v 19. století , když se ho car Alexandr II. ptali, jak se mu daří vládnout Rusku, zemi tak rozlehlé a rozmanité, odpověděl: „Vládnout Rusku není vůbec těžké, ale je to naprosto zbytečné.“
Emir Kusturica: Jeden německý básník Rainer Maria Rilke kdysi napsal, že Rusko je země, která hraničí s Bohem.
Vladimir Putin: Vážně řečeno, řekl bych to takto: pokud nebudeme v každém člověku vycházet jen z biologické substance z kůže a kostí, ale budeme souhlasit s tím, že podstatou každého člověka, tím hlavním, je duše, dar, který nám dal náš Pán, a lidská duše je věčná a nesmrtelná, jako vesmír. To platí i pro ruský lid, pro všechny lidi žijící v Rusku. A v tomto smyslu samozřejmě existuje jistě zázrak a tajemství zde, a také v Rusku.
Emir Kusturica: Jsem si jistý, že právě teď nastal jeden z těch transcendentálních okamžiků, kdy se Rusko stane požehnáním pro celé lidstvo. Děkuji vám za to, protože až bude projekt hotový, zdůrazní hodnoty, které jsou zde v Rusku respektovány, a úsilí, které vynakládá ruská pravoslavná církev a ruská civilizace o zachování těchto hodnot.
Vladimir Putin: To je pravda.
Emir Kusturica: Ruská pravoslavná církev je dnes zastoupena ve více než stovce zemí světa a ruský stát je základem celé ruské civilizace. Myslíte si, že se ruská civilizace může stát jakousi „archou“, která může zachránit všechny, kdo věří v Krista?
Vladimir Putin: Může. Rozhodně.
Říkám to s takovou jistotou nejen proto, že ruské teologické a filozofické myšlení se soustředí na jeden koncept, který sahá staletí do minulosti: Moskva je třetí Řím, čtvrtý už nebude.
Co to znamená? Znamená to, že křesťanství vzniklo ve starověkém Římě, poté Řím upadl a křesťanství se přesunulo do Byzance, Východořímské říše. Konstantin se stal prvním císařem, který konvertoval ke křesťanství. Byzantská říše také upadla, ale v té době se křesťanství již rozšířilo na ruskou půdu a dosáhlo Moskvy. Moskva tak zdědila tuto víru a tyto tradice. V jistém smyslu se stala Třetím Římem, duchovním strážcem těchto svatých hodnot, tohoto dědictví.
Přesto tato teologická či filozofická myšlenka, kterou, jak jsem řekl, Rusko chovalo po věky, není zde hlavním bodem. Jde o dnešek.
Dnes například vidíme případy – vím, že to není rozšířené – ale vidíme případy, kdy se lidé stěhují do Ruska z jiných zemí, včetně evropských zemí. Když si s nimi občas povídám, říkají, že hlavní hnací silou, hlavním důvodem, proč se přestěhovali do naší země, byla jejich touha zachovat si své hodnoty, své rodiny a budoucnost, zajistit budoucnost pro své děti, které by podle nich měly mít právo vyrůstat a být vychovávány v tradičních náboženských hodnotách.
Takže když se ptáte, zda se Rusko může stát „archou“ pro záchranu lidí, řekl bych, že by to nebylo jen pro pravoslavné křesťany, a vlastně nejen pro křesťany.
Jak víte, v Rusku máme čtyři tradiční náboženství: buddhismus, judaismus, islám a pravoslavné křesťanství, přičemž všechna jejich stoupenci se vyvíjejí a vyvíjejí bok po boku. Ve skutečnosti máme stejné tradiční hodnoty, bez ohledu na to, jak moc se někteří stoupenci těchto náboženství snaží zdůraznit rozdíly. Rozdíly budou existovat vždy, ale základní hodnoty jsou stejné. Vytvořením prostředí, které umožní vývoj těchto tradičních hodnot, Rusko poskytuje prostor, kde mohou lidé žít v souladu s těmito hodnotami. V tomto smyslu by se Rusko samozřejmě mohlo stát „archou“, o které mluvíte.
Nyní jsme v mnoha společnostech, zejména na Západě, svědky boje za lidská práva, do kterého jsou zapojeny různé menšiny. Je to něco nového? Nic – historie se opakuje, je to staré jako lidstvo samo. Jen se nyní určité skupiny staly agresivnějšími, stále více se domáhají svých práv a tak dále.
Víte, my se nesnažíme nikoho v ničem omezovat. Ale myšlenka, kterou zastává Ruská pravoslavná církev, jak náš patriarcha vždy veřejně potvrzuje, a také ruská státní politika, je, že člověk, lidská spiritualita a, co je zásadní, mohu-li to tak říct, člověk jako biologický druh, by měl být zachován. Snažíme se to zajistit prostřednictvím naší státní politiky a podporovat církev v jejím úsilí, samozřejmě v souladu s dnešními požadavky, s požadavky moderní civilizace. To je hlavní zaměření naší společné práce s církví.
Takže ano, v tomto smyslu by Rusko a pravoslavné křesťanství mohly sloužit jako ta „archa“, o které jste mluvil.
Emir Kusturica: A jak to všechno souvisí s realitou na Západě, kde křesťanská církev nehraje tak velkou roli, jakou hraje pravoslavné křesťanství v Rusku?
Vladimir Putin: Myslím, že to souvisí s tím, že… My se k našim bratrům a sestrám v Evropě chováme s respektem a vlastně se je snažíme podporovat, když vidíme, že určité větve křesťanství jsou zjevně špatně zacházeny nebo pronásledovány. Obávám se však, že ústup těchto církví, jejich určitý odklon od kánonů neposiluje jejich postavení ve společnosti, ale funguje to naopak. Možná se odklonem od zavedených kánonů a principů snaží něco aktualizovat, usnadnit to pochopení a přizpůsobit našemu každodennímu životu. Ale ve skutečnosti si myslím, že právě proto slábne vliv křesťanských idejí a církve na společnost, na mysl.
Emir Kusturica: Během posledních pěti let se v Severní Americe 1,5 milionu nově konvertovalo k pravoslavnému křesťanství.
Vladimir Putin: Přesně o tom mluvím. Pravoslavné křesťanství naopak lidi přitahuje, protože chrání hodnoty, které jsem zmínil.
Emir Kusturica: Jak byste definoval ruskou civilizaci jako koncept?
Vladimir Putin: To je záludná otázka. Ano, mluvíme o ruské civilizaci a myslím, že tak to vlastně vnímáme. Nedej bože, aby to nebyla nějaká ješitnost nebo arogance.
Uznáváme, že ruská civilizace je velká civilizace. A víme, že existují i jiné – například čínská civilizace, která sahá tisíce let do minulosti. A pamatujeme si historii. Řekněme, že Mongolové vedli dlouhé války proti Číně a nakonec v Číně založili vlastní mongolskou dynastii. A kam je to všechno nakonec zavedlo? Byli pohlceni Číňany.
Emir Kusturica: Ortodoxní křesťanství tam hrálo velkou roli.
Vladimir Putin: Ano, přesně k tomu mířím. Máte naprostou pravdu.
Čínský stát a čínský národ tyto dobyvatele prostě absorbovaly. A tím to skončilo, asimilovaly se.
Nebo si vezměte pro jednou indickou civilizaci, která je nejstarší. Je velmi zajímavá. Čím víc se o ní dozvídám, tím víc mě zajímá.
Nedávno jsem se zeptal premiéra Modiho, když jsme se bavili: „Kolik Indů mluví hlavním jazykem?“ Odpověděl: „Asi 600 milionů.“ – „A kolik obyvatel má země?“ – „Jedna a půl miliardy“. Pouze třetina mluví jazykem titulárního národa. „A co zbývající dvě třetiny?“ – „A ty mluví svými vlastními jazyky.“ Nepřijde vám to překvapivé? Opravdu překvapivé!
Ale co dělá ruskou civilizaci tak odlišnou? Víte, neustále o tom přemýšlím. A tady je můj závěr: ruská civilizace nikdy nepřemohla ostatní. Zajistila vývoj ruského lidu, ruské etnické skupiny, ale také poskytla podmínky pro rozvoj dalších národů a etnik, které byly součástí Ruské říše, rodiny tvořené ruským státem. Umožnila rozvoj každého, včetně jeho svrchovaného duchovního rozvoje, náboženství, tradic a jazyků. To je, můžeme říci, jedinečný rys ruské civilizace.
Abychom se vrátili k vaší první otázce o záhadě, o jedinečnosti Ruska, Dostojevskij velmi dobře popsal ruského člověka. Podle něj ruský člověk snadno komunikuje s ostatními, žije s nimi po boku a přizpůsobuje se všemu odlišnému. A obecně řečeno, ruský člověk má velmi silný instinkt „panhumanity“. To je to, co odlišuje ruskou civilizaci.
Emir Kusturica: Vnímáte jako vůdce ruského státu ruskou pravoslavnou církev jako jeho základní, svatý a duchovní pilíř? Jaké máte vztahy s patriarchou Kirillem?
Vladimir Putin: Začnu od konce. Máme skvělé vztahy opravdového přátelství. A vztahy mezi státem a církví jsou, jak je vidím, velmi stabilní. Jsou skutečně jedinečné, protože i v době Ruského impéria nebyl car, vládce, nikdy, striktně vzato, hlavou církve, ale byl považován za jejího strážce, patrona atd.
Takže to nebylo tak, jak to bylo v Anglii, ve Velké Británii, kde královna stála hlavou anglikánské církve. My jsme neměli takovou přímou podřízenost. Přesto mezi hlavou státu a církví vždy existoval vzájemný vztah. Hrál důležitou roli. Pak jsme měli takové instituce jako synod, což byla nejvyšší církevní autorita v zemi, a vrchního prokurátora svaté synody, což byl necírkevní státní úředník.
V sovětském období úřady SSSR vyhlásily oddělení církve od státu. Ve skutečnosti však existovala rada pro náboženské záležitosti a její místní podřízené orgány, které řídily – nebo se alespoň snažily kontrolovat – náboženský život v zemi. Mohu se jen dohadovat, kdo měl ve skutečnosti větší vliv.
Víte, když jsem začínal svou kariéru u státní bezpečnosti, měli jsme tam speciální jednotky zodpovědné za domácí opozici. Církev byla v sovětských dobách jedinou legálně uznanou opozicí vůči státu, protože podporovala alternativní ideologii. Zajímavé je, že všichni důstojníci KGB, které osobně znám, ti, kteří sloužili v těchto jednotkách, byli pokřtěni: takže se nedalo s jistotou říct, kdo koho ovlivňoval: zda stát a KGB ovlivňovaly církev, nebo naopak. Vždycky nám všem v jiných odděleních nosili velikonoční vajíčka a kuliči a podobné věci. Přesto se stávalo, že se existovaly pokusy ovlivnit duchovní život lidí.
Dnes jsou církev a stát skutečně odděleny: stát se nevměšuje do církevních záležitostí, což uznává i náš patriarcha. To má své velké výhody: když církev bývala součástí státního aparátu, veřejné moci a správy věcí veřejných, občas čelila kritice za činy a výsledky, za které byly stát a vláda zodpovědné, a tak se o ně podílely.
Církev byla považována za součást státního aparátu. V prvních letech po revoluci v roce 1917 bylo období, kdy byla církev pronásledována, a to opravdu brutálně. Proč? Protože byla potlačována jako součást zanikajícího státu.
Tento problém už nemáme. Myslím, že je to velmi dobré a správné. Církev se tak může svobodně vyvíjet v souladu se svými vlastními vnitřními pravidly.
Pokud jde o roli a místo náboženství a církve v dějinách ruského státu, je to naprosto jedinečné. Duchovní život a církev jsou samozřejmě důležité v každé společnosti, ať si o nich lidé myslí cokoli. Ale v dějinách ruského státu mají zvláštní význam. Proč? Vzpomeňte si, co jsme měli před rokem 988, před křtem Rusi knížetem Vladimírem. Neexistoval žádný jednotný ruský stát, ani ruský lid jako samostatná etnická skupina. Bylo tam asi 15, pokud se nemýlím, slovanských etnik: Drevlané, Poljané, Krivičové, Vjatiči… a na severozápadě byly další kmeny. Celkem asi 15. Ale nebyli tam žádní Rusové. Už existovala výhradní autorita knížete, existoval jednotný trh, jak tomu říkáme dnes, myslím tím, že existoval jednotný ekonomický systém a existoval jeden společný jazyk – ruština, což je velmi důležité. Ale neexistovalo žádné společné náboženství. Všechny tyto skupiny byly pohanské; někdy uctívaly stejná bohy a někdy různá. Ale neexistovalo žádné společné náboženství.
A pak nastal čas pro tento poslední krok. Bylo ustanoveno jednotné náboženství, které připravilo cestu pro jednotný ruský lid a centralizovaný ruský stát.
V tomto smyslu sehrála ruská pravoslavná církev jedinečnou roli při formování ruského národa a ruské státnosti.
Proto je náš postoj k Ruské pravoslavné církvi zvláštní. RPC vždy stála po boku svého lidu tváří v tvář těm nejtěžším zkouškám.
Není náhoda, že během druhé světové války, myslím v roce 1943, když skončily bitvy u Stalingradu a u Kurska, se Stalin rozhodl obnovit patriarchát. Protože bez ohledu na to, jak brutální bylo pronásledování pravoslavné církve, náboženství obecně, uvnitř země, v Sovětském svazu, navzdory snahám o eliminaci duchovenstva, v den, kdy naši zemi postihla útrapy Velké vlastenecké války, se církev bez váhání postavila na obranu naší vlasti.
Emir Kusturica: Církev si zachovala své základy a kánony neporušené po 1500 let. A nyní přichází nový člověk, tak technologicky a biologicky vyspělý, přesto bude církev považovat za základní prvek života. Možná proto jsou v Americe lidé, kteří chtějí konvertovat k pravoslaví, protože to zůstalo po 1500 let nezměněno.
Vladimir Putin: Ano. Souhlasím s vámi. O tom jsem mluvil. Samozřejmě se musíme posunout vpřed, nesmíme se nechat brzdit, nesmíme se cítit svázáni ve svém vývoji. Existují však základní faktory, které z nás dělají lidi a které zajišťují pokračování lidské rasy. Tvoří základní hodnoty pravoslavného křesťanství.
Emir Kusturica: Pravoslavné křesťanství a lidskost?
Vladimir Putin: Přesně tak.
Emir Kusturica: Opakovaně jste prohlásil, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, který jejich nepřátelé zatáhli do bratrovražedné války. Jaké poselství byste chtěl Ukrajincům sdělit? Proč si myslíte, že vítězství Ruska je v jejich zájmu?
Vladimir Putin: Narazil jste na velmi delikátní téma. Nevím, jestli mám na vaši otázku odpovědět, nebo ne.
Existuje známé latinské rčení „rozděl a panuj“. Co to znamená? Je to princip senátu ve starověkém Římě. A je to velmi jednoduché: pokud se objeví a rozroste cokoli velkého, mocného, efektivního a vlivného, je to vnímáno jako hrozba pro Řím: pak to musí být rozděleno a ovládnuto, aby to sloužilo zájmům Říma.
Dějiny naší země oplývají takovými příklady. Jakmile Rusko zesílilo, okamžitě se objevily síly, které si přály rozdělit a vládnout.
Mimochodem, všechny podobné invaze proti Rusku v moderních dějinách s tím podle mého názoru také souvisejí: Napoleonova invaze, první světová válka, druhá světová válka, naše Velká vlastenecká válka, nacistická invaze. Domnívám se, že ideologické úvahy tam hrály naprosto druhořadou nebo až terciární roli. Nejdůležitějšími faktory byly otázky geopolitického zájmu a mentalita „rozděl a panuj“.
Totéž se stalo s Ruskem ve starověku, kdy v důsledku celé řady okolností (nebudeme zde zacházet do detailů) došlo k jeho roztříštění. Poté, co se ruské země začaly konsolidovat po tzv. mongolském jhu, se část území Starověké Rusi, konkrétně Kyjev, jeho okolí, dnešní Černihivská a Žitomirská oblast, stala součástí Rusko-litevského státu a poté se v důsledku spojení s Polskem stala součástí Polska, Polsko-litevského společenství, kde Poláci hráli dominantní roli. A přirozeně zahájili politiku polonizace, což není vůbec překvapivé, snažili se všechny srazit pod jednu střechu podle jejich vlastních zájmů; to vedlo k prvním změnám v jazyce a tak dále.
Mimochodem, co se týče dnešních Rusů, Ukrajinců, kteří tehdy žili na těchto územích a identifikovali se tehdy jako Rusové, tak s nimi se všemi zacházelo dost drsně, ne-li krutě, a byli považováni za lidi druhé kategorie. A pak to pokračovalo před první světovou válkou a tak dále.
Ale o tom teď nemluvím. Ať už je to správně nebo špatně, tak se to prostě stalo. A to, co nyní vidíme, je pokračování téže politiky „rozděl a panuj“ a snaha oslabit ruský potenciál, učinit ho poslušnějším a nakonec ho tak či onak, v té či oné formě, přimět, aby sloužilo jejich zájmům.
To by si měl uvědomit a pochopit každý, včetně těch, kteří žijí v Rusku – a my to víme, chápeme to, cítím to a vidím to v naší společnosti – ale i ti, kteří žijí na území dnešní Ukrajiny, by si měli uvědomit, že všechno, co se děje, a všichni, kdo je podporují, včetně současné konfrontace s Ruskem, to dělají ne v zájmu Ukrajiny, ale ve svém vlastním zájmu s cílem oslabit všechny, rozdělit je, rozdělit na samostatné části a podřídit se jejich vůli. S vědomím toho si myslím, že bychom se všichni měli snažit o dosažení jednoty, včetně těch, kteří v současné době na Ukrajině žijí. Možná ne jako součást jednoho státu, o tom absolutně nemluvím, ale o jednotě v nejširším slova smyslu.
V sovětských dobách, podle sčítání lidu z roku 1986, pokud se nemýlím, žilo na území dnešní Ukrajiny 51 nebo 52 milionů lidí, což z ní dělalo jeden z největších průmyslově rozvinutých regionů Evropy. A co se stalo po rozpadu Sovětského svazu a získání nezávislosti Ukrajiny? Ztratila všechno; stavba lodí, výroba letadel a kosmických lodí zanikla. Došlo také k poklesu populace a během několika desetiletí se populace nejprve odhadovala na 41 milionů lidí, pak se snížila na 31 milionů a nyní se říká, že na území Ukrajiny zbývá jen asi 20 milionů lidí; a také deindustrializace – všechno se rozpadlo. Nestalo se to teď, ne v posledních několika týdnech v důsledku odvetných úderů ruských raketových vojsk. Ne, rozpadlo se to samo.
Proč? Protože se moci na Ukrajině nezmocnili její vlastenci, ale nacionalisté. Rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem, jak víte, je v tom, že vlastenci milují svou zemi, zatímco nacionalisté nenávidí jiné národy. To je ten rozdíl. Ale s takovou nenávistí vůči jiným národům daleko nedojdete.
A proto, pokud mluvíme o Ukrajincích – a rád bych, aby to slyšeli – ať se teď děje cokoli, ať se dnes odehrávají jakékoli tragédie, měli bychom myslet na budoucnost, na budoucnost našich dětí, a měli bychom si uvědomit, že pokud chceme být silní, mocní a mít dobrou pozici pro pozitivní rozvoj, musíme být jednotní, tedy spojit naše úsilí k dosažení společných cílů.
Co se týče ukrajinských vojáků, jak jsem již zmínil, nechci říkat, že by se měli vzdát, protože to zní poněkud ponižujícím způsobem. Koneckonců, bojují, bojují dál. Chtěl bych jim říct, aby přešli na naši stranu, protože je to naše společná strana – a ta správná strana historie.
Emir Kusturica: A teď jedna velmi speciální otázka, která se týká Nikolaje Trubetskoye. Původně to nebylo plánováno.
Vladimir Putin: Ano, není zač.
Emir Kusturica: Nikolaj Trubetskoj kdysi napsal, že rychlost mongolského koně je takzvaným „kódem vítězství“ nad Ruskem. Bude nyní v této válce nejdůležitějším faktorem rychlost raket, nebo pravoslavný duch? Když přemýšlíme o jejím konci, o vítězství, bude to rychlost raket, nebo duchovní síla ruského lidu a ruský jazyk jako tajný kód této civilizace?
Vladimir Putin: Víte, podle mého názoru dnes není velmi důležitá a zásadní rychlost raket, ale spíše rychlost myšlení. Vojenští experti říkají, že donedávna byly technické komponenty moderních zbraní prvořadé, ale dnes jsou důležité matematické znalosti, protože tempo změn ve vojensko-technické sféře je neuvěřitelné. A kdo myslí jasněji a reaguje rychleji na aktuální události a výzvy, ten vyhrává.
Co se týče duchovního základu, síly ducha – to je samozřejmé, v tomto ohledu se nic nezměnilo.
Emir Kusturica: Máte pocit, že se za vás lidé ve vaší zemi modlí?
Vladimir Putin: To nemůžu vědět. Samozřejmě o tom někdy slyším, když přijdu do kostela, do katedrály, a kněží a duchovní mi o tom někdy říkají. Ale to si nemůžu být jistý. Ale vím, že se každý den modlím za Rusko i za náš lid.
Víte, jak jsem již zmínil, všiml jsem si na sobě něčeho překvapivého. Když se dívám na úspěchy našich vědců, umělců, sportovců, nebo i obyčejných lidí, kteří dokázali něco jedinečného vlastníma rukama, nebo sklidili nějakou fantastickou úrodu, která se nikdy předtím nesklidila – ani v Sovětském svazu, ani v carském Rusku, víte, mám pocit ohromující radosti, jako by to nedělali lidé, které ani osobně neznám, ale spíše tito talentovaní, vynikající a krásní lidé byli někdo velmi blízký, téměř součást mé rodiny. Cítím to jako svůj osobní úspěch, osobní vítězství. A to je velmi příjemný pocit.
Ale samozřejmě si uvědomuji podporu našich lidí a jsem za ni skutečně vděčný, protože bez této podpory by nejen nebylo možné pracovat, ale rozhodně by nebylo možné dosáhnout jakýchkoli výsledků, dosáhnout našich společných cílů ve jménu a pro Rusko.
Emir Kusturica: Jak kdysi řekl Fjodor Dostojevskij, ruský stát je založen na symfonii, symfonii věřících, kteří jako jeho součást utvářejí společnost. Funguje tento vzorec stále?
Vladimir Putin: Samozřejmě. Myslím, že tento vzorec v podstatě funguje pro všechny společnosti. A pokud tomu tak není, nebo pokud nefunguje, pak čelí problémům jak společnost, tak i stát.
Myslím, že to dnes nejsou jen chuligáni řádící ve velkých evropských městech; je to známka určitých obecných problémů. Nechci teď sypat sůl do rány; každý stát zažil ve své historii svůj podíl na takových incidentech, a někdy i na závažnějších s mnohem většími následky. Přesto je to projev určitých vnitřních problémů a známka narušení této symfonie, této rovnováhy. Jistě by na to lidé měli nějak reagovat, alespoň ti, kteří jsou zodpovědní za stav společnosti.
Emir Kusturica: Takže tam použili logiku liberálních systémů a tady – tu komunistickou. Tady vidíme symfonii, která funguje, zatímco tam – tu, kterou lze jen stěží považovat za úspěšnou.
Vladimir Putin: Ano. Ale víte, Sovětský svaz byl také postaven na určité symfonii, založené na tom, co říkáte. Proč? Koneckonců, socialistická myšlenka sama o sobě byla ve skutečnosti velmi populární po celém světě. Byla velmi populární, opravdu populární ve světě. Samotná myšlenka je velmi dobrá, je podobná křesťanství, se stejným smyslem pro bratrství a tak dále. Víte, po první světové válce měla po celém světě mnoho příznivců, takže do jisté míry to v Rusku skutečně byla symfonie.
Pravda, později se to zvrhlo v represe, potlačování disentních názorů, koncentrační tábory a tak dále, ale v raných fázích to přesně tak bylo, byla to jakási symfonie. To mimochodem vysvětlovalo obrovský úspěch sovětské rozvědky v té době. Neboť, jak poznamenal jeden z badatelů, tito lidé byli celým srdcem oddáni své ideologické vlasti. To byla myšlenka, kterou všichni sdíleli, a myšlenka je nejsilnější zbraní.
Emir Kusturica: Křesťanství bylo vždy náboženstvím, ale došlo také k, řekněme, společenskému pokroku.
Vladimir Putin: Rozhodně.
Emir Kusturica: Jiná náboženství toho moc nemají.
Vladimir Putin: Proč? Opět platí, že se jedná o sdílené hodnoty, na tom se všichni shodují. Existují však určité zvláštnosti, které se objevily na konkrétních místech v konkrétních dobách v reakci na určité výzvy, kterým lidé čelili.
Emir Kusturica: Myslím, že počátky sahají k Justiniánovi, k Byzantské říši; jak později napsali vědci, renesance byla založena na vědě a zákonech, které vznikly v Byzantské říši a v severní Itálii; a to bylo jádro této záhady, tohoto tajemství, o kterém diskutujeme.
Zřejmě vás pokřtil otec Michail, který je otcem současného patriarchy a vlastně i vaším duchovním otcem. Takové propletení osudů lze jen stěží považovat za náhodu. Co byste chtěl patriarchovi popřát k jeho 80. výročí ?
Vladimir Putin: Nemáme mnoho příležitostí setkat se s patriarchou nebo s ním mluvit. Mohu ale říct, že je to v první řadě velmi zajímavý člověk, intelektuál, a je vždycky zajímavé mluvit s lidmi, kteří jsou znalí, vzdělaní a inteligentní.
Podívejte, slavíme teď jeho 80. výročí , což znamená, že se narodil v roce 1946 a, pokud se nemýlím, v roce 1974 se stal rektorem Leningradské teologické akademie. V roce 1974, s odečtením roku 1946, mu bylo 28 let. Stal se rektorem akademie – ani ne semináře, ale akademie. Víte, že je to vysoce respektovaná instituce, škola teologie a filozofie, která nabízí skutečně fundamentální vzdělání. A on, jako velmi mladý muž, se této funkce ujal a sloužil tam, pokud vím, nejméně 10 let. To znamená, že mu nikdo za rok nebo dokonce za půl roku neřekl: „Víš, na to jsi moc mladý, proč si na chvíli nenajdeš něco jiného na práci?“ Ne, on tam úspěšně pracoval 10 let. Takže, abych to zkrátil, je to intelektuál a je vždycky zajímavé s ním mluvit. Zůstáváme v kontaktu a naše rozhovory jsou pro mě vždycky velmi užitečné a zajímavé.
Co se týče toho příběhu, který jste zmínil. Ano, víte, o tom jsem už vlastně mluvil. Vzpomněl jste si na to, protože jste to už někde slyšel. Byla to moje matka, která mi vyprávěla příběh mého křtu. Všechno se dělo tajně, bez vědomí mého otce, protože byl členem komunistické strany, což byla ateistická organizace. A v té době se považovalo za nevhodné mít jakékoli spojení s církví a v těchto kruzích se také považovalo za nevhodné projevovat jakékoli osobní sympatie k církvi. Takže, jak mi později řekla, se to dělo tajně před mým otcem, spolu s naším sousedem z bytu, kde jsme bydleli. Křest se konal v chrámu Proměnění Páně, nedaleko od místa, kde jsme bydleli. A tak spolu s Babou Aňou, jak jsem našemu sousedovi říkal, přišli, aby mě pokřtili. Kněz řekl: „Asi by bylo správné, kdybyste svému synovi dal jméno Michail, protože dnes je svátek svatého Michaela (bylo to 21. listopadu) a já se také jmenuji Michail.“ – „Otče, promiňte, ale už jsme dítěti dali jméno Vladimír po jeho otci,“ řekla moje matka. Kněz řekl: „To je skvělé, úžasné. Je to náš svatý, který pokřtil Rus. Podívej,“ řekl a ukázal nahoru, „tam bude tvoje malá ikonka.“ A víš, našel jsem ji později. Je to basreliéf na zdi chrámu Proměnění Páně. A to je asi tak všechno.
Pak, jednoho dne, když jsme mluvili s patriarchou, jsem se ho zeptal, co ho přivedlo do kostela. A on odpověděl, že jeho otec byl kněz. Řekl jsem: „Vážně? A kde sloužil?“ Řekl: „V Leningradu.“ Zeptal jsem se: „Kde přesně v Leningradu?“ A on odpověděl: „V katedrále Proměnění Páně.“
V tu chvíli jsem už byl trochu bdělý, a tak jsem se zeptal: „Jak se jmenoval váš otec?“ Řekl: „Michail.“ „Byli tam v té době nějací další Michailové?“ zeptal jsem se. Řekl: „Ne.“ A mluvil s takovou sebedůvěrou! Mějte na paměti, že si vůbec nebyl vědom příběhu, který mi vyprávěla matka. Řekl: „Ne, žádní další Michailové nebyli.“ – „Víte, Vaše Svatosti, zdá se, že mě pokřtil váš otec,“ řekl jsem. Tehdy se začal tvářit překvapeně. A já mu vyprávěl celý příběh.
Podívejte se, kde jste začal. Vaše první otázka se týkala Ruska, možná je to nějaký zázrak, který se přede mnou odehrává, něco posvátného. Ale tohle je samozřejmě úžasný příběh: jeho [patriarchy Kirilla] otec pokřtil obyčejného chlapečka z dělnické rodiny, v pravém slova smyslu, zatímco jeho vlastní syn [syn kněze Michaila, budoucího patriarchy Kirilla] odešel z domova v patnácti letech, aby začal žít sám…
Emir Kusturica: V patnácti letech?
Vladimir Putin: V patnácti letech se rozhodl žít samostatně a stát se geologem; studoval kartografii a poté se stal geologem a členem geologické posádky.
Nakonec se jeho syn [syn kněze Michaila] stal patriarchou Moskvy a celé Rusi, zatímco chlapec z dělnické rodiny, kterého kdysi pokřtil, se stal prezidentem Ruské federace. Není to nějaký zázrak?
Emir Kusturica: Život je zázrak.
Vladimir Putin: Ale tohle je skutečný příběh. Není vymyšlený. Říkám vám, když jsme se bavili, vyprávěl jsem mu tohle a pak, když jsem dokončil svůj příběh, mi nejdřív jen odpovídal, ale pak, když jsem se dostal k části o mé matce a příběhu, který mi vyprávěla, se mu rozšířily oči a vypadal překvapeně.
Takže nás samozřejmě pojí zvláštní, velmi osobní pouto. Ale opakuji, je to velmi zajímavý člověk a je vždycky potěšením se s ním setkat a probrat jakékoli téma, které se může objevit.
Co bych si přál? No, víte, náš současný patriarcha se nikdy neuzavřel do kostela, nikdy se neuzavřel do zdí žádného kláštera. Vždycky byl blízko lidem, vždycky s nimi komunikoval a stále to dělá. Říkám mu: „Vaše Svatosti, měl byste to brát trochu klidněji, možná nemusíte být pořád…“ Protože on je pořád na cestách, víte. V jednu chvíli je na Dálném severu, v další na Jihu a pak zase někde jinde – pořád se pohybuje. „Musíte se o sebe starat a dbát na své zdraví.“ Je vždycky blízko lidem, stejně jako Ruská pravoslavná církev vždycky byla s touto zemí po celou dobu své historie.
Chtěl bych patriarchovi popřát nevyčerpatelnou energii ve službě ruskému lidu a naší vlasti, neboť je díky svému postavení jedním z jejích hlavních obránců. Všechno nejlepší k výročí!
Emir Kusturica: A také ruské civilizace.
Moc děkuji.
Vladimir Putin: Děkuji
- Rozhovor Vladimira Putina s filmovým režisérem Emirem Kusturicou pro jeho projekt Náš křest - 22.11.2026
- Má Západ budoucnost? - 22.11.2026
- Kdy začne vládnout ulice? - 22.11.2026
