16.6.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Média a svoboda slova

Sdílejte článek:

ZDENĚK LANZ 16|06|2016

Počátkem telegrafie bylo doručování jednoduchých zpráv pomocí zvuků bubnů a kouřových signálů. Optický telegraf byl představen v druhé polovině 17. století, praktického využití se dočkal ale až koncem 18. století. První telegraf na elektromagnetickém principu byl sestrojen v první polovině 19. století, první bezdrátový přenos mluveného slova se uskutečnil v roce 1905.

[ad#clanek-respo]

Způsob šíření zpráv, informací a komunikace prodělaly ve dvacátém století bouřlivý vývoj. V roce 1910 se uskutečnil první rozhlasový přenos, v roce 1922 bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání BBC, v roce 1923 začal ve Kbelích vysílat český rozhlas Radiojournal, předchůdce Československého rozhlasu. V roce 1935 proběhlo v Berlíně první pravidelné televizní vysílání, v roce 1936 začala vysílat televize BBC, od roku 1953 pravidelně vysílá i Československá televize.

Komunikovalo se dálnopisem, později faxem. Vedle pevných telefonních linek byly vybudovány mobilní sítě, informace a zprávy se šíří internetem a emaily, v módě jsou tzv. sociální sítě, televize vysílá přes satelity, lidé vyvíjejí nové a nové technologie k přenosu dat. Souběžně se využívá i tradiční poštovní psaní, to je stále důležité, zejména v doporučené podobě.

Ale zároveň s tím, jak spolu lidé stále snadněji a rychleji komunikují, jak stále snadněji a rychleji získávají informace, existují snahy, jak jim v té komunikaci a získávání informací bránit, objektivní skutečnosti zatajovat, překrucovat nebo dezinterpretovat. Jak se do komunikace lidí „vlámat“ a v utajení zjistit, co si říkají nebo píší, co si myslí. Tyto tendence těch, kteří jsou právě u moci a vědí, jak je svobodné šíření informací a komunikace mezi lidmi pro demokracii důležitá, existují na celém světě. Tak je tomu v totalitních režimech, ale i v demokraciích v případech, že demokraticky zvolené vlády chtějí rozhodovat proti vůli lidu. Pro konkrétní příklady nemusíme „chodit“ daleko do historie.

Po okupaci Československa Německem v březnu roku 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla v Československém rozhlase zavedena cenzura a každý pořad se vysílal nejdříve v němčině. Rozhlasové přijímače musely být „vybaveny“ cedulkou – varováním, že poslouchání cizího rozhlasu (myšleno vysílání BBC pro Československo – „Volá Londýn“) se trestá vězením nebo i smrtí. V roce 1945 byly o pražské sídlo Československého rozhlasu na Vinohradské třídě svedeny tuhé boje. Trnem v oku okupantům byly krátkovlnné vysílačky, které sloužily domácímu odboji ke komunikaci s „Londýnem.“ Na ně Němci pořádali doslova štvanice.

Po komunistickém „převratu“ v únoru 1948 se Československý rozhlas dostal do područí Ministerstva informací v čele se „skalním“ komunistou Václavem Kopeckým. V padesátých letech, při přímých přenosech z politických procesů, budil Československý rozhlas v posluchačích hrůzu, když obžalovaní, jako by bez ducha odříkávali předem naučené texty o „svých“ zločinech, které nespáchali.

Po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968 se o pražské sídlo Československého rozhlasu , tentokrát holýma rukama, opět „bojovalo“. Na příkaz tehdejšího ředitele Ústřední správy spojů Karla Hofmanna byl vysílač na středních vlnách vyřazen z provozu a následně byly odpojeny všechny rozhlasové vysílače.

„Bojovalo“ se i o Československou televizi, kterou okupanti logicky považovali za jedno z nejdůležitějších informačních médií. „Nezávislé“ vysílání se tehdy podařilo udržet skoro celý týden. V září pak začala televize opět vysílat. Ale to už v ní, stejně tak jako v Československém rozhlasu, probíhala normalizace.

Až do roku 1989 byly Československá televize a Československý rozhlas pevnou oporou komunistického režimu. Byla to doba novoročních projevů prezidenta Gustáva Husáka, deformovaných zpráv o úspěších našeho hospodářství, povolených komunálních vtipů v pořadu Televarieté s Jiřinou Bohdalovou v jedné ze dvou hlavních rolích, řady normalizačních seriálů o budování socialismu atd. Od roku 1973 to vše, a ještě daleko více, dokonce v barvě. Ale ani československý rozhlas nezůstával při budování socialismu za Československou televizí pozadu. A tak, když chtěl mít člověk snad alespoň trochu objektivnější a pravdivější informace, nezbylo mu pustit si v rádiu Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tu ale například v Praze strahovská rušička úspěšně rušila. Blu-blu-blu…

Po listopadu 1989 se chvíli mohlo zdát, že budeme mít konečně svobodná média veřejné služby, na než byla Československá televize a Československý rozhlas formálně transformovány. Ve skutečnosti ale vše dopadlo jinak. Od samého počátku se tato média „veřejné služby“ ocitla v rukou vyvolených a jediných spravedlivých, dnes zvaných „pravdoláskaři“.

I když to, že velká část občanů již zprávám a publicistice České televize nevěří, je veřejným tajemstvím, mnozí protagonisté této de facto státní televize vystupují velmi sebevědomě s tím, že právě ta, dnes už jenom „jejich“, televize je ta jediná spravedlivá, objektivní, pravdomluvná. A tak vysílání, za naše peníze, zahlcují zkreslenými, tendenčními zprávami, skutečnosti, které se jim nehodí „do krámu“ jednoduše zamlčují, jiné překrucují.

Pokud je na tom Český rozhlas o něco lépe než Česká televize, není ten rozdíl nijak výrazný. Ale mohlo by být i hůř!

Vzpomeňme třeba na dobu normalizace v první polovině sedmdesátých let dvacátého století, nebo na hysterii prorežimních médií po neúspěšném pokusu prvních mluvčích Charty 77 předat její prohlášení Gustávu Husákovi v lednu 1977.

Tehdy se tato média neštítila skoro ničeho, na „chartisty“ dštila oheň a síru, ale text tohoto dokumentu pro jistotu nikde nezveřejnila. To ovšem režimu nebránilo, samozřejmě, v úzké spolupráci s médii v čele s Československou televizí, uspořádat v Národním divadle ostentativní „divadlo“, kde nutila umělce podepsat tzv. Antichartu. Obličeje našich předních umělců byly vážné a bledé stejně, jako když jejich starší kolegové byli nuceni před mnoha lety a na tomtéž symbolickém místě vyjádřit loajalitu „Třetí říši“.

Z tzv. mainstremových médií, mezi něž určitě patří i Česká televize a Český rozhlas se objektivní pravdu dnes již nedozvíme, ale ještě pořád, zatím, funguje internet, a servery, které se dnes v těch „jediných pravdivých“ médiích nazývají ultrapravicové, xenofobní, nacionalistické apod. a jimž vděčíme za to , že si zde můžeme chybějící informace doplnit. Když např. prezident republiky v podstatě řekne, že každý politik se dá odstranit buď demokraticky, ve volbách, nebo nedemokraticky, státním převratem, fyzickou likvidací, média „hlavního proudu“ spustí hysterický pokřik a řada politiků chce prezidenta nutit k omluvě. Ale ten, kdo si zachová chladnou hlavu a pustí si inkriminované pasáže prezidentova vyjádření ze záznamu, nestačí se divit, proč je kvůli konstatování historické reality takový virvál.

[ad#clanek-respo]

Pokud budou tyto servery moci šířit informace bez cenzury, dotud to ještě nebude se svobodou slova u nás tak zlé. A pokud se tam, kde čítáváme jejich úvahy, názory a prohlášení začnou objevovat „bílá místa“, jejich příspěvky budou mazány nebo servery úplně zmizí z obrazovek našich počítačů (budou „bublat“ tak, jako kdysi Svobodná Evropa), tak u nás skončila demokracie.

To už půjde opravdu do tuhého!

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,92 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky