Masová migrace a nadržování menšinám udělaly z Francie zemi nevhodnou pro život

Zachránit zemi před katastrofou je podle autora stále ještě možné. Za tímto účelem má být zvolena do funkce prezidenta silná osobnost a kontrolována migrace.

Francie Giscarda d’Estainga zmizela, konstatuje novinář. Dvě generace stačily k tomu, aby byla zlikvidována odvěká stmelenost Francouzů. Stačilo 40 let, aby jeden národ začal být nahrazován jiným, jedno náboženství cizím. Do osmdesátých let začínali „noví Francouzi“ z jiných zemí rychle sdílet společné rodinné ovzduší, žili ve shodě s ostatními, vzpomíná novinář. Emmanuel Macron se v sobotu s uspokojením vyslovil ohledně dnešních změn. Ve výzvě k mladým z imigrantského prostředí prohlásil: „Když vaše rodina mluví arabsky, je to šance pro Francii“. Ale tato nová Francie se pro mnohé stala nepříznivou,“ píše Rioufol.

Intelektuální vakuum v zemi je takové, že nikdo neví, jak obnovit prestiž moci, zdůrazňuje autor příspěvku. Navíc prezident, který chce polichotit „milionům mladých a ne příliš mladých“ nových afrických a arabských Francouzů, se distancuje od strážců pořádku a používá obětní rétoriku menšiny. „Když se vaše barva pleti liší od bílé, zastaví vás mnohem častěji…. Vnímají vás jako problémový faktor, což je nepřípustné,“ připomíná Rioufol Macronův výrok v nedávném interview.

Této katastrofě se ještě dá předejít, píše novinář. Avšak není to Macron, kdo zachrání Francii před úpadkem. Dvojsmyslnost postoje prezidenta nahrává ničitelům jednotného a nedělitelného národa. Prezident prohlásil, že chce bojovat s „islamistickým separatismem“ a bouráním památníků velkých Francouzů. Ve středu však představil vládě „opatrný text“ návrhu zákona o „posílení republikánských principů,“ v němž „totalitní ideologie koránu“, která vztyčila jako vlajku muslimský závoj, není nazvána přímo. Když prezident promluvil v sobotu o africké a arabské mládeži, navrhl sestavit „svérázný katalog, v němž bude 300-500 jmen jejích hrdinů,“ aby byly na jejich počest nazvány ulice a postaveny památníky. „Tato multikulturní země není Francie, pod každou záminkou tu vidí rasismus,“ konstatuje Rioufol. Podle jeho názoru „právě macronismus je separatismus“.

Autor připomíná, že Macron hodlá v lednu svolat veřejnou radu pro bezpečnost, která má obnovit vztahy mezi Francouzi a pořádkovými orgány. Jenže problém netkví v policii, její vztahy s občany nebyly nikdy přerušeny, zdůrazňuje autor. Prezident by se měl zamyslet nad vlastním vztahem vůči všem Francouzům a nejen vůči „polichoceným“ představitelům imigrantských kruhů, míní novinář.

Dědictví Giscarda d’Estainga „nese jako kříž“ rozhodnutí z roku 1976 o povolení ke sloučení migrantů s rodinami, připomíná Rioufol. Ale když se prezident rozhodl po dvou letech tuto chybu napravit, Státní rada se odmítla podřídit prezidentské vůli, soudci dali přednost právu imigrantů na „normální rodinný život“ ve Francii. O něco později získali imigranti dokonce právo na polygamii. Tím začala „kolonizace“ francouzského národa, jejíž možnost zajistili ,duchovní’ správního soudnictví,“ vysvětlil Rioufol.

Kromě toho je třeba přijmout rozhodnutí o omezení pomoci nelegálním přistěhovalcům, z nichž více než 300 tisíc dostává bezplatné zdravotnické služby, jejichž hodnota se odhaduje na víc než 1 miliardu eur. Toto „probuzení“ diktuje především nutnost se distancovat od lehkomyslných nebo nebezpečných „elit“, které připustily tuto situaci, píše Rioufol. Nelze se rovněž obejít bez obrození křesťanství před tváří výbojného islámu.

„Tento ospalý a zbabělý svět má být probuzen,“ vyzývá novinář. Podle údajů posledních průzkumů veřejného mínění hodlá 20 % Francouzů hlasovat v příštích prezidentských volbách pro příslušníka armády, uvádí autor. Generál Pierre de Villiers, který je připraven kandidovat v roce 2022, však stěží může být očekávanou přelomovou postavou s ohledem na jeho opatrnost a sklon ke kompromisům, domnívá se Rioufol. „Čelit ochablému myšlení, jež se roztéká jako louže, může pouze pevná doktrína, jejímž cílem je nedovolit Francii, aby se potopila ještě hlouběji,“ píše na závěr Ivan Rioufol v Le Figaro.