Zítra to roztočíme, drahoušku Macinko aneb Co je doma, to se počítá, pane prezidente

Děje, jež se na politické scéně odehrávají, nejsou izolované. Akce vyvolává reakci a pak už vše jede samospádem, tak trochu efektem sněhové koule. Když se prezident během procesu vzniku nové vlády rozhodl, že tento vznik bude všemožně komplikovat, bylo to rozhodnutí, na které měl právo.

Musel ovšem počítat s tím, že špatný start k dobrému průběhu nepovede. Lze pochopit, že dva roky před prezidentskými volbami cítí hlava státu potřebu začít mobilizovat svoje voliče. Sice nedává valný smysl dělat to způsobem, jež odežene voliče z druhého tábora, ale to už je věcí Petra Pavla a jeho kampaňových stratégů.

Ovšem u efektu mobilizace mělo zůstat. Pokud už prezident jednou naznačil, že dojde-li k prohození rezortů mezi Petrem Macinkou a Filipem Turkem, bude Turka jmenovat, bylo na místě to také udělat. Tím spíše, že tu nešlo jen o nedodržení ústní domluvy, ale především o krok, kterým šel prezident za hranu Ústavy. Ta – i podle slov někdejšího předsedy Ústavního soudu Rychetského – nedává prezidentovi možnost uvážení a odmítnutí kandidáta na ministra.

Naschvály a provokace

Stačilo tedy, aby Hrad chvíli se jmenováním Turka otálel a dělal lidově řečeno „Zagorku“, ale nakonec měl Petr Pavel vystoupit s prohlášením zhruba ve stylu: „Milí občané, zkusil jsem na předsedu vlády vyvinout v rámci svých možností veškerý tlak, aby samotnou nominaci Turka přehodnotil. Pokud to Babiš odmítá, nemám jako prezident jinou možnost než nominanta Motoristů jmenovat. V rámci svých ústavou daných pravomocí jsem udělal vše, co jsem mohl, a tím moje role končí. Ostatně za Turka bude stejně nést odpovědnost předseda vlády, takže já mám v tomto směru svědomí čisté. Zachovejte mi věrnost a za dva roky mi to přijďte hodit.“ Kdyby to Pavel udělal, motoristický vlk by se nažral, prezidentská koza mohla zůstat celá a vzájemné vztahy měly šanci na lehkou oblevu.

Abychom byli fér, dodejme, že pozadu nezůstává ani druhá strana. Vyjádření ministra zahraničí Macinky směrem k Hradu působí podobně drze a provokativně, jako když Iva Janžurová hlasitě naklepává telecí řízky zrovna ve chvíli, kdy do sebe sousedé Novákovi soukají obligátní tlačenku s cibulí.

Kdo zůstane doma?

Ovšem zatímco u filmových hrdinů je obtížné říci, kdo si vlastně začal, v našem případě nemusíme viníka hledat lupou. Je to Hrad. Ten se dobrovolně rozhodl hrát roli hlavní opoziční síly a v tom bohužel zdárně pokračuje i během zahraničních cest, na nichž prezident s oblibou kritizuje výši vládních výdajů na obranu.

Pavel bezpochyby má právo se ohradit proti krokům vlády, ale je naprosto nešťastné, pokud to dělá i mimo ČR. Zvlášť v situaci, kdy navržený rozpočet sám podepsal – a tím vlastně s výší výdajů na obranu formálně souhlasil.

Zahraniční cesty nebo mezinárodní summity opravdu nejsou vhodná místa, kam by měli vysocí ústavní činitelé přenášet válku Bartáčků proti Novákovým. Prezident sice zastupuje stát navenek, ale nemůže v cizině hájit jiné pozice než vláda, která zahraniční politiku určuje a pokud by se summitu účastnil, je téměř jisté, že by se tak dělo.

Co je doma, to se počítá, pane. Teď to podle všeho vypadá, že doma nejspíš během summitu NATO zůstane prezident Pavel. Třeba mu časem dojde, že to neměl s drahoušky ve vládě tak roztáčet. Volební kampaň se dá dělat i jinak a hlava státu má zkrátka jiné úkoly než si mermomocí hrát na lídra opozice.