Marže, rabat, zisk a „zločin“ tržních cen

Podivuhodná však byla diskuze pod tímto přehledem, kde komentující zcela libovolně žonglovali s termíny marže, rabat a lichva, aniž by byli schopni ty pojmy nejen definovat, ale vůbec jim rozumět.

Lichva

Lichvu vyškrtněme jako první, protože nemá s obchodem společného téměř vůbec nic, tyká se hlavně úvěrů, doslova, definičně: „Lichva neboli úžera (z lat. usuria; z germ.: got. leihwan = leihen, romsky intereš) je obecně závazek nepřiměřený k zisku závazkem získanému. Nejčastějším příkladem jsou půjčky s obrovskými úroky, například 100 % za každý den. Termín je často spojován s nebankovními společnostmi.“

Ještě Ottův slovník naučný připomíná, že termín lichva má slovanské kořeny, vycházející z původního výrazu „lichý“, rozumějme nesprávný, nerovný. Pokud zůstaneme u latinského kořene, pak usura znamenala jakýkoliv úrok (ať přiměřený nebo nepřiměřený, nemravný) převážně chápaný jako půjčka v penězích. Až středověký církevní pohled posunul význam i na předměty, ale vždy ve smyslu půjčky, což se obchodování principiálně nemůže týkat.

Až v závěru 19. století se pro lichvu význam rozšířil od čisté půjčky na v podstatě libovolný právní vztah, v němž silnější strana zneužívá stranu slabší k získání takového plnění, které je ve výrazném nepoměru k získané hodnotě. To u obchodu, kterého se účastní strany dobrovolně, prostě používat nelze.

Takže ti, kteří se oháněli lichvou, patrně měli spíše na mysli termíny šmelinářství. A i tam jsou terminologicky mimo, protože šmelinářství využívá hlavně nedostatkového zboží k prodeji za mimořádně vysokou cenu, což opět v tomto případě zásadně neplatí.

Marže

Druhý termín, který byl používán naprosto chybně a s nepochopením, byl termín marže. Pokud použijeme definiční slovník, pak: „marže vyjadřuje rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou, vyjádřeno absolutně nebo v procentech, přičemž za základ 100 % se bere prodejní cena.“

Jde o pojem používaný ve finanční analýze a běžných obchodních podmínkách a je počítána podle následujícího vzorce: m = (p — n) : p × 100 [%], kde m je marže (v procentech), p je prodejní cena a n je nákupní cena. (Příklad: 200 Kč prodejní cena, 100 Kč nákupní cena, marže = 100 Kč neboli 50 %.)

Pokud počítáme marži v absolutních cenách, musí být vždy očištěna o DPH, pokud počítáme marži procentní, můžeme použít obě ceny, ale vždy shodně. (Což bohužel často v českých obchodních podmínkách nacházíme chybně.) Jinými slovy, správně počítaná marže nikdy nemůže přesáhnout 100 %, pokud není nákupní cena záporná. Pokud se vám to zdá absurdní, šlo by o situaci, kdy by dodavatel obchodníkovi za odebrané zboží ještě platil.

Obchodní přirážka

Takže v případě, že je údajná „marže“ vyšší než 100 %, jedná se nejspíše o takzvanou obchodní přirážku. Obchodní přirážka je procentuální, tedy neabsolutní vyjádření toho, co bylo k nákupní ceně přiraženo. Za základ se bere nákupní cena.(Příklad: 100 Kč nákupní cena, 200 Kč prodejní cena, obchodní přirážka = 100 %.)

Rabat

No a do třetice se nám v komentářích ještě objevil termín rabat, který s diskutovanou věcí nesouvisel už vůbec. „Rabat (z ital. rabatto, srážka) je sleva nebo srážka z prodejní ceny, obvykle vyjadřovaná v procentech. Používá se také v daňové oblasti jako vrácení části dříve zaplacených daní poplatníkům (angl. tax rebate).“

V praxi se s rabatem setkáváme nejčastěji jako s množstevní slevou, tedy že při velkoodběru není účtována stejná částka jako při odběru malokusovém, laicky řečeno, rozdíl mezi maloobchodní a velkoobchodní cenou. Ale s rabatem se setká i koncový zákazník, často v naturální podobě (třetí kus zdarma) a konců konec můžeme rabatem označit i sezónní výprodeje, zaváděcí ceny, anebo např. věrnostní karty („Sbíráte bodýýý?“).

Rabaty jsou častým nástrojem obchodních politik firem, i když jsou (právem) kritizovány, že deformují čisté tržní ceny a často jsou zneužívány velkými hráči k likvidaci malé konkurence, která si takovou obchodní politiku nemůže dovolit (interkorporátní dotace; cena laciného rohlíku je dotována vysokou obchodní přirážkou na jiné zboží, čímž se obchodník samozřejmě nikde nechlubí).

Závěr

Hlavním problémem v předmětné diskusi bylo to, že většina rozzlobených si pod termínem marže představovala čistý zisk obchodníka, což je holý nesmysl. Ziskem obchodníka je až ta část marže, od které jsou odečteny veškeré náklady spojené s prodejem či službou, počínaje nájemným, energiemi, mzdami, odvody, odpisy, ztrátami atd. A je evidentní, že „přiměřená marže“ bude zcela jiná řekněme u módní značkové prodejny na lukrativní adrese s nepatrným zbožním obratem, a zcela jiná u nějakého hypermarketu v polích s tunovými obraty zboží za hodinu.

O to tragičtěji potom vyznívá argumentace jednoho z komentátorů, který se pokoušel přesvědčit, že nejlepší by bylo, kdyby stát určil nejen ceny (či marže) minimální, ale i maximální, podobně, jako to snadno zavedl například u cigaret. (A logicky potom jejich sblížení na ceny jednotné, že.) Vysvětlovat, že u cigaret to stát udělal jen proto, že zavedl doslova kriminální spotřební daň, uchvátil tak jejich cenotvorbu, zničil tržní ceny, bylo už marné. Stejně tak, že bychom se tím ocitli nazpátek o třicet let a byl by zde opět nezbytný centrální plán a státní cenový úřad, samozřejmě s důsledkem plánovitého hospodářství, to jest nedostatkovým zbožím, podpultovým prodejem a frontami na zboží. To už bylo jen marné házení luštěnin na zeď.

Diskuze pod obrázkem, který byl vlastně od počátku klamavý, neboť hovořil o maržích, ale evidentně zobrazoval obchodní přirážky, vycházela principiálně z nepochopení toho, že marže nerovná se zisk obchodníka a že tržní ceny jsou nezbytné hlavně pro svůj informační potenciál, jinými slovy, velmi přesně informují o vzácnosti zboží. A že každá cena (a marže) je správná, pokud najde zákazníka. Je zcela logické, že výrobce i obchodník se snaží dosáhnout maximálních cen, které je zákazník za dané zboží ochoten zaplatit, přesněji, snaží se dosahovat nejlepšího zisku — někdo velkým obratem a relativně nízkou marží, jiný přesně naopak. Přičemž je nezbytná hlavně dostatečně vysoká konkurence, aby zákazník mohl přejít k jinému výrobci či dodavateli s výhodnějšími podmínkami. Tím se cena na trhu (i lokálně) postupně dostává do rovnovážného stavu, vyrovnání nabídky a poptávky a nejoptimálnější ceny pro obě dvě strany. Ještě jinými slovy: došlo k nejvýhodnějšímu zužitkování alokovaného složeného kapitálu.

Hlavně, že autor toho obrázku ví, že všichni s 30% a vyšší marží jsou lotři. Co na tom, že tomu vůbec nerozumí, že v tabulce nejde o zisk a patrně ani o marži (nemluvě o tom, že Lidovky tím jen pěkně přiložily polínko pod oheň třídní nenávisti). Jenže to komunistické myšlení v hlavách, ta závist a nenávist k něčímu zisku, to tam prostě zůstalo pevně zakováno. Bohužel, často i u těch, kteří nikdy ani tu rudou legitimaci nevlastnili.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: PeTaX