Láska, vole, láska aneb laskavá vzpomínka na nelaskavý socík

[ad#clanek-respo]

Tak jsem konečně dorazil k našemu paneláku. Dědu a babičku jsem pro dnešek nechal za sebou a těšil se, že se zase uvidím se svou láskou Deny. Odemkl jsem vchod a kolo zamkl do kolárky. To byly taky jediné dva klíče, plus schránka, které mi tady rodiče nechali, než odjeli do NDR. Klíče od bytu mi byly zabaveny, abych si tam prý netahal holky. Holt máma moc dobře věděla, že mi Vlci brzo dozráváme. A taky věděla o mé schopnosti se během dvou dnů zamilovat“Nadosmrti”i když to bylo ve skutečnosti nakonec třeba jen do konce prázdnin. Všechny moje vztahy byly prostě fatální a všechny moje lásky osudové.

Zamknu kolo a mažu za Deny. Zazvoním dole pod činžákem. Deny už asi čekala, hned se ozve, že jde dolů a tak jen v interkomu slyším, jak její máma spouští svoje litanie. Je to hádavá ženská. Ještě než se interkom odmlčí, stihnu zaslechnout:“Zase někam jdeš s tím Vlkovic smradem?”Ach jo. S potenciální tchyní jsme si tedy do oka zrovna nepadli. Jak jsem jen tenkrát mohl vědět, že podobná těžká neporozumění se potáhnou celým mým životem. Neláska tchyní je v mém životě přímo úměrná lásce jejich dcer.“Babizny jedny, ach jo a já byl přitom vždycky taková seriózní, solidní partie!”

Líbáme se na pozdrav. Deny je půvabná, chytrá brejloška. Budoucí paní úča, to je jasné. Není to ale žádná sucharka.

“Mrkej co jsem ukradla máti.”Zatváří se lišácky a zvedne si trošku svou krátkou sukni. Pod lemem vykouknou červené, krajkou lemované pidikalhotky.

“WRRRRRRR”zavrčím zastřeným hrdelním hlasem a a krev se mi nahrne do……. hlavy. Uchvátím ji před vchodem do náruče.

“Sakra parchanti běžte se muchlovat někam jinam!”Vykoukne z okna v prvním patře hlava soudružky Petříkové, čestné domovnice tohohle činžáku a kované soudružky oddané mezinárodnímu revolučnímu hnutí.

“Pojď berem roha.”Chytnu Deny za ruku a utíkáme pryč, než nás soudružka Petříková identifikuje a nahlásí na uličním výboru strany, nebo ve škole. To by se pak Deny nemusela dostat na pajdák s vadným kádrovým profilem. Petříková je důsledný bonzák.

Ale kam jít, když chcete najít trochu místa na lásku a máte holku, která se až hystericky bojí klíšťat. Na lesní cestu ji teda ještě dostanete, ale romantické křovíčko, nebo palouček mezi stromy nepřichází v úvahu. Tam všude na Deny číhá krvelačné infikované klíště.

Dnes mám ale jasný cíl. Prostředkem lesa se už asi 4 roky staví nová silnice. Když jsem kolem minule jel na kole, všiml jsem si, že stavbaři odklonili kolem silnice do betonového korýtka potok. Na prostorném, betonovém břehu se dá hezky ležet a upírá se tam sluníčko a teď je tam jenom starý hlídač v boudičce, který chodí jen po silnici, ze které nejde vidět dolů do koryta potoku. To by mohlo býti to sice neromantické, zato klíšťat prosté a patřičně opuštěné místo “X”.

Tak tam dorazíme. Nikde nikdo, jen okolo šumí les. S tímhle tempem se tady embéčka a škodovky stodvaciny s chromovanými nárazníky a taky občas nějaké to vymazlené cool kupéčko Škoda Garde budou prohánět v nějaké další, hodně vzdálené pětiletce. Asi až po Perestrojce to půjde rychleji! Komunismus je v roce 1986 furt už jen krůček daleko! Už asi čtyřicet let!

Líbáme se, hladíme se. Netting a Petting máme dávno zvládnutý. Deny sundává tričko, já hladím a líbám její hezká ňadra s tmavými dvorci. Začínáme to oba“hustě”nemít pod kontrolou. V tom se nahoře nad námi ozvou dvoje šouravé kroky a dva dědci si sdělují:

“Jaryne, najvětší dryják ze šeckých piv, je podlamě ten náš Podlužan. Šak to je horší, než ta břečka jarošovský Šohaj.”

“Tož máš pravdu Béďo. Plzeň je Plzeň!” Odpovídá druhý hlas. Kroky se zastaví u krajnice. Ozve se charakteristické “VRZZZZZ” otevíraných, pánských poklopců na zip od kalhot a už v těsné blízkosti našich těl dopadá stařecký cicůrek moči.

Deny zaječí a polonahá vyskočí na nohy a prchá. Já za ní, džíny na půl žerdi. ( byl jsem opravdu už tak blízko) V druhé ruce naše trička a pádíme pryč. Dědkové oba své “živočichy” v ruce, s vytřeštěnýma očima zírají na párek polonahých puberťáků.

Jaryn se probere první: “Béďo viděls ty kozy? Oni tady krucinál snad fakt to….no…..no trtkali.”

“Láska vole, láska” lakonicky odpoví s pokrčením ramen Béďa a zapíná si kalhoty.

Zastavujeme se až skoro u činžáku a rychle se na cestičce oblékáme. Jsme zrudlí námahou a smíchem.

Deny se otáčí zpátky směrem ke staveništi a křičí “Dědkové zatracení, já nikdy, ale opravdu nikdy nebudu trtkat! Vždycky, naprosto vždycky se budu jen milovat!” Směje se, až se prohýbá v bocích.

“Ale kde miláčku, kde?” Kroutím nešťastně bezradně hlavou.

“Ve sklepě nás minule málem nachytala soudružka Petříková.” Naštěstí byla jedna kóje otevřená, tak jsme se tam schovali a během její inspekce sklepních prostor, jsme tam chudákovi panu Ryšánkovi sežrali dvě meruňkové marmelády. Ten zase od té svojí megery dostane sekec, že nezamkl sklep.

“U nás to nejde. Víš, že Tě máma nemá ráda a nepustí Tě dovnitř.” Smutně dodá Deny.

“A mě zase naši sebrali klíče od bytu. Do háje, kde se slušný student v socialismu může v klidu oddávat lásce? Na tohle měl ten Gorbi myslet s tou svojí perestrojkou. S takovou ten imperialistický blog nepřečíslíme!” Žertuji, ale do smíchu nám moc není. V kině se můžeme tak akorát líbat. A minule, ani to ne. Hráli nový film Vesničko má středisková a my se hlavně smáli. “Do žní, říkal pan Pávek!”

Les je kvůli Deny zapovězen, kamarádi nám byt rodičů nepůjčí. Bereme se za ruce a smutně se vracíme na hřiště mezi paneláky. O klepač je opřena drobná postava s dlouhými vlasy v ošoupaných riflích a džínsce. Přes celá záda nažehlovačka “Metal is not Death”

“Nazdar Pipine co děláš?” Zdravím staršího kamaráda.“Tě pic Dejve,” vyndá Pipin cígo z pusy.

“Čekám na Zdeničku. Matka ji donutila umýt, takhle v pozdní odpoledne, schody. Dáte si cígo?” mávne Pipin krabičkou Mallborek.

“Ty vole Pipine, kde na ty Mallbora furt bereš? To tě staroušek, tak fedruje?” Staroušek je Pipinův táta. Geniální konstruktér v místní armaturce a taky kariérní člen strany. Jen díky tomu se antisocialistický živel Pipin dostal na průmyslovku. Táta jeho průsery vždycky nakonec, díky své nepostradatelnosti pro socialistický těžký průmysl, nějak vyžehlí.

Pipin byl vždycky nejchytřejší kluk ve škole, ale díky svým dlouhým vlasům a zjevnému pohrdání socialistickým zřízením mu uliční výbor KSČ, v čele s naší soudružkou Petříkovou, nedal doporučení ke studiu na gymnáziu. Nebýt soudruha táty, skončil Pipin někde na učňáku. Jemu je to ale buřt, má stejně pevně v plánu, jednou odejít pást ovce do nízkých Tater.

“Hele Dejve, to je jen krabička. Já si do ní vždycky nastrkám Petry a cítím se trošku víc svobodně. Rozumíš Mallbora, kovboji, svoboda, Amerika!” Potáhne z cíga.

“Ses pěkně vybarvila pionýrko.” Prohlíží si Pipin se zájmem Deny. Ta se jen sarkasticky usměje.“Tak co tady na plácku lovíte, proč se někde v ústraní neoddáváte volný lásce?” ptá se ironicky Pipin.

“Jo ty vole a nevíš tak kde? Fotřík mi odvezl do NDR klíče od bytu.” Kontruju naštvaně.

“To je tyran, tak pojďte k nám do stanu, máme ho se Zdeničkou postavený vzadu za barákem. Zdánlivě indiánské teepe, ve skutečnosti doupě bezuzdný lásky.” A tak jdeme.

A opravdu. Za činžákem stojí pod starým dubem, co přežil panelákovou výstavbu, indiánské teepe a dva malé stany. Na stanu visí cedulka: 3. pionýrská organizace “Strážci lesů”

“Tak šup děcka dovnitř a bacha ať Vás nikdo nevidí, jak tam lezete. Budu hlídat venku! A hlavně potichu, žádný hekání a kdyby jste slyšeli starou Petříkovou, tak oblíct rychle a potichu počkat až zmizí, baba jedna otravná. Furt tady opruzuje! Až dorazí Zdenička tak se vystřídáme!”

“Ty Pipine a co je to za stany.” Zeptá se Deny?

“No pionýrský Deny. Načmáral jsem na fasádu průmyslovky “Trash Metal forever!” olejovou barvou, tak tady za trest, jako pokání o prázdninách, v rámci resocializace, vedu pro malý smrady pionýrský příměstský tábor! A dělejte dovnitř! Za chvíli střídáme.” Deny spolkla další otázky a zalezla dovnitř. Mně ještě Pipin, na poslední chvíli, chytil za triko:

“Dejve, vole, máš šprcku?”

“Já nevím Pipine, jestli to zajde až tak daleko a nemám.” Vymlouval jsem se. Skutečnost byla však taková, že v jediný drogérii široko daleko, prodávala stará Racková, největší drbna zase v našem činžáku. Koupit prezervativ, bych se tam nikdy neodvážil. Máti by to věděla nejpozdějc do půl hodiny. a spolu s ní celý činžák!

“Tak na vole!” Vytáhl Pipin krabičku s logem Primeros z náprsní kapsy.

“Nevezmu si na svědomí, že Husákovi vyrobíš další Jiskřičku.”

A tak jsme se nakonec poprvé s Deny milovali v pionýrském stanu na příměstském pionýrském táboře, vedeném antisocialistickým živlem Pipinem, necelých dvacet metrů od okna bdělé soudružky Petříkové a s půjčenou Primeroskou!

Tomu říkám progresivní Perestrojka “volové”!

[ad#clanek-respo]